18:31 11. prosince 2018
Přehlídka v Teheránu

Proč eskaluje situace kolem Íránu. Názor

© AP Photo / Ebrahim Noroozi
Názory
Získat krátkou URL
Martin Mazaný
9554

Donald Trump ještě během své předvolební kampaně sliboval, že odstoupí od „té nejhorší dohody v dějinách“, která byla uzavřena s Teheránem a která měla mírově vyřešit íránský jaderný program. Trump svůj slib splnil a dnes sledujeme růst válečné rétoriky. Otázkou však je, co se za ní skrývá a kam až může vést.

Čí je to matka?

„Jedna věc je jistá. Spojené státy nikdy nedovolí Íránu, aby hrozil světu jadernou bombou," prohlásil americký prezident. Nebyl to však Donald Trump, ale George Bush, který uvažoval o spuštění vojenské operace, která „by alespoň na čas zastavila odtikávání jaderných hodinek".

Podobně i dnes americký prezident na svém Twitteru vzkazuje svému íránskému protějšku Rúhánímu, aby „nikdy nevyhrožoval Spojeným státům, nebo ponese následky, jakým v historii čelil jen málokdo".

Jednalo se tak nejspíše o reakci na slova Rúhaního, který minulý víkend prohlásil, že „Amerika by měla vědět, že mír s Íránem je matka všech mírů, zatímco válka s Íránem je matkou všech válek". Nakonec ve čtvrtek Kásim Sulejmaní, velitel speciálních sil Quds, Trumpovi vzkázal: „Ty válku můžeš začít, ale my ji ukončíme."

Každý, kdo alespoň povrchně sleduje peripetie mezinárodních vztahů, tohle musel už nejednou vidět. Před nedávnem Trump a severokorejský vůdce Kim Čong-un vyhrocovali rétoriku a připravovali se k rozpoutání druhé války na Korejském poloostrově, aby si pak nakonec podali ruku v Singapuru.

Ve čtvrtek australská televize ABC s odkazem na informované zdroje uvedla, že Spojené státy mohou začít bombardovat íránské jaderné objekty již příští měsíc. I tato zpráva může být cíleným únikem, který má dotlačit Teherán k větším ústupkům.

Tuto taktiku uplatňuje americký prezident nejen proti nepřátelům Ameriky, jako je KLDR nebo Írán, ale, jak vidíme, i vůči spojencům v NATO a EU. Otázka však spočívá v tom, zda je v případě Íránu nalezení nového kompromisu vůbec možné.

Co na to říká Clintonová?

Jaderná dohoda a svržení režimu v Sýrii byly spolu od počátku neoddělitelně spojené. „Nejlepší způsob, jak se Izrael může vyrovnat s rostoucími jadernými schopnostmi Íránu", stálo v jednom z e-mailů tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonové, „je pomoci syrskému lidu svrhnout režim Bašára Asada".

Svržení Asada mělo Izraeli kompenzovat vyjednávání o jaderné dohodě s Íránem, kterou Tel-Aviv považoval za nedostatečnou pro zajištění své bezpečnosti.

Jenže po ruské intervenci, která zachránila režim od kolapsu, jaderná dohoda začala z pohledu USA postrádat smysl. Spojené státy proto mohou vycházet z toho, že obnovení sankcí (první kolo, které mimo jiné zakazuje íránské vládě provádět dolarové operace, má začít platit již 6. srpna) včetně embarga na vývoz íránské ropy, které začne platit v listopadu, oslabí režim natolik, že se buď zhroutí silami vnitřní opozice, nebo nebude mít sílu vzdorovat masivní bombardovací kampani, která má zničit veškerou jadernou a výzkumnou infrastrukturu země. Proto Teherán nebude mít na vybranou a ustoupí americkým požadavkům.

Nicméně jak ukazuje příklad britského embarga po znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti (dnešní BP) nacionalistickou vládou Mosaddeka v roce 1951, podobné sankce jsou krajně neefektivní. Změny v Íránu přinesla až operace Ajax z roku 1953, během které CIA nepohodlného premiéra svrhla.

Kromě toho má dnes Írán mnohem více alternativ a s tím, jak čínský jüan bude hrát větší roli v mezinárodním finančním systému, nebudou sankce tolik účinné jako před uzavřením dohody.

Spolu s tím i zopakování zdánlivě úspěšného korejského scénáře, ve kterém by Rúhání a Trump byli schopni vyjednat kompromis, je velmi nepravděpodobný. V případě Korejského poloostrova byla diplomatická hra jednoduchá, denuklearizace výměnou za bezpečnostní garance, zrušení sankcí a investice. V případě Blízkého východu je situace zcela jiná.

Politika vnější

Hlavními konkurenty Íránu v regionu nejsou pouze USA, ale i Izrael a Saúdská Arábie, které často mohou úspěšně manipulovat Spojenými státy. Dohoda mezi Washingtonem a Teheránem nebude mít vliv na Rijád nebo Tel Aviv.

Proto se Izrael a nejspíše i USA snaží přesvědčit Rusko, že si mohou „ponechat Sýrii" jako svou sféru vlivu, pokud odstraní z této země Írán. Právě projednávat tuto otázku jeli do Ruska jak premiér židovského státu Benjamin Netanjahu, tak i poradce nejvyššího duchovního vůdce Islámské republiky Alí Akbar Velajátí. Oba tam dorazili ve stejný den 11. července, pět dní před summitem Putina a Trumpa.

Na jednu stranu se Velajátí snažil ujistit Rusko, že s ním bude Írán nadále koordinovat akce v Sýrii (což by mělo poskytnout alespoň trochu úlevu Izraeli), ale na druhou stranu varoval, že pokud se nechá zlákat Washingtonem, tak příště padnou požadavky, aby se ze Sýrie vyklidila i Moskva. To spíše vypadá jako urputná snaha Teheránu zajistit si alespoň nějakého spojence, který by hájil jeho zájmy v regionu. Nicméně v otázce Sýrie po porážce IS a více či méně umírněné opozice zájmů Ruska a Izraele, stejně jako USA mají k sobě paradoxně mnohem blíže než zájmy Teheránu a Moskvy, která chce mít Sýrii pouze pro sebe.

Navíc na summitu s Trumpem prezident Putin již označil možný kompromis. Návrat Golanských výšin, nejspíše výměnou za stažení Íránu a hnutí Hizballáh. Otázka proto je, co přesně může Teherán nabídnout Rusku výměnou za toleranci jeho přítomnosti v Sýrii. Moc toho není, ale lze spekulovat, že na stole je možnost hlubší integrace Íránu do Eurasijské hospodářské unie, se kterou Teherán v květnu podepsal dohodu o volném obchodu.

Politika vnitřní

V USA mohou žít v přesvědčení, že současný režim je v Íránu z pohledu jeho lidu nelegitimní. O tom svědčí i projev amerického ministra zahraničí Mika Pompea z 22. července, který v Reaganově nadaci vystoupil s programovou řečí, v níž obvinil íránský režim z korupce, nedodržování lidských práv a destabilizace regionu. V zásadě prohlásil, že cílem Washingtonu je změna režimu, byť připustil, že je ochoten jednat.

Můžeme si však vzpomenout, že ve Washingtonu ve své době uvěřili i Ahmedu Chalabimu, jednomu z představitelů irácké opozice v exilu, že Iráčané prahnou po svobodě a americkou intervenci uvítají. Dopadlo to ale jinak.

Podobně i v případě Íránu režim může být mnohem stabilnější, než se jeví Washingtonu. Svědčí o tom velmi vysoká volební účast v prezidentských volbách, na kterých byl již v prvním kole zvolen Hasan Rúhání do druhého funkčního období.

Rúhání se považuje za umírněného politika, proti kterému stojí radikálové, kteří mu vyčítali jeho snahu usmířit se západními zeměmi. Lid volil Rúháního kvůli tomu, že sliboval růst životní úrovně po zrušení sankcí. Ten ale nenastal a naopak vidíme krach rijálu. Politika Donalda Trumpa tak vede k posílení radikálního křídla íránského politického spektra, nikoliv o růst umírněných sil.

Stejně tak i USA nemusí nutně vycházet pouze z geopolitických kalkulací. Byť s ohledem na neustálé mediální útoky na současného prezidenta to může znít nepravděpodobně, ale cílem Donalda Trumpa je vyhrát další volby a možná dokonce nechat kandidovat svou dceru Ivanku v roce 2024. Na to si potřebuje zajistit podporu vlivného izraelského lobby, kam kromě Židů patří evangelisti a další skupiny. Izraelské lobby nemusí vždy reprezentovat zájmy židovské komunity v USA, která je velmi různorodá, ale víceméně vystupuje jako dlouhá ruka Izraele. Američtí kandidáti nemusí nutně soupeřit o hlasy Židů, ale finanční prostředky lobby jsou klíčové.

Největší donoři Donalda Trumpa jsou Sheldon Adelson, Bernard Marcus a Paul Singer, významní izraelští lobbisté, kteří potřebují, aby Washington prováděl zahraniční politiku v zájmu Izraele. Trump si proto potřebuje udržet jejich podporu i nadále. Právě tak lze interpretovat přemístění izraelské ambasády do Jeruzaléma nebo dokonce zkrácení trestu a propuštění podnikatele a ultraortodoxního rabína Shaloma Rubashkina, který byl v roce 2009 odsouzen k 27 letům vězení za finanční podvody a za kterého se postavila ultraortodoxní komunita v USA.

Skutečnost je proto dnes taková, že se radikální politické síly jak v Íránu, tak v USA vzájemně potřebují, aby se udržely u moci.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Írán začíná masově vyrábět vlastní protivzdušné rakety nehledě na USA
Německo řeklo Indii, aby ignorovala „iritující“ americký tlak a dále nakupovala u Íránu
Írán je připraven zvýšit obohacování uranu, pokud jednání s EU zkrachují, varuje Teherán
USA zařízly EU sankcemi. Rusko místo ní investuje 50 miliard dolarů do íránské ropy
Izrael „krade“ Íránu oblaka. Jak a proč?
USA uvalí sankce na Rusko a Čínu kvůli importu íránské ropy
Štítky:
válka, krize, Donald Trump, Benjamin Netanjahu, Hasan Rúhání, Vladimir Putin, Izrael, Blízký východ, Írán, Sýrie, Rusko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku