22:11 12. prosince 2018
Praha, 1968

Syruček: Ruští přátelé mě varovali před invazí, ale Dubček této informaci nevěřil

© Sputnik / Yuryi Abramochkin
Názory
Získat krátkou URL
Jana Petrova
11173

Invaze vojsk do Československa v roce 1968 nebyla šokem pro tehdejšího hlavního redaktora Mladé fronty, nyní nestora české žurnalistiky Milana Syručka. V interview pro Sputnik sdělil, že ruští přátelé ho přímo upozorňovali na přípravu k invazi, ale Dubček, kterému pan Syruček předal tuto informaci, jí neuvěřil.

Syruček: Mojí nejživější vzpomínkou ze srpnových dní 1968, aspoň jednou z nejživějších, bylo setkání se dvěma zpravodaji sovětského tisku (Komsomolskaja pravda a Izvěstija), to byli stálí zpravodajové v Československu, kteří mi zatelefonovali hned po invazi, abych se s nimi setkal. A vysvětlovali mi svůj postoj k srpnu. Zpravodaj Komsomolské pravdy Andrej Krušinský tehdy dostal za úkol, aby jel v noci na ruzyňské letiště a napsal reportáž o tom, jak přistávají sovětská letadla s vojáky. Protože znal československou skutečnost a věděl, že se nejedná o žádnou kontrarevoluci nebo protisocialistickou akci, tak na Ruzyni schválně naboural do sloupu, byl zraněný a celou tu dobu strávil v nemocnici, aby o tom nemusel psát reportáže. A zpravodaj Izvěstij Vladlen Kryvošejev, který měl obdobný názor, mi říkal, že se mu udělalo hrozně špatně, byl nemocný, a tak místo něho museli poslat z Moskvy náhradu, protože o tom nechtěl psát reportáže. Já jsem tu noc z 20. na 21. srpna měl službu jako vedoucí vydání Mladé fronty. Skončil jsem někdy před dvanáctou hodinou, jel jsem domů, přijel jsem a manželka mi vzrušeně říká, že poslouchá rádio a že k nám vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě jsem zavolal do redakce, aby nikdo neodcházel. Samozřejmě jak z redakce, tak ani z tiskárny. A hned jsem se do redakce vrátil a vydávali jsme nové číslo Mladé fronty, které vyšlo k ránu asi v půl páté s prohlášením ÚV KSČ ke vstupu a našimi prvními komentáři a také s fotografiemi našeho tehdejšího fotografa o příjezdu tanků do Prahy. V půl šesté ráno jsem se vrátil domů, tři hodinky jsem se prospal a k deváté hodině volám znovu do redakce, že bych se tam vrátil, jestli jsou všichni na svých místech. Řekli mi, abych se nevracel, protože redakce je obsazena sovětskými vojáky. Neměl bych tam stejně přístup, tak ať se zachovám, jak chci.

A co jste udělal?

Musím říct, že jsem byl trošku na rozpacích. Ale manželka mi sama napověděla, když řekla: „Milane, vždyť na Zbraslavi je tiskárna." Tak jsem šel do té tiskárny, která jinak tiskla svatební a pohřební oznámení. Měli tam ovšem dva sázecí stroje a také tam měli tisk naplocho. Zavolal jsem svému příteli do Vranských papíren, který tam byl technickým ředitelem, zdali by mi mohl poslat a nařezat papíry na formát letáků. A na Zbraslavi jsme vydávali letáky, celkově za těch osm dní osm výtisků o celkovém nákladu asi 100 000. A prostřednictvím tehdejšího předsedy národního výboru, což byl původně kapitán pohraniční stráže, jsme zajistili z fabrik v Radotíně, jako je Janka Radotín a další, nákladní auta, která ty letáky rozvážela po západních a jižních Čechách. Když to všechno skončilo po 28. srpnu, vrátil jsem se do redakce a nastala normální redakční práce.

Invaze pro vás byla šok, nebo jste něco podobného očekával?

Částečně ano, částečně ne. V dubnu v 1968 jsem byl v Moskvě, kde jsem bydlel u svého kamaráda z Komsomolské pravdy. U Volodi Ponižovského, který jako bývalý syn pluku, protože jeho rodiče byli ve 38. roce zatčeni a posláni do gulagu neznámo kam, on zůstal sám asi v deseti letech, příbuzní se ho zřekli a jeho starší sestra nastoupila do Sovětské armády jako zdravotnice a vzala ho s sebou, takže on doslova jako syn pluku prošel celou frontou. A z toho důvodu měl velmi úzké styky v Generálním štábu. Tehdy mě poprosil, abychom šli na procházku a řekl mi: „Milane, já vám fandím. Ale u Drážďan se už připravují naše divize k invazi k vám. Mají přednášky o Československu, učí se některá česká slovíčka, studují mapy Československa a tak dále." Když jsem se vrátil, tak jsem tuto informaci předal Alexandru Dubčekovi. My jsme se předtím už dlouho znali, mimo jiné jsem psal historii Interhelpa, kde on se svými rodiči vyrůstal, tak jsme si tykali. A on mi na to říká: „Milane, to není možné. Rozvědka mi nic nehlásí." A já jsem se ho ptal, jestli má rozvědku i na východě. „No, to nemám. Ale nevěřím tomu, oni by mi to nikdy neudělali." Jak se pak stalo, udělali to.

Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro ČT 24 uvedl, že při popisu událostí ze srpna 1968 bychom si neměli plést Brežněvův SSSR a moderní Rusko. („Srovnávat je povrchní a falešné") Říká, že režim v Rusku je jiný, sice to není demokratický stát jako Česká republika, ale není to Stalinova diktatura. Co si o tom myslíte vy, souhlasíte s panem Klausem?

Souhlasím. Protože přes to všechno si uvědomuji, že nikdy ty následné generace, zvláště politiků, nejsou odpovědné za ty předchozí. Nemůžou s sebou věčně nést nějaké dědictví, ať už je jakékoliv. Prostě z minulosti musí vytvářet novou politiku. Ale vždyť ještě tehdejší Sovětský svaz pak také odsoudil agresi, i když třeba později, než to učinili Bulhaři, Maďaři, Poláci a další. Ale uzavřela se tím určitá kapitola. Myslím si, že není správné automaticky po padesáti letech všechno přenášet. Už jen proto, že kdo z těch tehdejších politiků dneska vůbec vlastně žije, natož aby dělal politiku.

Jak by se vyvíjely vztahy mezi SSSR a Československem a dnešním Ruskem a Českou republikou, kdyby nedošlo k žádné invazi?

Víte, já jsem historik. A historici neuznávají kdyby. To je takzvaná alternativní historie, která sice také existuje, ale kde si můžete vysvětlovat, jako kdyby u nás přistáli marťané. Je to už určitá taková fabulace, je to science fiction. Proto lze těžko říci, co by bylo, kdyby… Já si myslím, že k tomu muselo tehdy zákonitě dojít. Já jsem jezdil do Sovětského svazu, znal jsem vedoucí představitele. Netroufám si to prostě transformovat do současné doby. Myslím si, že současné vztahy nemají vycházet z této historie. Mají se vytvářet na novém základě a tím spíš, že neexistuje Sovětský svaz a neexistuje Československá socialistická republika. To všechno se kardinálně změnilo. Dokonce už není ani Československá republika. Takže by se měly hledat základy vzájemných vztahů někde zcela jinde. I když samozřejmě připouštím, že se někdy vracíme k historii tím, abychom prokázali třeba určitou příbuznost nebo kontinuitu nějakých idejí a zásad. Ale samotná politika se vždycky vytváří těmi živými současnými politiky, kteří ji dělají, nikoliv historiky nebo na základě odkazů těch, kteří již nežijí.

Zeptala jsem se vás, protože ten rok 1968 je pro naši rusko-českou historii velkou ranou…

To je přirozené, ale všechno pomíjí, že. My už také ve vztahu k Německu nevzpomínáme na Mnichov roku 1938, březen 1939, protože si myslím, že je to nesmyslné.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Československo i bez peněz USA zaujalo úžasné pozice v poválečném světě
Československé BVP-1 na Ukrajinu přes Polsko. K čemu to Kyjev potřebuje?
Rozvod na československý způsob pro Podněstří a Moldavsko nebo...
Československý „vlkopes“ se stal hvězdou internetu
Slyšeli jste o soutěži Miss Česko a Slovensko? V USA vzpomínají na vznik Československa
Štítky:
invaze, SSSR, Československo
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku