19:34 16. prosince 2018
Americký bombardér B-17G během 2. světové války

Kdo se bojí pravdy o náletu USA na Prahu 14. února 1945? Pamětník vzpomíná, jak to bylo

© Foto: U.S. Air Force
Názory
Získat krátkou URL
Vladimír Franta
531514

V médiích slýcháme, že po náletech koalice (NATO) v Sýrii, Iráku hynou civilisté, tito jsou označováni jako „kolaterální škody“. Náš článek reaguje na plaketu na budově nemocnice na Karlově náměstí, která má připomenout oběti bombardování Prahy z let 1944–1945. Odpovědní činitelé na ní neuvádí, že nás bombardovaly USA. Jak na vše vzpomíná pamětník?

„Po americkém náletu 14. února 1945 — kamarád ležel venku. Nic se mu nestalo, až na to, že byl mrtvý." (Vladimír Pinta, hudebník)

Vladimír Pinta
© Sputnik / Vladimír Franta
Vladimír Pinta
© Sputnik . Vladimír Franta
Vladimír Pinta (*1933) vzpomíná, co přesně dělal, když na Prahu padaly americké bomby

Pro Sputnik ČR svědectví přináší pan Vladimír Pinta: pětaosmdesátiletý koumák, písmák, milovník života, hudebník, básník a textař, který pamatuje americký nálet na Prahu 14. února 1945. Pan Vladimír je oborem pedagog, v životě se živil jako muzikant. Nyní jej zná z jeho veřejných produkcí jistě celá Praha. Jeho postava je ikonickou pro performance v ulicích, konkrétně na Staroměstském náměstí. O sobě tvrdí, že přežil „Tisíciletou říši Adolfa Hitlera" i „Říši na věčné časy Pepíčka Stalina"… My se jej však zeptáme na 14. únor roku tisícího devítistého pětačtyřicátého. Málo kdo o tomto náletu, pane Vladimíre, dneska ví… Vy jste však byl u toho. Povíte nám více?

Plaketa (pamětní deska) obětem náletů na Karlově náměstí v Praze
© Sputnik / Vladimír Franta
Plaketa (pamětní deska) obětem náletů na Karlově náměstí v Praze

Vladimír Pinta: Bylo pod mrakem. Byl jsem za kamarádem. Jmenoval se Josef Slanina. Bylo mu 12 let. Byl z octárny, jeho rodina se přestěhovala na Zbořenec (ul. Na Zbořenci, pozn.), kde Slaninovi získali domovnický byt; bylo to tři neděle před tím, než jsem k nim přišel poprvé na návštěvu. Došel jsem tedy k němu do bytu Na Zbořenci, načež jsme za chvíli už kráčeli k Vltavě. Pak to ovšem všechno šlo ohromným fofrem: bylo zataženo, nebe se jako by zničehonic roztáhlo, tedy ta mlha byla pryč, nebo co to bylo… Vyšlo plné slunce, to už jsme viděli svazy [letadel]. Jako obvykle to létalo! Tenkrát přes nás letadla létala prakticky neustále. Zazněla siréna. Vlétl jsem do baráku, který je vedle současného Tančícího domu. Kamarád to nestihl. Zabouchl jsem za sebou dveře a letěl do Lebensraumu [krytu], kde skoro nikdo nebyl, lidé to prostě nečekali, jelikož to šlo ráz na ráz. Byl jsem celý takříkajíc „připosražený". Vyplašila mě vlastně pecka, to byl asi okamžik, kdy to koupila nemocnice U Apolináře, možná to schytaly zrovna Emauzy, prostě pěkná řacha. Ve skutečnosti byla ale zasažena rohová budova (dnes tam stojí Tančící dům, pozn.). Za chvíli byl nálet odhoukán. Tak jsme zas vymajzli ven z krytu; venku ležel kamarád. Nic se mu nestalo, až na to, že byl mrtvý. Před jeho pusou — tři kapky krve. Byl jsem z toho hotový. Měl jsem strach z jeho rodičů a vůbec vládla špatná nálada, zrovna se sem přistěhovali…

Vladimír Pinta — street show YouTube ukázka

Ještě s nějakými lidmi — s někým, kdo věděl, co má dělat —, jsme jej odtáhli. Tam, jak je ten parčík směrem do Podskalské ulice. Tam tahali na nosítkách mrtvé. Baby tam přinesly lantuchy. Na kamaráda napsali Josef Slanina. Řekl jsem, že byl z octárny pod Pohořelcem, prostě jsem sdělil, co jsem věděl. Prostor se postupně zaplnil mrtvými lidmi. Byl jsem zbabělý a Slaninově mámě jsem nic neřekl. Nicméně paní Slaninová přišla na octárnu, řekla, že Josefa nakonec našli v kostele Nejsvětější trojice, to je ve Spálené ulici, jak je Pedagogická fakulta… Ale tam už jsem nešel, už jsem jej nikdy potom neviděl…

Popíšu, co jsem viděl, když jsem vylezl z toho krytu. Rohový dům byl do polovičky zbořený. Mrtví byli v cihlách. Nikdo to tam nepřežil. Byla tam halda bordelu, halda cihel, suti. Žádné kvílení nikde, bylo ticho. Přijeli hasiči. Zajímavé, mezi těmi baráky byly spojovací zdi. Šlo o honosné domy. Byly tam reprezentační salóny, vycházely na Jiráskův most. Vejrali jsme tam, jak tam vytáhli žebřík… Zbytky pokojů, jinak slítlo všecko, byly obnaženy, byly vidět záchody. Jeden člověk tam seděl na míse cca v 5. patře. Jediný přežil, všichni jinak byli mrtví. Prý se nahlas smál, říkají… Už si to buď nepamatuju přesně, nebo jsem následně uvěřil, co se říkalo. Pokojíky pro služky a záchody byly přilepeny na sousední barák. Jelikož zeď spadla, tohle všechno bylo vidět. Teď ta „sranda" po česku [fikce na odlehčenou]: Chlápek nebyl s to slézt po žebříku, snášely ho na sedáku. Ten člověk se ale pořád smál. Když se ho měli optat, co se mu děje, proč se prý směje, když jsou kolem rozsekaní mrtví, řekl jen, že „spláchl", že prostě zatáhl za splachovadlo, načež všechno kolem okolo popadalo… Já jsem pak odešel domů, bylo po všem.

— —

U budovy nemocnice jsme se ptali lidí, zda vědí něco o plaketě, značně neurčitě se vyjadřující k bombardování hlavního města. Doslova na ní stojí: „Památce obětí leteckého bombardování Prahy v letech 1944-1945. Věnuje Městská část Praha 2. Tato pamětní deska byla vytvořena v roce 2015 ze střepin leteckých pum, shozených na Prahu." Většina lidí nebyla vůbec v obraze, v jednom případě se paní domnívala, že šlo o sovětské bombardování v roce 1968! Nicméně jsme narazili na zasvěceného kolemjdoucího. Onoho únorového dne (na Valentýna 1945) mu bylo pět let. Sputniku řekl toto:

© Sputnik . Vladimír Franta
Zasvěcený kolemjdoucí a pamětník (*1940) události

Pamatuji si jako pětiletý ze Žižkova, že mě máma s tátou nesli v košíku do sklepa, takže jaksi o tom bombardování nemůžu až tak moc jako malý říct. Jistěže jsem si o tom také něco přečetl. Bylo to nešťastné bombardování. Údajně si nás američtí letci spletli s cílem, jímž měly být Drážďany. Tento památník byl vyrobený při příležitosti nějakého výročí [70 let], četl jsem, že byl použit nález ze zbytků bombardování, což ten reliéf má ukazovat. Zhostil se toho nějaký výtvarník, nevím přesně, který… Vím, že několik budov kolem Karlova náměstí padlo po bombardování. Támhle zrovna, myslím, je jeden dům, ve kterém bydlela naše známá herečka Helena Růžičková, bydlela v onom růžovém domě támhle (v šedivé budově bývala dětská chirurgie). Růžičková byla svědkem náletu. Tyto detaily jsem si momentálně byl schopen vybavit.

Tušíte, proč nejsou uvedeny detailnější informace o náletu? Na této pamětní desce?

Asi nevím. Buď se autoři nechtěli pouštět do moc velkých detailů, takže se vzpomenulo jen… je tam vyznačený počet křížků pravděpodobného počtu obětí…

Mě na tom fascinuje, že jsou tam křížky, dále je napsáno a další. Asi se tam všechny křížky nevešly…

Asi se tam nevešly. Padlých nešťastných mrtvých občanů, na něž to padlo nečekaně [muselo být více]… to muselo být strastiplné.

Když vám bylo pět, pamatujete si to živě?

Vzpomínám si jako pětiletý, že někde něco hučí nad námi. Nesli mě v košíku do sklepa. Jsem původně ze Žižkova. V tom věku mě schovávali, než aby mě někam pustili.

Víte, kolik našich měst bylo „omylem" bombardováno? Odhadem? Tušíte? Dejme tomu na území současné ČR?

Praha,… nevím.

Kdybych vám řekl, že jich bylo (minimálně) 13, věřil byste tomu?

Mohlo to tak možná být. To se ti navigátoři v těch letadlech moc nevyznamenali…

Sputnik k tématu také napsal: https://cz.sputniknews.com/nazory/201809088031181-bombardovani-Praha-Druha-Svetova-valka/

© Sputnik . Vladimír Franta
Hovoří studentka VŠ

Poznámka: Přepis videí byl stylisticky upraven

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Spojenci bombardovali Prahu záměrně, říká kurátor letecké sbírky NTM v Praze Michal Plavec
Sputnik vyfotil dvě slunce, která současně zapadala nad Dobřichovicemi u Prahy
Praha zhlédla film Saljut 7. Byl u toho kosmonaut, jenž stanici roku 1985 zachránil
Syn barda, kterého v SSSR milovali i nenáviděli, přijel do Prahy s unikátním filmem o otci
Štítky:
bombardování, Druhá světová válka, Praha, Česká republika, USA
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku