Widgets Magazine
11:45 23. září 2019
Režisér Zdeněk Troška

Režisér Troška: Dostat sošku za film, který nikdo nezná, to by bylo naprd, velebnosti

Názory
Získat krátkou URL
61012
Sledujte nás na

Režisér a scénárista Zdeněk Troška často zaujme kritiky svou tvorbou a názory. Z rozhovoru, který známý umělec poskytl Sputniku, se dozvíte jeho postoj ohledně stavu současné kinematografie, vztahů ve filmových kruzích a spoustu dalších zajímavých věcí.

Potkáváme se s vámi, pane režisére, v kavárně Choco Loves Coffee v Praze, abychom si popovídali o vaší tvorbě, jak vnímáte pohádky, komedie, satiry, jimž se věnujete. O pohádkách se říká, že jsou určitým zasvěcením. Jsou pohádky primárně pro děti, nebo i pro dospělé? Prý jsou iniciačním rituálem. Jak tento žánr vnímáte jako režisér a čtenář? Jak vás ovlivňují ve vaší tvorbě?

Zdeněk Troška: Víte, pohádka je úžasná. To je nejúžasnější věc, kterou znám. Je pro malé i pro velké. Když se velcí dostanou k dobré pohádce, znovu se stanou malými, vzpomínají na své mládí a dětství. Pohádka se pořád točí dokola, pořád má své posluchače, diváky, čtenáře. Pohádka nikdy neomrzí.

Teorie ruského vědce Vladimíra Proppa říká, že pohádka má zákonitou strukturu. Jak je to s pohádkovými „šťastnými konci"? Jak happy end vychovává mládež?

Pohádka musí vždy skončit dobře. Pohádka je boj dobra se zlem, kde to zlo musí být potrestáno. Příkladně potrestáno. Dobro musí vždy zvítězit. Kdyby dobro nezvítězilo, nešlo by o pohádku, ale třeba o baladu či naši současnost, kde je všechno jinak. Pohádka má pevně stanovené své zákonitosti. Každý tvůrce, který si myslí, že do toho zamontuje větší psychologii, filozofii, aby to bylo úžasné, vždy pohoří, protože pohádka je jednoduchý a naprosto přehledný útvar: toto je dobré, toto je špatné. Pohádka nesnese zatěžování jakýmikoli jinými prvky. To se vždy vymstí.

 

© Sputnik .
Režisér Troška: Dostat sošku za film, který nikdo nezná, to by bylo naprd, velebnosti

V dnešních časech se stírá hranice mezi dobrem a zlem. Dříve napsat pohádku možná bylo snazší (či ji natočit). Jak svět fantazie koresponduje s realitou?

Realita je daleko složitější než pohádka. Realita je tak složitá, že se v ní kolikrát nevyznají ani mocní tohoto světa. Nehraje se fér hra. To je právě strana toho zla. Zlo vymýšlí, zákeřně podvádí… Kdežto dobro je přímočaré. To prostě jde, a když hrdina nemá žádný hřích na duši a je čistý jako okvětí bílé lilie, musí zvítězit, protože i to peklo je spravedlivé a na člověka nehřešícího, ničím neprovinivšího se, na toho nemá gebír. Dřív se film točil za státní peníze, dnes jdou finance ze soukromých kapes a ty si každý sakra hlídá!

České pohádky se prý liší od zahraničních. Nejsou prý tak agresivní. Co soudíte o tomto našem rodinném pohádkovém stříbře?

Pohádka v samém začátku — to byly většinou kruté příběhy, které si vyprávěli lovci. Nebyly pro ženy, ani pro děti. Postupem času se vypravování stávalo přístupné pro celou rodinu. Pochopitelně, že pohádky, třeba bratří Grimů, tedy německé pohádky, ale i severské a ruské byliny — byly vždycky kruté, až na krev a do morku kostí. Pak se ale stalo, že na začátku dvacátého století díky Janu Drdovi, Josefu Ladovi, Františku Kožíkovi, Marii Kubátové a dalším nastoupila další fáze: udělali tu úžasnou věc, že zlidštili pohádku. Zlidštili peklo, zlidštili nebe a dali věci obrovský lidský optimistický nebo onen příjemný kamarádský, přátelský rozměr. Český čert je trumbera, není takovým tím apriorním zlem, které od začátku škodí, škodí neustále. Je vlastně s člověkem kamarád, pokud tento není hříšný a nedělá druhým žádné bejkárny. Proč by s ním čert nekamarádil, kdež se nejedná o záležitost, která směřuje k peklu. To samé nebe — pánbůh. Bůh je dobrotivý, umí to s lidmi, anděly atd. Mou oblíbenou pohádkou je film Hrátky s čertem z roku 1956. Pohádku natočil pan režisér Mach v kulisách pana Lady. To je úžasná, česká výtvarná pohádka.

Existuje aforismus, že být Bůh spravedlivý, peklo by zelo prázdnotou. O čem byste točil filmy, kdyby v pekle nikdo nebyl?

To je pravda, ale myslím, že peklo nikdy nevyjde naprázdno. I když se říká, že peklo je prázdné, protože všichni ďábli jsou mezi námi.

K vaší trilogii Slunce, seno jahody/ a pár facek/ erotika — tedy tomuto již klasickému triptychu úžasných českých filmů: lidé se na tyto vaše snímky rádi dívají stále znovu. Pořád je v nich co objevovat. Mají zvláštní atmosféru 80. let. Je to jinou dobou, nebo i politickým poměry, které se pak změnily?

Doba byla jiná v tom, že lidé žili klidněji než dnes, žádný kapitalistický bič nad vámi nevisel. Lidé si žili, pracovali, nepracovali, všichni měli stejně, resp. měli stejné nic, takže nemuseli sobě tak závidět atd. Pokud lidé pracovali dobře, měli se dobře. Vidím to na naší vesnici. Hoštice jsou malá obec, víska měla tenkrát 77 čísel, ale na tu malou vesničku tam byly 2 kravíny, bejkárna, tři teletníky, byly tam dvě slepičárny, byl tam prasečák. Tedy tam byla obživa pro celou vesnici. V JZD pracovaly celé rodiny a měly se dobře. Vše fungovalo, vesnice žila. Dnes se vše zrušilo, zničila se výroba. Je to o tom, že dnes ta vesnice zeje prázdnotou, důchodci tam dožívají. Kdyby chalupy nekoupili lufťáci, tak by všecko spadlo, protože není, kdo by se o to postaral. Vezměte si velké hospodářské budovy: stodoly, kůlny, sýpky, stáje, maštale — dnes tam v tom není nic. Pamatuji se, babička měla také takové hospodářství. Všude bylo vše plné dobytka: krávy, koně, prasata, ovce, slepice, husy, kachny — to všechno tam bylo.

V rámci snahy natočit tyto filmy, usiloval jste krom satiry o dokument, měl jste i jinou motivaci?

Je to dokument zachycující dobu v úsměvné nadsázce, aby to nebylo na dřeň, jak se říká. Je tam nadsázka i dokument. Hlavně šlo o zobrazení takové té letní, české prázdninové pohody.

Máme ještě v ČR taková místa jako vaše Hoštice u Volyně, s nezaměnitelným koloritem, přátelskými lidmi, které jste zachytil ve filmech?

Jsou. Kolem Hoštic je mnoho vesnic, kde mají krásně opravené domy, zahrádky, kapličky. Lidi na to dbají, udělají si hezký, líbezný, příjemný domov. Ale ty mezilidské vztahy — to je kurňa jiná věc. To je bohužel špatný. Nenávist, závist, podrazy, lidé ztratili kontakt mezi sebou. Vůbec se nescházejí. Začalo to televizí. S dostupným televizním přijímačem lidé přestali chodit ven. Pamatuji si jako kluk, že u nás ve vsi dlouho žádná televize nebyla. Pak si sousedi koupili kolem roku 1963 první obrazovčičku. Bylo mi deset let. Třikrát do týdne se u nás promítalo kino — biograf. Lidé se tam po práci scházeli. Po skončení postávali na návsi, zvali se vždy k někomu domů na besedu, povídali si. Pořád byli v kontaktu. A dnes? Každý jde domů, zamkne za sebou, zaleze, nechce nikoho vidět a čumí na tu bednu od večera do rána, od rána do večera. Anebo děti do PC. Pro mě největším trestem bylo domácí vězení, kdy jsem nesměl ven. Dnes by děti byly za domácí vězení rády, koukaly by do tabletů. Musely by se jim ty tablety za trest sebrat, nebo odpojit Wi-Fi, aby trest byl trestem. Dnes dostat ven dítě, aby si hrálo? A bez mobilu? To je pomalu nadlidský úkol.

Může se stát, že vaše filmy začnou časem vyvolávat nostalgický sentiment?

Už vyvolávají. Sentiment po způsobu komunikace. Lidi na vsi byli jednou velkou rodinou. Denně se spolu stýkali. Jeden věděl o druhém všechno. Byly tam sice rozmíšky, ale když šlo do tuhého, lidé se vzchopili a šli kupředu jako jeden muž. Dnes je každému jedno, zda sousedka vedle žije, nebo nežije, ani se nepodívá na dvoreček.

Pan scenárista Petr Markov říkal, že scénář k tomu filmu málem neprošel při prvním čtení, pokud vím, co způsobilo změnu názoru, že jste točili dle tohoto materiálu?

Byly připomínky, že bychom měli omezit faráře. Farář se tenkrát nenosil. Že by se tam mělo omezit tohle a tamto, že by se měla zdůraznit vedoucí úloha strany a vlády, jak to bylo předepsáno. Když jsme to natočili, na schvalovací projekci na mě řvali, co jsem si to dovolil, že jsem urazil socialistický dnešek, socialistickou vesnici, socialistického důchodce, zemědělce, faráře, všecko. To bylo hrozné. Myslel jsem, že jsem s filmováním skončil. Dokonce pro mě jeden soudruh navrhoval trest pětiletého zákazu filmování.

Říká se, že režisérem se člověk buď stává, nebo rodí. Myslím, že oboje je důležité. Je důležité se narodit s předpoklady a pak se stát. Kdy jste v sobě objevil dar, že dokážete věci dávat dohromady, vytvářet filmové hodnoty?

U nás v Hošticích byla velice silná ochotnická scéna. Hráli jsme divadlo, velice mě to bavilo. Nejrůznější pásma a scénky ke všem možným svátkům a výročím… Ale jak jsem říkal, očarovalo mě kino. Chodili jsme na všechny filmy — přístupné, nepřístupné, to bylo tenkrát jedno. Za jednu korunu do první řady. Film byla magie, fantasie. To byl jiný svět. Mě to hrozně lákalo. V 5. třídě jsem se rozhodl, že budu dělat také takové filmy. Viděl jsem pohádky 50. let, které se tenkrát promítaly, české, ruské atd. Byl jsem úplně posedlý myšlenkou, že ze mě bude filmový režisér. Všichni si ťukali na čelo — malý, blbý, on z toho vyroste. Ale nevyrostl. Vypůjčoval jsem si z knihovny všechny knížky o filmech, filmování, o všem, co s filmem souviselo. Mou biblí byla kniha pana Ing. Jiřího Řehořka Nová škola amatérského filmu. S tou jsem i spal. O to více mě potěšilo, když jsem přišel do I. ročníku na FAMU, náš pedagog pan režisér Bořivoj Zeman, otec české filmové pohádky, nám tuhle knihu doporučil jako vynikající učebnici a já ji znal zpaměti. To byla velká radost.

Měl jste na začátku vzory? Komu jste fandil? Z režisérů? Herců?

Mě režiséři nejdříve nezajímali. Titulky jsme jako děti nečetli. Nám dětem to bylo jedno, zda je film tohoto nebo onoho režiséra. Rozlišovali jsme filmy podle žánrů: pohádka, kriminálka, detektivka atd. Teprve později jsme říkali, aha, tohle je film pana režiséra Friče, pana režiséra Zemana, pana režiséra Podskalského, Kršky, Kachyni atd. Až později, jako student, jsem začal samozřejmě rozlišovat. Každý režisér má své úžasné věci, svůj styl, svůj pohled na svět a život. Miluju filmy Karla Kachyni. Moje srdcová záležitost je jeho Král Šumavy. Z tohoto kraje Šumavy jsem, Horní Vltavice, Kvilda, šumavské hvozdy a zamlžené, mlčenlivé pláně a rašeliniště… proto ho mám dodnes rád. Nebo jeho snímek Ať žije republika. Bylo mi tehdy 14 let a film mě doslova fascinoval. Dále pak komedie Bílá paní a Světáci od pana režiséra Podskalského — to jsou pro mě úžasné hity. Pan režisér Frič má celou řadu skvělých filmů — Pytlákova schovanka, Počestné paní Pardubické, Nebe a dudy, Škola, základ života, Kristián a mnoho dalších. Mou láskou jsou filmy režiséra Václava Kršky, jeho Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, Z mého života a hlavně pohádka Legenda o lásce mě dojímají dodnes. A Jana Rybářová, princezna Širín, byla mou první velkou platonickou láskou. Spolu s paní učitelkou Homolkovou, která mě učila v první třídě.

Všiml jsem si, že herečky z filmu Počestné panny Pardubické (historické téma) měly moderní make-up.

Herečky měly protažené linky obočí až do půlky spánku, nalepené řasy, to byly doby, kdy se to tak nosilo, kdy to bylo IN. Nebo třeba pohádka Hrátky s čertem z roku 1956. Tedy film v malovaných kulisách. Dodnes mě tato studiová pohádka vždy příjemně pohladí po duši. Těch filmů je celá řada, ale že bych měl přímo nějaký konkrétní režisérský vzor, to ne.

Vaše filmy získaly popularitu i v Rusku. Lidé stáli ve frontách. Zahlédli jsme vás v Praze na Týdnu ruského filmu, kde vás hezky vítali. Jak na vás působil ruský divák? Rusko?

Ruský divák je úžasný, ať malý nebo velký. Diváci jsou vychovaní. Když jsem viděl, jak děti přišly se školou do kina, holčičky v šatičkách a s mašlemi ve vlasech, kluci měli motýlky, kravaty, sáčka, při projekci děti seděly a nespustily z plátna oči, měl jsem úplně slzy v očích. Pro ně to byl kulturní zážitek jít do kina. Oni šli na „иcкуcство", na umění. Vážili si toho. Ať jsme byli kdekoliv v Rusku či na Ukrajině, v Kazachstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a jinde, na nejrůznějších přehlídkách a festivalech, vždy jsme se setkali s nádherným ohlasem. Viděli jsme, jak děti pozorně vše sledovaly. Udivovalo mě, jak i malé děti byly myšlením vyspělé a jak se nás na všechno kolem filmu se zájmem vyptávaly. A pak, když vidíte, jak děti (a nejen děti) u nás v biografu s odpuštěním lemtají a srkají kokakolu, jak chroustají popcorn a pak pořád lítají na záchod, to je opravdu kultura za 500, jak říkám. Velmi mi to vadí, je to neúcta k práci druhého člověka, bezohlednost, nevýchova z domova. Doma u televize ať si dělají, co chtějí, když jim to rodiče dovolí, ale tady jsou ve společnosti, tak aspoň základní kultura slušného chování a vystupování by měla být na místě. Jenže to by se jejich rodiče museli také tak chovat, ale ti sedí vedle a namáčejí si lupínky do omáčky… Je to vláda peněz, byznys; jeden kinař mi říkal „to víte, my na té kole a popkornu vyděláme víc než na lístku do kina". Byl jsem se podívat na film Bohemian Rhapsody. A on ten lístek stál 209 korun! To je k zbláznění, kam až se dá lístek cenově vytáhnout. Pak ať se nediví, že lidé nechtějí chodit do biografu. Vždyť na to prostě nemají.

V Rusku vám prý děti říkaly pán Чуть-чуть [čuť čuť]?

V Rusku v kinech mě představovali dětem: „Víte, jak se ten pán jmenuje? To je Zdeněk Troška. A troška se rusky řekne чуть-чуть [čuť čuť]." Děti se smály, viděly velkého pána s legračním jménem, nevěřily…

Češi, Moravané, Slezané, Slováci, všichni, kteří mluví česky, běžně z vašich filmů citují všelijaké hlášky a repliky. Jak se vůbec mohlo stát, že se vaše komedie nedostaly do soutěže Volíme komedii století?

To se musíte zeptat lidí, kteří toto měli na hrbu. Mě to překvapilo, poněvadž v novinách či časopisech se prezentoval výběr filmových komedií z jednotlivých desetiletí. Čtenáři měli dávat hlasy svým oblíbeným filmům. Za osmdesátá léta se do desítky dostaly moje filmy Slunce, seno, jahody a film Slunce, seno a pár facek. V kategorii devadesátých let si diváci vybrali můj film Slunce, seno, erotika a pohádku Princezna ze mlejna. Takže jsem tam měl čtyři filmy. Když pak došlo k závěrečnému hodnocení v Lucerně, kam jsem nebyl pozván — vůbec jsem nedostal pozvánku — zkrátka, pořadatelé přinesli tabule, kde byly uvedené diváky vybrané filmy, ale Troška tam nebyl vůbec. Místo mých čtyřech filmů tam byly jiné tituly, které si čtenáři nevybrali…

To vám tak závidí ti vaši kolegové?

Asi ano, nic jiného v tom nevidím. Když se během večera hovořilo o české komedii a veselohře, vůbec nepadlo jméno Troška. Ani jednou nepadlo jméno nějakého mého filmu. Potom, asi za půlroku nato, se mi ozval nějaký pán. A ten mi řekl: „Pane Troška, já vám to musím říct, nosím to v sobě jako velikou křivdu proti vám. Byl jsem v tom úzkém štábu lidí připravujících pořad Volíme komedii století. A musím vám říct, že jste to v podstatě měl vyhrát vy s trilogií Slunce, seno. Můžete poděkovat lidem, co to tam vedli, že jste tuto cenu nezískal…" Prostě lidská závist. Mně ale nejde o nějakou cenu, nejde mi o nějaké České lvy apod. Pro mě je nejdůležitější, že divák moje filmy zná, a dokonce celé zpaměti, že mu dělají radost, že se jimi těší.

Vás nakonec ocenil i pan prezident Miloš Zeman. V poslední době je v módě, že si jeho odpůrci zvyšují ego tím, že se mediálně vyjadřují ve smyslu — cenu od Zemana? Nikdy…

Ano. Chci podotknout, že za nějaký čas nebude nikdo řešit, zda mi cenu dal Havel, Klaus či Zeman atd. Dovolíte-li, než začal program udělování, pan prezident nás všechny pozval do salónu, kde říká: „Přátelé, tuto cenu vám nedávám já, tu cenu dostáváte od svých diváků, posluchačů, protože ti vás ocenili. Ti posílali svoje hlasy sem k nám na Hrad. Ti posílali tipy „chceme, abyste ocenili tohoto a onoho". To se poté sečetlo a já vám ocenění v podstatě předávám za ně, za diváky. Ta cena je o tom. Pokud dnes někdo tvrdí: „Já nechci cenu od Zemana…" co na to říci? Tak nechtěj, seď doma na p*deli a hotovo dvacet.

Uplynulo 15 let od okamžiku, kdy nás opustila výborná česká herečka Helena Růžičková, již jste obsazoval. Jak na ni vzpomínáte? Údajně žila na Karlově náměstí.

Ano, ona se tam narodila, to je ten růžový dům, přesně naproti Faustovu domu. V prvním poschodí je tam takový balkonek v průčelí. Tam žila rodina Málkových; její maminka byla Jugoslávka, jmenovala se Dragica. Helena měla po matce jižanskou krev, proto ten temperament, jaký je. Helenka byla jinak Pražačka, křtěná Vltavou. Dětství prožila na Karlově náměstí. Studovala na zubní laborantku. Poté pošilhávala — ona chodila i do baletní přípravky ND, byla štíhlounká —, pošilhávala po divadle. Tam se seznámila s Jirkou Růžičkou, svým manželem. Poté tuším v Příbrami dělala osvětlovačku. Naučila se všechny role nazpaměť. Když pak jedna herečka onemocněla, Helena zaskočila. Měla obrovský úspěch — zrodila se její divadelní činnost.

Otázka na okraj. Karlák byl bombardován na konci druhé světové války. Říkala Helena někdy něco o tom?

Říkala. Bydleli hned vedle Emauz. Chybělo málo a jejich dům by byl zasažen bombou, jako mnohé jiné kolem. Jenom zázrakem se stalo, opravdu zázrakem, že žádná z těchto bomb nezasáhla jejich dům.

A problémy současného kinematografu? Kam směřujete? Co ještě nemáte natočeno?

Neplánuju. Když přijde správná doba, někdo si něco objedná. Když je na to rozpočet, projednáme žánr, komedii, pohádku, romantiku, pak začínám pracovat. Co bude, bude. Pohádky jsou věčné, co si budeme povídat. Těší člověka pořád. Když je uděláte s láskou, s radostí, pak ta pohádka je jistá navěky. Amen.

Závěrem, ptám se vás jako autora Kameňáku: Vtip je prý pravda, převlečená do pláštíku satiry, která proniká na veřejnost. Je vtip jen kratochvíle, nebo jakousi zakódovanou skutečností, dávkovanou po kapkách?

To ukáže čas. Pokud jde o Kameňáky, to vzniklo náhodou. Hledal jsem cosi ve starém diáři a vypadla na mě účtenka, kam jsem si v hospodě zapsal pět zaslechnutých anekdot. Nakonec jsem z mnohých dalších vtipů udělal celý film. (Lehké upozornění: natočil jsem jen první tři díly; Kameňák 4 a 5, stejně jako tv seriál točili úplně jiní lidé, s nimi nemám vůbec nic společného!) Co Čech, to anekdota. Setkalo se to s velkým úspěchem u lidí. Protože když se sejdou dva Češi, vždy přijde na anekdoty. Takže film je úsměvný, nadlehčený, spojený určitou nadsázkou. Vzpomínám si, že Jiřina Jirásková byla zpočátku z Kameňáku zděšena, než uznala, že tohle jsme vlastně my, my všichni v nastaveném zrcadle.

A vtip na závěr?

Mně se líbí, jak leží manžel s manželkou večer na kanapi, dívají se na TV. Manželce pípne mobil, který si nechala v kuchyni na stole. Tak vstane, jde tam a čte: „Když už stojíš, vem mi pivo."

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Senátor Valenta se ohradil vůči odvysílané pohádce na ČT: Rodinu tvoří máma, táta a děti!
Ubohá slátanina na účet českých občanů. Češi se nemohou uklidnit kvůli nové pohádce
Švédská knihovna si najala gaye, aby četli pohádky pro děti
Štítky:
filmaři, nostalgie, režisér, literatura, pohádka, děti, Česká republika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář