Jak se Francie pokusila vzít jako rukojmí ruský plynovod

Francouzský prezident Emmanuel Macron se sotva zapíše do dějin jako velký politický činitel, místo v učebnicích dějepisu si ale jednoznačně zaslouží třeba jen proto, že je určitě prvním a jediným člověkem, který se pokusil vzít jako rukojmí podvodní plynovod.

Jde o prudkou změnu pozice Francie v otázce plynovodu Severní proud 2, která pořádně znervóznila mnohé z těch, kdo sledují příběh ruského projektu vystaveného neustálým útokům ze strany USA a Evropské komise.

V pátek se konalo hlasování v Evropské radě ministrů, která měla přijmout nebo zamítnout návrh oprav tzv. plynové směrnice EU. Tyto změny fakticky dávaly Evropské komisi právo blokovat výstavbu plynovodu Severní proud 2 z politických důvodů a převáděly plynovod z jurisdikce Německa do jurisdikce EU, což by způsobilo dost vážné problémy pro jeho výstavbu a následující provoz.

Až do 7. února nikdo neočekával od tohoto hlasování žádná překvapení a těžkosti pro Severní proud 2: proti návrhu oprav plynové směrnice se vyslovilo Německo a ještě několik členských zemí EU. A soudě podle minulých podobných pokusů (opravy se navrhují od roku 2017), odpor zemí, jejichž společnosti se projektu účastní (Německa, Francie, Nizozemska a Rakouska), a také odpor jejich spojenců by zcela stačil na vytvoření „blokující menšiny".

Stalo se ale něco nečekaného: francouzská vláda prudce změnila svůj postoj a prohlásila, že podporuje směrnici proti Gazpromu i přesto, že její schválení by způsobilo přímou mnohamiliardovou škodu francouzskému investorovi do Severního proudu 2 (energetické společnosti Engie, která není jen hlavní francouzskou energetickou společností, ale i je fakticky kontrolována státem).

Bez hlasu Francie by nemohli zastánci Severního proudu 2 zorganizovat „blokující menšinu", a rozhodnutí proti Severnímu proudu 2 by bylo přijato.

Co mohlo stát za tak podivným rozhodnutím Elysejského paláce?

Bylo by logické spatřit v tom vliv Washingtonu, tato verze je ale poněkud problematická. Za prvé, Macron má dost napjaté vztahy s Trumpem, mezi EU a USA probíhá slabší obchodní válka. Za druhé, americká média, která bývají obyčejně velmi dobře informována o opatřeních americké diplomacie, nemohla utajit šok ze „zrady" francouzského prezidenta. Za třetí, Francouzi by mohli snadno odůvodnit své chování právě nátlakem Washingtonu, což by vyvolalo nadšení mnoha evropských a amerických politiků, místo toho ale zástupci francouzských úřadů žvatlali něco o „nutnosti hájit východní Evropu" a celoevropské zájmy.

V tomto kontextu je nejpravděpodobnější to nejjednodušší a cynické vysvětlení: Macron prostě vydíral Merkelovou a pokusil se vzít jako rukojmí energetický projekt, který je velmi důležitý jak pro Německo, tak i osobně pro německou kancléřku. Je příznačné, že tuto verzi nabízí svým čtenářům jako hlavní americký komerční časopis Forbes.

„Francouzský prezident Emmanuel Macron chce, aby Merkelová přijala jeho návrhy na reformování Evropské unie, Merkelová ale nepodpořila jeho myšlenky společného rozpočtu a dlužního systému eurozóny."

Francouzský prezident narazil na nemožnost realizovat své plány reformování Evropské unie a její změnu na více centralizovanou strukturu, v níž by hráli Francie a osobně Macron klíčovou roli. Macrona prosadily na úřad prezidenta zcela konkrétní nadnárodní finanční struktury, a mnozí ho berou jako hlavní globalistický projekt, který celému světu ukázal, že globální establishment našel správnou odpověď na populistické (tedy antiglobalistické) politické projekty, jako jsou Donald Trump, brexit a italské Liga a Hnutí pěti hvězd.

V praxi to ale dopadlo tak, že místo aby se změnil na celoevropského lídra a reformátora Evropské unie, a také vůdce jakési „světové koalice proti populistům", narazil francouzský prezident na pokles popularity ve své vlasti a musí nyní spěšně urovnávat politickou krizi, kterou způsobily protestní akce žlutých vest.

Aby vyřešil problémy Francie a financoval svůj plán reformování Evropské unie, potřebuje Macron naléhavě peníze. Ve Francii peníze nejsou, institucionální investoři nebudou úvěrovat Macronovy projekty. Východisko má jen jedno: Aby zachránil Francii a EU podle svého plánu, má se finanční podpora slabších zemí Evropské unie financovat dluhy EU, které zaručí Německo, protože v opačném případě nikdo na to peníze nedá. Jen málokomu v Berlíně se může líbit myšlenka, jak „Francouzi, Italové, Poláci a všichni ostatní budou utrácet na sebe peníze vypůjčené na záruky německého rozpočtu a daňových poplatníků".

Avšak Angela Merkelová, jak poznamenal Forbes, nepodpořila tak odvážné projekty a sobecké myšlenky francouzského lídra. Asi to byly žluté vesty a ekonomické problémy, kdo ve Francii k tomu donutily Emmanuela Macrona — a pomyslel si, že vezme-li Severní proud 2 jako rukojmí, Německo přece jen dá Francii peníze.

Podobné rozhodnutí vyvolalo šok v evropském energetickém a finančním společenství: nikdo totiž nečekal, že francouzský prezident zmaří projekt výhodný pro zemi a pro francouzskou společnost. Ostatně dokonce kdyby byly protiruské opravy plynové směrnice přijaty, neznamenalo by to zablokování projektu, protože Evropská komise by musela opravy prosadit v Evropském parlamentu před vypršením jeho pravomoci letos v květnu, a pak ještě dokazovat u Evropského soudu, že normy plynové směrnice se dají uplatnit vůči Severnímu proud 2 retroaktivně, tedy s porušením fundamentální právní zásady, že zákon nemá zpětnou účinnost. Přičemž je třeba zvláště poznamenat, že právní expertiza Rady ministrů Evropy už dala negativní posudek na protiruské opravy plynové směrnice.

K tomu všemu ostatně nedošlo, protože do zkrocení Macrona se zapojila sama Angela Merkelová, která tuto otázku vyřešila za 24 hodin: Už v pátek, v den osudového hlasování, vystoupila s prohlášením, v němž oznámila, že Paříž „přistoupila na kompromis". Definitivní znění znovu opravené plynové směrnice se podobá čemukoli, jenom ne kompromisu. Nejvíce se podobá jemnému výsměchu německých diplomatů jejich evropským oponentům: v dokumentu byly ponechány všechny protiruské body, ale s poznámkami, které dávají německým úřadům právo je neuplatňovat, a také dělat prakticky libovolné výjimky z pravidel samotné směrnice.

Západní analytici hádají, zdali Macron něco dostal výměnou za tento „kompromis". Pravdu se nedozvíme, nejpravděpodobnější ale je, že dostal do německých úřadů krátkou, drsnou a názornou lekci o tom, že v případě nutnosti Berlín prostě zničí jeho politickou kariéru: k tomu nemusí Německo ani podporovat žluté vesty, protože by stačilo jen zakázat Francii porušovat celoevropská pravidla omezení rozpočtového schodku, což bylo Macronovi povoleno výjimečně kvůli podpoře ekonomiky v době politických turbulencí. Dokonce kdyby se proamerické země EU a proameričtí úředníci Evropské komise pokusili Francii hájit, Německu by stačil jeho vliv jak v samotné Evropské komisi, tak i v Evropské centrální bance, aby způsobilo ve Francii finanční krizi. Dokonce i jedno tvrdé prohlášení Merkelové by stačilo, aby začal útěk investorů z francouzských finančních trhů, totální panika a hromadný výprodej francouzských státních dluhopisů a akcií francouzských společností. Pak by bylo samozřejmě třeba francouzské banky zachránit, aby nebyl potopen celý evropský finanční sektor, Angela Merkelová by se tím ale zabývala už ve spolupráci s jiným francouzským prezidentem. Nikoli náhodou se v Americe říká, že by člověk neměl zlobit svého bankéře, a Německo je v daném okamžiku hlavním a de facto i jediným bankéřem Evropské unie.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce