MMF chce omezit lidskou svobodu, tvrdí Klaus. Má pravdu?

Analytici z MMF vyzývají k válce proti hotovosti, aby centrální banky mohly nastavit úrokové sazby hluboko do záporných hodnot. Václav Klaus již označil tento projekt za pokus o omezení lidské svobody. Sputnik se pokusil zjistit, co za tímto nápadem stojí a proč centrálním bankám nezbude nic jiného, než dále snižovat úrokové sazby.

Návrh odborníků z Mezinárodního měnového fondu (MMF) je poměrně prostý. Vycházejí totiž z toho, že až nastane nová finanční krize (což je vzhledem k cyklickému vývoji ekonomiky nevyhnutelné), nebudou mít centrální banky prostor pro manévrování. Rozsáhlé recese totiž v minulosti zpravidla vyžadovaly snížení úrokových sazeb o 3-6 procentních bodů. Po krizi v letech 2008-2009 však úrokové sazby ve většině zemí OECD zůstávají mimořádně nízké.

Řešením proto má být zavedení záporných úrokových sazeb. Aby lidé neběželi do banky a hromadně nevybírali peníze, v MMF navrhují zavést dvě formy měn: jednu bezhotovostní a jednu hotovostní. Mezi těmito dvěma typy peněz by existovala konverzní míra (conversion rate). To znamená, že by banky mohly zavést negativní úrokové sazby a díky konverzní míře by znehodnotily hotovost oproti elektronické měně. Jinými slovy, za 100 elektronických korun by majitel bankovního účtu získal například pouze 90 korun v papírových penězích.

Centrální banky by tak mohly prostřednictvím manipulací s konverzní mírou prosadit záporné úrokové sazby a připravily by lidi o iniciativu vybírat peníze z bank ve formě hotovosti. Tím dojde ke stimulaci úvěru a lidé budou z větší části utrácet peníze na nákup zboží, čímž dojde ke stimulaci poptávky, která má obnovit hospodářský růst. Budou ale obnoveny i úrokové a konverzní sazby?

Éra abnormálně nízkých úrokových sazeb

Globalizace světové ekonomiky a otevírání trhů vedly k přesunu značné části průmyslové výroby do zemí třetího světa s levnou pracovní sílou, především pak do Číny. Na začátku první dekády nového milénia Federální rezervní systém Spojených států (FED) snižoval úrokové sazby, aby podpořil růst zaměstnanosti a zvýšil inflaci. FED, jak se tehdy zdálo, držel úrokovou míru neobvykle nízko a neobvykle dlouho.

Klesající hypoteční sazby měly vést ke stavebnímu boomu a kompenzovat tak ztrátu pracovních míst jinde v průmyslu tím, že podporoval zaměstnanost ve stavebním sektoru. Nízké úrokové sazby pak měly podpořit akciový trh a spotřebitelské úvěry. To nakonec nafouklo bublinu na hypotečním trhu, která v roce 2008 praskla.

Na krizi centrální banky vyspělých států reagovaly dalším snížením úrokových sazeb a kvantitativním uvolňováním, které zahrnuje skupování dluhopisů centrálními bankami. Peníze pro banky a utahování opasků pro ostatní. Jenže tentokrát úrokové sazby narazily na nulu a v případě některých zemí, jako bylo třeba Švýcarsko, šly lehce do záporných hodnot.

Ekonomové a centrální bankéři vysvětlují, že tato monetární politika byla nezbytná pro ekonomické uzdravení, nastartování hospodářského růstu a zvýšení inflace na uspokojivou úroveň. Jenže z dočasného opatření se v případě Evropy stává pomalu opatření trvalé. Jestliže FED od roku 2014 postupně zvyšoval úrokové sazby s tím, jak rostl hrubý domácí produkt, v eurozóně, kde HDP rostl podstatně pomaleji, úrokové sazby Evropská centrální banka (ECB) naopak snižovala. V roce 2016, kdy růst HDP dosáhl 2 %, byla základní úroková sazba snížena na 0 % a depozitní sazba pak na —0,40 %. Švýcarsko v tomto ohledu šlo ještě dál a, navzdory 3,4% růstu HDP a nízké nezaměstnanosti (pod 3 %), ponechala centrální banka úrokovou sazbu na úrovni —0,75 %.

Prorážíme dno

Experti z MMF si proto kladou poměrně spravedlivou otázku: Pokud přijde recese, jak lze ještě více snížit úrokové sazby, jestliže už teď jsou na nule? Recese již přitom klepe na dveře.

V prosinci minulého roku předseda ECB Mario Draghi oznámil ukončení kvantitativního uvolňování. Přerušení stimulačního programu signalizovalo jeho důvěru ve zdraví eurozóny. ECB již delší dobu čelilo tlaku, aby zvýšila i úrokové sazby. Spekulovalo se, že by k tomu mohlo dojít v polovině letošního roku. Jenže, jak konstatují analytici z HSBC, které cituje Bloomberg, „úzké okno pro zvýšení úrokových sazeb se již uzavřelo". Ekonomický růst ve Francii se zpomaluje, Itálie stagnuje a Německo se jen tak tak vyhnulo recesi.

Jaký byl tedy vůbec smysl udržovat tak nízké úrokové sazby po tak dlouhou dobu? Dopisovatel časopisu Forbes Panos Mourdoukoutas upozorňuje, že tato politika zbytečně udržuje při životě neefektivní podniky spolu s rizikovými aktivy. Nakonec centrální banky přicházejí o nástroj, kterým by mohly reagovat na novou krizi.

Ve zmiňované zprávě expertů z MMF se upozorňuje na to, že ze zemí OECD mohou pouze tři z nich snížit úrokové sazby o 3 až 6 procentních bodů. Je to Turecko, Mexiko a Island. Ostatní země tak budou muset jít z nuly hluboko do záporných hodnot.

Záporné úrokové sazby již adoptovalo zmiňované Švýcarsko, eurozóna, Švédsko a Dánsko. Mají zabránit komerčním bankám, aby hromadily rezervy (musí za to platit úrok) a stimulují poskytování úvěrů, což má podpořit ekonomiku. Spoření se stává méně atraktivní, zatímco půjčování láká stále více.

V roce 2016 však analytici z Morgan Stanley varovali, že zavedení záporných úrokových sazeb je nebezpečným experimentem. Tyto sazby fakticky účtují bankám poplatek za to, že nechávají peníze u centrální banky. Tyto náklady však není snadné přenést na klienty bank, neboť ti mohou jednoduše vybrat veškerou hotovost. Proto podle analytiků banky mohou přijít o 5 až 10 % ze svých zisků.

Jak si všímá profesor Richard Werner, i navzdory nulovým nebo lehce záporným depozitním sazbám, rostla výpůjční sazba bank, čímž se zvyšovaly náklady na klienty, místo toho, aby se sazba snižovala. Tuto politiku ECB mohou ustát pouze velké bankovní domy.

Bezhotovostní antiutopie 

Nicméně analytici z MMF ve zmiňované zprávě naznačují, že úrokové sazby centrálních bank budou muset jít níž až o 6 procentních bodů pod nulu, což bude příliš i na „velké bankovní ryby". Negativní úrokové sazby by se tak dotkly i účtů běžných věřitelů komerčních bank. Aby se předešlo efektu „run na banku", bude podle expertů nutné, když už nedojde k úplné eliminaci hotovosti, alespoň lidi pomocí konverzní míry připravit o iniciativu hotovost vybírat. Lidé naopak budou mít iniciativu utrácet, půjčovat si peníze s velmi nízkým či dokonce záporným úrokem a opět utrácet.

Václav Klaus tuto iniciativu ve svém článku pro MF Dnes charakterizoval poměrně přesně:

„Jde o aktivistický projekt, jak tlačit na majitele peněz, aby se chovali podle toho, jak centrální banka mává svou taktovkou… Jde o další krok k omezení lidské svobody."

Ve válce proti hotovosti již zazněly první výstřely. V Itálii nelze platit v hotovosti za nic, co by stálo přes tisíc euro. V roce 2015 Francie snížila limit z 5 tisíců eur na tisíc. Mario Draghi v roce 2016 navrhl zrušit pětiseteurové bankovky. To vše samozřejmě ve jménu boje proti daňovým únikům, financování terorismu apod. Ve skutečnosti se však snaží zabránit občanům schovat si před bankéři svou hotovost pod matraci a podrýt tak jejich monetární experimenty.

Díky zrušení (nebo radikálnímu omezení) hotovosti bankovní korporace, platební společnosti jako Visa nebo Mastercard spolu s vládami získají veškeré informace o našich spotřebitelských preferencích a dokážou lépe nastavovat daně (možná je dokonce i šít na míru). Kromě toho přechod na bezhotovostní platby snižuje finanční obezřetnost. Ostatně, to je i cílem záporných úrokových sazeb.

Právě zde se však ukrývá podstata problému, který experti z MMF úmyslně přehlížejí. Pokud centrální banky i po hospodářském uzdravení vesměs nezvyšovaly úrokové sazby, neznamená to, že v budoucnu půjdou pouze dolů, do záporných hodnot? Předcházející hospodářský růst byl totiž zajištěn z velké části právě nízkými nebo klesajícími úrokovými sazbami.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce