17:47 10. prosince 2019
Matrjoška a Míša v Muzeu komunizmu v Praze

Muzeum komunismu? Komunismu snad, nikoli rudých praktik aneb Hon na Michala Semína

© Sputnik / Vladimír Franta
Názory
Získat krátkou URL
9331
Sledujte nás na

Kandidaturu Michala Semína do Rady ČTK kritizovaly různé subjekty, např. Federace židovských obcí. Semínovi se málem podařilo získat potřebný počet hlasů ve sněmovně. Zaráží, že se o Semínovi píše v médiích jako o „nevhodném kandidátu“. V případě homogenního složení rady by se stala zaujatou institucí, což řada kritiků přitom nechce.

Dnes se kádruje tak, že jsou lidé vyzýváni, aby někomu tleskali, nad jinými si uplivávali. Takhle fungují veřejnoprávní média prosím. (Michal Semín)

Nečestní novináři, sáhněte si do svědomí, děláte špinavou práci, nenávratně ničíte lidem životy. Uvědomte si vaše původní žurnalistické poslání. Tím je společnost nestranně informovat. (M. Semín)

Místo úvodu: Kdokoli v Praze navštíví Muzeum komunismu, nemůže nevstřebat základní poselství o jediném možném názoru, který je jako takový nepřijatelný, tedy bez plurality. Na člověka to dýchá ze všech koutů expozice: komunismus (=lež), nikdy více! Řada médií si dnes ovšem zajišťuje zpravodajství díky ČTK, což v praxi znamená, že řada redaktorů nezvedne své pozadí z redakční židle. V kontaktu s realitou bývají novináři všeho všudy přes monitor svého PC. Jestliže už jen pouhá kritika kandidatury Semína vyvolává něco jako alergickou reakci, pak tu možná poblikává varovný indikátor: Pozor, pozor, Radu ČTK chce někdo zglajchšaltovat. Potom by se mohla naplnit obava, že o svobodných médiích v ČR mluvit už zkrátka nelze. 

Zeptali jsme se Michala Semína, jaké jsou jeho dojmy. Pověděli jsme mu o tom, že v Muzeu komunismu jsme zahlédli matrjošky se žraločími zuby, olympijského medvěda (мишку) vyzbrojeného samopalem Kalašnikova a Dědu Mráze s umrlčí kosou.

Matrjošky v Muzeu komunizmu
© Sputnik / Vladimír Franta
Matrjošky v Muzeu komunizmu

Podle autora daného článku přesně tahle praktika překrucování ubírá záměru muzeu na přesvědčivosti. Formálně vzato je Muzeum komunismu svým poselstvím přece namířeno proti dezinformacím.

Když však tato instituce sáhne po účelovém zneužití symbolů, jež primárně násilné nejsou, jak můžeme věřit tomu, že si muzeum historii nepřibarvuje po svém?

Co na to (všechno) říkáte, pane Semíne? Co je to ten „hon na Semína“?

Michal Semín: Nominace do Rady ČTK není z mé hlavy. Byl jsem osloven Tomiem Okamurou, vedením SPD, zda bych za ně kandidoval. Chvíli jsem o tom přemítal, zda je to ono, čemu se chci momentálně věnovat. Nakonec jsem s kandidaturou vyslovil souhlas. To proto, poněvadž se celých 30 let na mediální scéně pohybuji. Trápí mě, kam se větší část médií, zvlášť mainstreamu a veřejnoprávních médií, posunula. Vadí mi vytvoření myšlenkového monopolu. Je obtížené nyní prosadit jiné hledisko, jiný názor (pozn. v radě). Rada je od toho, aby si všimla existujících problémů…

Michal Semín
Michal Semín

ČTK – to jsou jakési noviny pro novináře. Většina našich médií přebírají zprávy z „Četky“ s téměř nulovou zpětnou vazbou. Zde nikdo nesleduje práci redaktorů, chybí jakékoli mediální kvantitativní i kvalitativní analýzy. V případě, že bych byl zvolen členem rady, určitě bych měl zájem na tom, aby se tato zpětná vazba začala vytvářet. Stejně tak Četka přebírá spoustu informací ze zahraničních agentur pasivně. ČTK by měla mít vlastní redaktory v důležitých pro nás státech. Tohle by byly první věci, které by mě v radě zajímaly.

ČRo (Rozhlas) či ČT jsou daleko akutnějším problémem, vytvořily myšlenkový monopol, jenž je téměř neprůstřelný. U Četky je práce přece jen solidnější, nakolik je mi zatím známo. Stížnosti na práci ČTK nejsou zdaleka tak intenzivní jako ty na adresu ČRo či ČT.

Proč vaše kandidatura vyvolala takové pozdvižení?

Přece jen za 30 let veřejného působení mé jméno asi vyvolává určité kontroverze. Mám silné názory, které veřejně prezentuji, ty se holt míjí s mainstreamem. Jsou to postoje, řekněme, národně konzervativní. To je pro veřejnoprávní média jako rudý hadr na býka. Vadilo asi i to, že mě nominovala SPD.

Například ČSSD to interpretovala tak, že dokonce pohrozila odchodem z koaliční vlády s ANO; poslanci ANO pro mě hlasovali navzdory tomu, že si mě ČSSD v Radě ČTK nepřeje. Na druhou stranu odhlíží od faktu, že měsíc před kolem volby, kde jsem figuroval já, poslanci zvolili třeba paní Marksovou-Tominovou členkou Rady ČTK. Marksová je naopak známá velmi extrémními levicovými názory. Je to žena, která zanechala velmi tragickou stopu během svého působení na ministerstvu sociálních věcí, ale toho si novináři téměř nepovšimli. Když se objeví výrazně odlišný konzervativní názor, to pak vyvolává takovouhle paniku.

Jsou média v ČR svobodná?

Ta veřejnoprávní příliš svobodná nejsou. Většinou tam dominuje jeden názor. Ostatní média nejsou připuštěna do debaty, do diskuse. Je celá řada soukromých médií, která svobodná jsou, ale zde musíme rozlišit následující: konkrétní soukromý majitel médií logicky uplatňuje svůj vlastní pohled na realitu kolem nás. Veřejnoprávní média mají být ze zákona, pokud možno, nestranná. Co nejobjektivnější. Mají odrážet faktickou názorovou pestrost ve společnosti. Ve veřejnoprávních médiích dnes vidíme tlaky, aby se některá témata a názory vůbec neprezentovaly.

Česká média snad realitu vytváří?

Ano, určitě. Můj případ je exemplární. Co se podařilo během týdenního lynče proti mé osobě: lidé, kteří mě znají, mě nepoznávají, když vidí, jaký mediální obraz média mojí osobě manipulativně vyrábějí, minimálně tím, že mi vytrhávají výroky z kontextu. Byly citovány i myšlenky, které vůbec nejsou z mých úst, a přesto mi byly přisouzeny. Neměl jsem ani možnost (média mi ji nedala), abych reagoval apod. Zcela určitě média mají tu sílu suplovat realitu či vytvářet jakousi virtuální realitu. Konzumenti médií mají pak zkreslené představy, zvlášť pokud chybí defilé názorů různých osobností. Dnes se kádruje tak, že jsou lidé vyzýváni, aby někomu tleskali, nad jinými si uplivávali. Takhle fungují veřejnoprávní média prosím.

„Tohle připomíná komunistickou propagandu v moderním rouchu či hávu,“ řekl Semín.

Je to tak. Je to jak přes kopírák. Mentalita, způsob zacházení, vše je velice podobné, jenom se určité věci přepólovaly. Hlavně jsou vylučovány jiné názory. Model fungování je značně obdobný.

Metaforický příklad. Dnes jsem byl v Muzeu komunismu. Viděl jsem matrjošky se zvířecími zuby, ozbrojený symbol Olympiády z roku 1980 – medvěda s Kalašnikovem… Vám nyní nasadili tzv. „vlčí hlavu“. Tohle je skutečně překrucování a zbytečné hyperbolizování. Dá se z této tendence něco vyvodit? Je tohle projev kognitivního filtru? Cenzury?

Existuje skupina cenzorů – formálně určitě. Nemáme žádné známé výstupy. Nevíme, jak funguje. Kdo je za co placen. Zcela jistě existuje úřednický dohled v ČR, který bojuje s dezinformacemi. Doposud jsem neviděl jedinou analýzu této „antidezinformační“ práce, resp. co přesně jsou ty dezinformace apod. Nevíme v tomto smyslu, co přesně ministerstvo vnitra podniká. Nevíme, která média jsou v hledáčku, která zatím ne. Neznáme, existuje-li zpětná vazba či sebekritika práce „protidezinformačního“ odboru…

Je to nakonec tak, že si vlastně kupujeme zprávy, které mají být v mediální nabídce? Až tak daleko to došlo? Žijeme ve fiktivní realitě?

Myslím, že ano. Petr Hájek se něco takového snažil popsat ve svých knihách o mediokracii, tedy že média mají moc, realitu vytvářet. Můj případ mediálního „honu na Semína“, to je jenom opakování nějakých už starších případů, jako byl kdysi lynč vedený na Ladislav Bátoru, bývalého šéfa akce DOST. V době, kdy se stal poradcem ministra školství, média rozjela neuvěřitelnou kampaň proti jeho osobě (Bátory). Šířily se různé polopravdy, své místo tu měly citace vytržené z kontextu – to vše ve snaze udělat z Bátory obludu.

Paralelně s tím vším se také rýsují tendence člověka zlikvidovat i existenčně. Srovnání s komunismem: zatím se nezavírají lidi pro své názory. Ale velmi snadno se kverulanti mohou dostat do existenčních problémů. Kdybych pracoval v nadnárodním korporátu, kde se dbá na to, aby byla firma progresivní, pak bych se svými názory narazil. Umím si představit, že bych přišel o práci.

V Anglii Julian Assange půjde za své názory přece sedět? Precedent tu je pro každého, kdo si pustí pusu na špacír, že…

S tím souhlasím. Ano, takové jsou dnešní časy…

A co jinak?

Spolupodílím se na vydávání měsíčníku My, vydávám časopis Te Deum. Píšu články zde i v zahraničí. Až opadne současný humbuk, budu zase v klidu pokračovat ve své práci. Musím se nyní věnovat nějaké té sebeobhajobě. Jinak se necítím ohrožen. Není mi příjemný útok na mou osobu. Proti pomluvám se obtížně bojuje. Opakuji, holt taková je doba. Třeba zrovna tohle bylo v devadesátkách nepředstavitelné – mám na mysli sofistikované („hybridní“) útoky na identitu člověka. Pracuje se na zadání někoho diskvalifikovat. Argumenty nehrají roli. Většina novinářů si nikdy nic neověří. ČT několik večerů (Události a komentáře) jela cílenou kampaň proti mně. Ani jednou mě nepozvali, abych mohl na výpady reagovat.

A váš vzkaz nactiutrhačům?

Sáhněte si do svědomí, děláte špinavou práci, nenávratně ničíte lidem životy. Uvědomte si vaše původní novinářské poslání. Tím je společnost nestranně informovat.

Děkujeme Vám za rozhovor. Ať se Vám daří.

Poznámka: V muzeu je velice sugestivně líčeno popravování lidí v letech padesátých. Nezahlédli jsme tam však srovnání s Evropou, kde se popravovalo v těch samých letech jak v Británii, tak ve Francii. V USA lze „propadnout hrdlem“ v některých federálních státech dodnes, viz heslo ve Wikipedii (US states with death penalty 2018): v Alabamě, Floridě, Kentucky, Jižní Karolíně, Tennessee and Virginii se popravuje elektrošokem. V Arizoně a Kalifornii se používá smrtící plyn. Poprava zastřelením se praktikuje v Utahu. Stručně řečeno „současný režim“ maluje matrjoškám zuby a ozbrojuje olympijský symbol, Michalu Semínovi pak nasazuje vlčí hlavu.

Podobnost varující?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Analýza ukázala, kdo z europoslanců ČR předložil nejvíce zpráv a kdo měl nejlepší docházku
Pražská organizace školí a podporuje profesionální revolucionáře ve státech bývalého SSSR
ČSSD připustila možný konec koalice. „Proč nemají koule a neudělají to veřejně a bez těchto výkrutů?“ ptá se Ondráček
Hrozivé proroctví pro ČSSD. Advokát Koudelka po svém odchodu promluvil o tom, co je na vedení strany špatného
Štítky:
média, Český rozhlas, matrjoška, Česká republika, Židé, ČTK, Michal Semín, komunisté, muzeum, názor
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář