00:44 13. prosince 2019
Socha na Javorině od Ľudmily Cvengrošová. Archivní foto

Slovenskou sochařku poškození jejího díla na počest SNP nepřekvapilo. Prozradila, jak by věc řešila ona

© CC BY 3.0 / Mikaco / 013 24 Strečno, Slovakia
Názory
Získat krátkou URL
111132
Sledujte nás na

Slovenská média na konci minulého týdne znepokojilo znetvoření sochy oslavující hrdiny SNP v Žilinském kraji. Svůj názor na tuto událost a na historii vzniku daného uměleckého díla pro Sputnik vyjádřila jeho autorka, sochařka Ludmila Cvengrošová.

Kvůli mírovému odporu sovětským vojákům v roce 1968 přišla akademická malířka o velké zakázky a léta se živila restaurátorskou prací v archeologii. Navzdory překážkám a nepříznivému profesnímu období svůj kladný vztah k Rusku, jeho lidem a klasickému umění pěstuje doteď. Uvádíme první část rozhovoru s významnou slovenskou umělkyní.

Jak vznikla socha

Předchůdcem současné sochy byl pylon (čtvercový sloup). Na tomto prvním památníku pracovala Ludmila Cvengrošová v roce 1961 za doby svých studií na Vysoké škole umění v Bratislavě. „Byla jedinou ženou na vysoké škole a vzal mě pod vedení profesor Rudolf Pribiš. V 5. ročníku jsem připravovala diplomku a reliéf. Celkově se jednalo o 4 reliéfy z každé strany pylonu. Další reliéfy vojáků v životní velikosti byly umístěné ze všech stran sloupu,“ vysvětluje paní Cvengrošová.

Vedení města pak přišlo s návrhem na vytvoření nové sochy v této krásné a turisticky atraktivní lokalitě, pokračovala umělkyně. „Po 20 letech si vymyslely, že by bylo dobře tam zřídit sochu. Tehdy se odehrávala studená válka a byla jsem velkou bojovnici za mír. Vymyslela jsem nápad sochy: žádná válka by nebyla, kdyby všechny ženy vzaly své děti do rukou a šly demonstrovat před Bílý dům a Kreml. Socha se jmenovala: „Kdyby všechny ženy světa“ (podle francouzského filmu od režiséra Christian-Jacques z roku 1956 Si tous les gars du monde neboli Kdyby všechny muži světa, pozn.redakce), nebyla by žádná válka.“

Následně paní Cvengrošová připravila skici, které schvalovali vojáci a nejvyšší armádní vedení. Musela je přesvědčit o vhodnosti  svého nápadu. „Jeden z generálů hovořil, že na památníku by měl být vážný voják a držet v ruce zbraň. Přesvědčila jsem ho, že pokud bych měla znázornit vojáka v uniformě, bude jeho vzhled zastaralý už za 5 let. Naopak ženy budou vždy aktuální, i kdyby měli sukni po zem nebo po kolena,“ dodala umělkyně. Inspirací pro ni sloužila vlastní babička, která podle jejích slov byla velmi impozantní a měla 13 dětí. Odezva její podoby je znázorněná ve středu sochy. „Měla jsem babičku před očima jako zasloužilou a statečnou matku. Je to odezva její podoby. V boku stojí neutrální ženy. Obě drží děti na svých rukách a demonstrují proti válce,“ vysvětlila paní sochařka.

Umělkyně řekla i svůj názor na aktuálnost sochy v dnešní době. Podle ní základní myšlenka její sochy už nikoho v současnosti neosloví. „Dneska už nikoho takové věci nezajímají. Během války Rusové ztratili hodně vojáků a mužů. Celé Rusko bylo zničeno a vypáleno. Tady naopak se všechno změnilo. Po roce 1989 je tady krásný, ale hnusný a odporný kapitalismus. Mě to vádí. Humánní myšlenky už nejsou, každý hledá jen peníze, job a business,“ prohlásila umělkyně. „Proto vůbec se nedivím tomu, že mé soše odřízli ruce, rozmlátili je, aby nebyli identifikovatelné, a odnesli je do sběru, aby dostali nějaké euro. Stalo se to jedině kvůli penízům. Dalo by se to opravit pomocí 3D technologií na základě původních fotografií. Mělo by to avšak řešit obce nebo ministerstvo kultury," navrhla možní řešení Cvengrošová.

Sochařka okomentovala taky i svůj vztah k protiruské náladě ve slovenské společnosti. „Tady je taková politická atmosféra. Vážím si Rusů a samozřejmě Putina. Byla by škoda, kdybyste o něho přišli. Nevím, kdo ho nahradí,“ řekla v rozhovoru.

Neobvyklé povolání a recept na dlouhý život

Podle paní Cvengrošové, nikdo z její rodiny nebyl umělecký zaměřen až na výjimku dědečka. Mimo jiné za dob jejích studií vysoká umělecká škola se teprve otevřela. „Slovensko je malá zem. Vysoká škola výtvarných umění vznikla až po druhé světové válce, v roce 1949. Předtím se studovalo v Mnichově, Budapešti a Praze. Museli jsme proto odjíždět studovat do jiných měst. Navíc sochařů bylo málo. Až poté se to rozjelo a byla jsem jedna z prvních žen, která se sochařství vážně věnovala,“ vysvětlila sochařka.

Dodala k tomu také, že její dědeček rád kreslil a této schopnosti využíval především pro ilustrace k vyprávění o svém cestování.

„Dědeček jezdil za prací do Spojených států a Argentiny a posílal babičce peníze. Když se vracel, vyprávěl o svých cestách kamarádům v hospodě. Jelikož tehdy nebyli fotoaparáty, všechno kreslíval. Pak se všechny jeho kresby bohužel zničily, ale dědeček zůstal v mém srdci,“ řekla umělkyně.

Sputnik se paní Cvengrošové zeptal i na důvod výběru bronzu jako hlavního média pro její tvorbu. Vysvětlila nám, že se jedná o nezbytnou nutnost. „Pro velké monumentální sochy se nedá použit nic jiného než bronz. Je to vhodný materiál kvůli podnebí a teplotním změnám. Sekávala jsem kamen, dřevěné sochy mám dodnes v ateliéru. Vždy se to objednávalo ve chvíli, kdy byli peníze na objednání bronzu. Interiérová díla jsou samozřejmě menší,“ vysvětlila odbornice.

V rozhovoru jsme si dovolili tvrdit, že sochařství není běžným povoláním pro ženy. S tímto tvrzením zásadně nesouhlasila: „V Rusku přece máte Muchinovou a plno významných výborných žen! Když se setkám s dobrým malířem nebo umělcem, tak si říkám, že má dobrou ruskou školu.“

Během povídání jsme si nemohli nevšimnout její vitality a bezprostředního srdečného stylu rozhovoru. Proto vznikla i otázka, jak se ji povedlo zachovat si dobré zdraví a jasnou mysl. „Jsem stará sochařka, mám 83 let. Zajímám se o všechno. Všichni moji spolužáci, s kým jsem žila svůj život, už nejsou na světě. Sourozenci také mají dost vážné nemoci. Jsem aktivní díky tomu, že jsem fyzický pracovala, sekala jsem sochy, kamen, dřeva. Poslední roky jsem vyráběla medaile. Každý den cvičím v posteli a ve stoje. Také jsem vždy byla bojovnice a prosazovala názory pokrokových žen i mužů.“

Cesty do světa a do zakázaného ruského města

I monumentálním dílům paní Cvengrošové i menším interiérovým plastikám jsou příznačné přesnost a intenzita v zobrazení lidského obličeje a postavy. Přispěla tomu nejen silná umělecká škola, ale i četné cestování daleko za hranice Evropy. Podělila se o své dojmy těmito slovy: „Všichni chtěli vycestovat do Paříže a Londýna. Vycestovala jsem tam až před 10 lety. Byla jsem na DžerběTunisku, v Egyptě, Indii, NepáluJižní Americe. Rozvojové země byli laciné a mohla jsem tam jet. Mohla jsem v klidu cestovat po Indii a nikdy jsem nebyla napadená. Nikdy jsem nechodila po drahých restauracích, ale ráda jsem hovořila a setkávala se s obyčejnými lidmi. Například v Peru jsem seděla na ulici na trhu mezi prodavačkami. Snažila jsem se cítit s lidmi a zapadnout mezi nimi.“

Jednou z oblíbených pracovních a turistických destinací bylo i Rusko. „Tehdy byly mezi oběma zeměmi výborné vztahy, jelikož sem jezdilo hodně Rusů. Byli jsme pro ně exotikou, my jsme s nimi seděli a debatovali celé noci,“ řekla sochařka a dodala, že raději cestovala ze své vlasti do zahraničí. „Naopak jsme raději jezdili do Ruska. Osobně jsem často jezdila do Ruska a poznala jsem hodně výborných výtvarníků. Mým kamarádem byl i Andrej Drevin (známý sovětský a ruský sochař),“ doplnila umělkyně. Vyprávěla, že během svých cest se seznámila  s výbornými grafiky, kteří ilustrovali dětské knihy. Naposled zavítala do Rusku a na Ukrajinu v roce 1988 na cestě Moskva-Leningrad- Kyjev se synem a dcerou své sestry. „Řekla jsem jim, že nemůžete maturovat, pokud jste neviděli tato úžasná města. Předtím jsem hodně krát cestovala do Ruska sama a se zájezdem,“ prozradila sochařka.

Paní Cvengrošová dodala, že i dříve byla v tehdejším Leningradu, zažila bílé noci a navštívila divadelní festival. Vyprávěla, že po návštěvě divadla se večer vyšlo do přístavu, sedlo se na loď a oslavovalo celou noc v zálivu. V roce 1968 se odehrála pro ni významná pracovní cesta do Moskvy, během které organizovala uměleckou výstavu.

„V roce 1968 jsem byla ve výtvarnické skupině s panem profesorem a připravovali jsme výstavu v Moskvě. Byla jsem tehdy svobodná a profesor mě poslal do Ruska na montáž. Pak jsem měla výstavu přesunout do Gorkého (současný Nižnij Novgorod),“ líčila paní Cvengrošová. „Byla jsem zcela sama v Rusku po 4 týdny, hodila jsem po ateliérech a setkávala jsem se s různými intelektuálními spolky. Zůstala jsem tam i po skončení výstavy. Pak se zjistilo, že Gorkyj byl zakázaným městem. Navzdory varování z ministerstva jsem si pořídila jízdenku a odjela jsem tam. Bylo to nádherné město a užila jsem si grilování ryb na Volze. Z cesty jsem si dovezla i velký obraz,“ řekla umělkyně.

Pokračování rozhovoru zveřejníme v nejbližších dnech.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Bude pamätník Dubčekovi porušením zákona? Podľa Osuského a Dostálovej novely zákona áno
„Chtějí budovat na hlavních ulicích“. Proč v Samaře stále nestojí památník legionářům?
Proč je v Česku znovu aktuální „válka se sovětskými památníky“?
V Bratislavě vznikne hrob neznámého vojáka. Nahradí známý památník v centru. Víte který?
Štítky:
Rusko, studená válka, společnost, komunismus, sovětská okupace, dějiny, socha, poškození, památník, Slovensko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář