Widgets Magazine
05:15 16. září 2019
Německý velvyslanec Hans-Adolf von Moltke, polský vůdce Józef Piłsudski, německý ministr propagandy Joseph Goebbels a polský ministr zahraničních věcí Józef Beck ve Varšavě

Předchůdce Molotova-Ribbentropa? Smlouva, na kterou Poláci neradi vzpomínají

CC BY-SA 3.0 / Bundesarchiv Bild / Röhnert / Warschau, Empfang Goebbels bei Marschall Pilsudski
Názory
Získat krátkou URL
332584
Sledujte nás na

Jak je známo, 1. září se připomínalo osmdesáté výročí začátku 2. světové války. Nebylo pochyb o tom, že, jak se blíží tento den, bude se v zahraničních sdělovacích prostředcích objevovat velké množství materiálů o tom, že odpovědnost za rozpoutání ohromné světové války leží nejen na nacistickém Německu, ale i na Sovětském svazu*.

Prý se dva krvaví diktátoři, Hitler a Stalin, domluvili na rozdělení sféry vlivu ve východní Evropě a společnými silami zničili „válku odmítající a demokratické“ Polsko a následně na sebe zaútočili. Je předem jasné, že nejhlasitější křiky na toto téma, stejně jako tradiční trvání na „omluvě“ a „kompenzaci“, zazní z Varšavy.

Ale ani Poláci, ani nikdo jiný na Západě nemá zájem o připomínání jiného nedávného výročí, k němuž došlo dříve.

Pod rouškou banálního názvu

Před pětaosmdesáti lety, 26. ledna 1934, pouhý rok poté, co se k vládě v Německu dostali nacisté, ministr zahraničí Třetí říše Konstantin von Neurath a polský velvyslanec Józef Lipski podepsali v Berlíně prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí, známé jako německo-polský pakt o neútočení.

Skutečná role diplomatů nebyla velká. Oni se pouze podepsali pod předem připraveným textem. Pravými tvůrci dohody byli führer německého národa Adolf Hitler a faktický diktátor druhé polské republiky Józef Pilsudski. Proto je v literatuře tato dohoda často označována jako pakt Pilsudski-Hitler.

Dokument měl až banální název. A také nebyl příliš obsáhlý. Ve třicátých letech minulého století byly podobné smlouvy uzavírány mezi všemi evropskými státy. Dokument však byl pro nacistické Německo a Polsko velmi důležitý.

Poláci byli přesvědčeni, že jejich západní hranici, kterou vytyčili vítězi 1. světové války na dříve německém území, je v bezpečí. Nacisté, kteří v tu dobu byli v mezinárodní izolaci a ještě nestihli vybudovat silnou armádu, získali mezinárodní uznání svého režimu východním sousedem, což zcela oprávněně považovali za svůj první zahraničněpolitický úspěch. 

Zvláštností německo-polské deklarace je její platnost. Byla podepsána na celých deset let. A také neobsahuje bod, který by rušil její platnost v případě vyhlášení války jedním ze signatářů třetí straně. V sovětsko-polské dohodě, která byla podepsána o rok a půl dříve, takový bod je. A samotná smlouva platila pouze tři roky.

Německo-polský pakt o neútočení
Německo-polský pakt o neútočení

Zůstalo něco i mimo záběr?

Pakt Pilsudski-Hitler nebyl zajímavý jen tím. Po jeho podepsání západní tisk informoval o tom, že deklarace má tajný dodatek o spojenectví obou zemí. Prostřednictvím diplomatických kanálů i tajné služby se Moskva dozvěděla, že takový dodatek skutečně existuje.

V dubnu 1935 francouzské periodikum Le Bourbonnais républicain vydalo text tajné dohody mezi Varšavou a Berlínem, kterou redakci poskytl poslanec Lucien Lamoureux. Dohoda také hovoří o připravenosti Německa a Polska „sjednotit vojenské, ekonomické a finanční síly k odražení jakéhokoli nevyprovokovaného útoku a poskytovat si podporu v případě, že jedna ze stran bude napadena“. Povinností Poláků bylo „zajistit volný průchod německých vojsk po svém v území v případě, že vojska budou nasazena k odražení provokace z východu nebo severovýchodu“. Německo se naopak zavázalo bránit polské hranice před „jakoukoli agresí“. 

To nemohlo nevyvolat obavy v Moskvě. Několik dní na to sovětské deníky Pravda a Izvestija přetiskly na titulních stranách publikaci o dokumentu z francouzských novin. Sovětský svaz spoléhal na to, že Poláci a Němci budou na oficiální publikaci reagovat. Potvrdí nebo vyvrátí existenci tajné dohody namířené proti SSSR. Z Varšavy i Berlínu znělo jen hrobové mlčení, které také o čemsi vypovídalo (polský ministr zahraničí Józef Beck prohlásil, že dementování takové zprávy „by nejen bylo bezúčelné, ale ponížilo by důstojnost polského státu“ - red.)

Poláci nikdy nepřiznali existenci tajného dodatku německo-polské dohody o neútočení a vždy se snažili vyhnout odpovědi na tuto otázku. Když byli ale vystaveni tlaku, prohlásili, že když nikdo originál dokumentu neviděl, tak to znamená, že ani neexistoval.

To, že se v archivech fyzicky nenachází nějaké dokumenty, nic neznamená. Dokumenty mohly být zničeny, schovány nebo „nenávratně ztraceny“. K tomu v minulosti bylo dost možností. Nakonec nemuselo být nutné tajný dodatek dávat na papír s oficiálním razítkem. Tajná dohoda mohla být uzavřena prostřednictvím osobní korespondence anebo verbálně, pokud si strany navzájem důvěřují. Pro udržení tajemství je to lehčí.

V případě Hitlera a Pilsudského to nelze vůbec vyloučit. První z duše nenáviděl komunisty, druhý cítil to samé k Rusům. V 30. letech minulého století to znamenalo skoro to samé. Důvod ke sblížení führera a maršála existoval. V jejich případě platilo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.

A co bylo dál?

Je nutné zdůraznit, že to byli právě Poláci, kteří pomohli Němcům úspěšně řešit „československý problém“. Varšava odmítla pustit přes své území sovětská vojska, která by se vydala na pomoc okupovaným Čechům. A ještě přesvědčila Rumuny, aby také odmítly sovětskou žádost. Poté, co nacisté okupovali Sudety, navíc Poláci ukradli Těšínsko a Čadecko. Jestliže nacisté zábor Sudet mohli ospravedlnit dohodou s Francií a Velkou Británií, Poláci obsadili československé území svévolně bez jakékoli dohody. Šlo o zřejmou agresi.

Když na jaře 1939 nacisté jednostranně odstoupili od dohody o neútočení s Polskem kvůli polskému odmítnutí řešit problém Danzigu (Gdaňsku), Varšava byla nadále přesvědčena, že na západních hranicích jí nic nehrozí.

Hitler už schválil definitivní variantu operace Weiss, jednotky německé armády se začaly soustředit nedaleko polské hranice, ale polská elita stále doufala, že se Němci jen předvádí. Polsko naivně odmítalo návrhy Paříže na spojenectví s Rusy v boji proti nacistům.

Francouzi, kteří byli s Poláky vázáni spojeneckou smlouvou a zřetelně vnímali, že se blíží velká válka, doslova prosili polského ministra zahraničí plukovníka Józefa Becka a velitele polské armády Edwarda Śmigly-Rydze, aby v případě německého útoku poskytli Rudé armádě koridor přes své území, aby mohla bojovat s nacisty. Přitom Paříž s podporou Londýna byla ochotna poskytnout všechny záruky, že po odražení agrese se Rusové z polského území stáhnou. Poláci o tom nechtěli ani slyšet.

Jaký byl výsledek? Bláhová naděje, že Hitler nezaútočí na svého bývalého spojence, skončila pro Polsko katastrofou. Varšava poté obvinila Rusko, že je za tuto katastrofu odpovědné. V naše dny to je výhodné pro všechny.

A to je vysvětlení proto, proč nyní v Polsku a na Západě mlčí o polsko-německé dohodě z roku 1934.

* Poznámka: třeba „Molotov-Ribbentrop. Proč se Moskva snaží omluvit pakt s nacisty“ od britského listu The Guardian, „Hrdost přebíjí fakta. Na ruskou interpretaci paktu Ribbentrop-Molotov dohlíží i rozvědka“ od českých Lidovek, „Jerzy Bukowski: dědici Ribbentropa a Molotova“ od polského portálu Tysol.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Hitlerův preventivní útok na SSSR? Beneš gratuluje SSSR k útoku na Polsko?
V Polsku obvinili Rusko z toho, že nechce přiznat „historickou pravdu“
Zacharovová tvrdě reagovala na to, že Polsko nepozvalo Rusko na akce konané u příležitosti výročí začátku 2. světové války
Jiří Ovčáček: Snad nebudu mít problémy s BIS a s centrem proti hybridním hrozbám
Štítky:
dějiny, Německo, Československo, SSSR, Druhá světová válka, Polsko
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář