Widgets Magazine
09:04 20. října 2019
Italský spisovatel Gabriele D'Annunzio

„Platili mu za mlčení.“ Pohrdal fašisty, ale byl autorem fašistických symbolů

© Foto: Public domain
Názory
Získat krátkou URL
1131
Sledujte nás na

V čele básník, ve vládě dobrodruzi, na nebi a na moři piráti. Před sto lety vznikl na mapě Evropy šílený karnevalový stát. Jeho ústava měla ztělesňovat hudbu a jeho heslo znělo: Kašlu na to! Co společného měla Republika krásy, jež neexistovala dlouho, ale zanechala podstatné dědictví, s Mussoliniho fašismem?

Ten nejhanebnější z lidí

Po první světové válce byl zničen svět, na který si lidé zvykli, a zmizely hranice. Rakousko-Uhersko upadlo v zapomnění a na jistou dobu zůstalo dědictví této monarchie bez pána: přístav Rijeka (chorvatsky řeka) na Jadranu. Italové mu říkali Fiume.

A zatímco se v Paříži přeli o to, kdo získá tento kus pobřeží, obsadil jej tehdy nejznámější italský literát a evropská celebrita, 

Gabriele D'Annunzio. Ten měl kromě několika talentů také válečné zkušenosti, válčil totiž u letectva, v této době nejmodernějšího druhu vojsk.

Dnes znají jméno D'Annunzio hlavně literární vědci a znalci. Na začátku dvacátého století ale v Evropě vypukla opravdová mánie D'Annunzia. Jeho knihy a divadelní představení byly známé od Paříže až po Petrohrad. Jeho hry inscenoval Vsevolod Mejerchold a do ruštiny je překládal Valerij Brjusov, který napsal: „Je to velký básník, veliký, ale ten nejhanebnější člověk.“ Chování D'Annunzia uvádělo slušné lidi do rozpaků: básník byl až po uši zadlužen, a navíc byl promiskuitní.

Jednoduše řečeno – Fiume zkrátka dobyl mistr epatáže. Dne 12. září přijel tento básník do města v bílé uniformě a v červeném kabrioletu. Za sebou měl oddíl složený ze dvou a půl tisíce vojáků z italských útočných a elitních útvarů, jež se k němu přidal po cestě. Ti se vykašlali na vojenskou kázeň a vydali se dobýt přístav, který nikomu nepatřil. Básník Vladimir Majakovskij se k dané událost vyjádřil pomocí několika jízlivými řádky: „Bažant je krásný, rozumu ani unci. Fiume dobyl opilý D'Annunzio.“ Pro ruského básníka byl tento příběh do jisté míry osobní. „Duchovní otec“ Majakovského, zakladatel futurismu Filippo Marinetti totiž podpořil projekt Republiky Fiume.

Po pochodech následovaly demonstrace, po demonstracích zase pochody, šířilo se opilectví a drogy, obchodování bez peněz se prakticky zastavilo. Z Fiume se stávala komuna hippies a dobrodruhů. Zato ale vláda obdarovávala vojáky a námořníky květinami.

Z daleké Moskvy přicházely pozdravy. „D'Annunzio je jediný italský revolucionář.“ Tato slova pronesl údajně Lenin. Zakladatel Republiky krásy s bolševiky moc nesympatizoval, ale pomohl jim, když zajal loď se zbraněmi pro Bílou armádu, která mířila do Vladivostoku.

„Zbraně určené k potlačení svobody ruského národa poslouží národu Fiume,“ vysvětlil D'Annunzio. „Hájíme svobodu všech národů a podporujeme boj proti nacionalismu, kapitalismu a militarismu,“ řekl.

Hudební ústava

Do Fiume se sjížděli dezertéři, bohémové a kriminálníci. Financemi se zabýval nejednou trestaný člověk, diplomacii měl na starosti básník anarchista. A ministrem kultury se nečekaně stal jeden z největších dirigentů století, Arturo Toskanini.

D'Annunzio si lidi pro novou vládu vybíral podle vlastního uvážení. Tajemníkem kabinetu ministrů jmenoval pilota Guida Kellera, také veterána první světové války. Ten šel do boje s čajovou soupravou a knihami, které četl při pilotování letadla.

Na novém postu ale neseděl s rukama v klíně: když estetičtí správci uvrhli město na pokraj hladomoru, osobně to vyřešil. Létal do sousedních osad a kradl všechno, co mohl. Říkali tomu romanticky letecké pirátství. Věnovali se také pirátství námořnímu: rabovali lodě na Jadranu. D'Annunzio měl vlastní stráž, tzv. oddíl odvážlivců, který dokonce v této atmosféře anarchie a chaosu nebyl dost ukázněný, aby se dostal do jiných oddílů. Jejich heslo Me ne frego (Kašlu na to!) převzali později italští fašisté, kteří také okopírovali uniformu a zvyk pořádat pochody.

D'Annunzio se pokusil dát svému šílenému státu právní status: napsal ústavu. Nejdříve veršovanou, poté ústavu v próze. „Pro jadranskou rasu je kultura víc než zbrań, je to jako víra a spravedlnost, je to nezdolatelná síla,“ pravilo se v této ústavě. Práce neměla být, podle ústavy, únavnou, aby nebránila radostem života. Každá komuna měla vlastní pěvecký sbor a orchestr, které platila vláda.

V listopadu roku 1920 vyhlásila Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Fiume za svobodné město. Nebylo to sice bůhví co, ale přece jen bylo uznáno. Jenže básník, který byl zakladatelem, vyhlásil Itálii válku. Skončila samozřejmě tím, že D'Annunzio byl ze svého vymýšleného státu prostě vyhnán do Itálie. Vůdce Republiky krásy, který slíbil, že pro své ideje zemře, si to zřejmě rozmyslel.

Již po těchto „slavných dnech“ se D'Annunzio scházel s vůdcem italských fašistů Benitem Mussolinim, který byl nadšen estetickou složkou projektu Fiume. Dalo by se říct, že fašisté „odcizili“ tradice tohoto básnického státu. Jenže básník a diktátor se rozcházeli v názorech: D'Annunzio se neúspěšně snažil rozmluvit Mussolinimu spojenectví s Hitlerem.

Zakladatel Fiume zemřel v roce 1938, a tak se nedožil nové velké války. Jeho vymyšlený stát existoval do roku 1924a měl dokonce vlastní komunistickou stranu, tu nejmenší na světě. Poté připadl tento přístav Itálii. A po druhé světové válce Jugoslávii. Dnes je to chorvatské město na Jadranu, jehož šílenou minulost nic zvlášť nepřipomíná.

Mussolini byl jen napodobitel

Republika krásy a její zakladatel mají dnes hodně příznivců. V Itálii mnozí D'Annunzia uctívají jako národního hrdinu a je to pro ně, stejně jako Dante, Básník s velkým B. Snaží se ho oddělit od Mussoliniho, s kterým, prý, nemá nic společného. Silvio Gedino z Treviso nazval Fiume „poslední bitvou Risorgimento“ (hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie).

„D'Annunzio a jeho fiumské dobrodružství milují mnozí představitelé vysoké kultury, to můžete vidět v Chrámu italských vítězství (pamětní park D'Annunzia), který navštěvují desítky tisíc obdivovatelů básníka,“ říká Gedino. Tvrdí, že fašismus byl naprosto jiný jev, odlišný od myšlenek Fiume.

Obyvatel Říma, Carlo Felici, považuje tento příběh za „velmi důležitý experiment, který se dotkl mnoha národů po celém světě, včetně SSSR (ve skutečnosti Ruská sovětská federativní socialistická republika, pozn. red.), který jako první uznal právě D'Annunzio.

„Mnozí Italové ho dnes neznají nebo jej pokládají za fašistu,“ stěžuje si Felici. „Mussolini se ho prostě snažil napodobit, ale samotný D'Annunzio pohrdal fašisty, a ještě více Hitlerem. Poštěstilo se mu zemřít dříve, než nacisté Itálii vtáhli do ničivé války. Anebo se prostě rozhodl zemřít, když pochopil, kam to vše směřuje.“

Ale pro obdivovatele D'Annunzia za hranicemi Itálie je to především básník, který vyburcoval politiky. Spisovatel a scénarista Dmitrij Petrovskij, který se přestěhoval z Berlína do Moskvy, vysvětlil svůj pocit solidarity s D'Annunziem následovně: „Umělec byl za všech dob nucen řešit problém koexistence se státem a společností. A čím víc je umělec výraznější, tím je pro něj zpravidla obtížnější nalézt jakýsi přijatelný model této koexistence. Fiume je pokus o založení „státu básníků,“ v němž umělci vybudovali vlastní společnost, plně odpovídající jejich úkolům a potřebám. Bohužel ale byl odsouzen k zániku, protože umělci (a dokonce i umělci vojáci, jako zakladatelé Fiume) potřebují i jiné společenské vrstvy,“ míní literát.

Že jde o utopický nápad, chápali i samotní zakladatelé, myslí si spisovatelka z Tallinu Olga Švedovová: „Byli to přece jen vojáci, realisté. Moc se jim ale nelíbila poválečná skutečnost. Byl to zoufalý pokus, jak „zadržet čas“. Jak mu říci: „Zastav se, okamžiku, jsi krásný.“ Myslím, že si dobře uvědomovali, že je jejich „republika“ odsouzena ke krachu. Ale samotný fakt jejího založení, pokus vytvořit ideální místo, útočiště romantiky odcházejícího času, když ještě byli naživu vojíni šlechtici, už jen toto vzbuzuje úctu.“

Prozaický život poetického státu

Co se týče fašismu, měl D'Annunzio složité vztahy s Mussolinim. Mezi jeho stoupenci bylo dost ultrapravicových lidí, kteří se později připojili k Mussolinimu. Mluvit se ale dá spíše o vlivu na vnější stránku: patosní projevy, pochody, teatrální gesta, pózy. Vždyť Fiume a samotný D'Annunzio, to přece není jen o politice, ale i o estetice.

Historik a kandidát politických věd Alexej Čerňajev zastává názor, že estetická přitažlivost Fiume byla příčinou toho, že byl zakladatel Republiky krásy ve fašistické Itálii nepotřebný. „Fiume D'Annunzia je futuristický italský nacionalismus, jehož vnější atributy převzali fašisté. Ne náhodou se Mussolini později vynasnažil izolovat D'Annunzia. Spisovatel získal titul knížete a platili mu za mlčení,“ řekl historik.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Hampl se tvrdě vyjádřil k situaci v zemi: Vládne tu korporace a blížíme se k fašismu
Hrozí fašismus i dnes? Čeští a slovenští politici varují
„Toto není vlastenectví, je to fašismus“: Ženy hnutí Femen protestují ve Španělsku (VIDEO)
Harabin: ĽSNS je fašistická strana? Když EU toleruje Stepana Banderu na Ukrajině, tak kde je fašismus?
„Dnešním myšlenkovým Hitlerům stačí, když podporujete normalitu.“ Volný uvedl, jak funguje „novodobý fašismus“ v praxi
Blaha: Fašismus je v první řadě protislovanská rasistická ideologie. A v rusofobii má dnes zuřivého následovníka
Štítky:
Gabriele d'Annunzio, Benito Mussolini, Vladimir Lenin, fašismus, dějiny
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář