12:20 21. listopadu 2019
Václav Havel a demonstranti během sametové revoluce v Československu, rok 1989

Vyvadil: Číši za 30 let od sametové revoluce, abych si připil na 17. listopad, zřejmě nezvednu

CC BY-SA 3.0 / MD / Vaclav Havel and protesters commemorate the struggle for Freedom and Democracy at Prague memorial during 1989 Velvet Revolution
Názory
Získat krátkou URL
111083
Sledujte nás na

Během tří porevolučních desetiletí vyrostla generace, které dnes nic neřekne tehdejší populární slogan „Konec vlády jedné strany!“ nebo známá studentská rýmovačka „Chceme pravdu a ne lež. Pane Havle, to my též!“. Splnila se tato očekávání? Sputnik se na to zeptal známého politika a současného advokáta Jiřího Vyvadila.

Napsal jste článek s názvem „Souhlas s prezidentem. Dnes už není, co slavit“. Nemyslíte si, že je to příliš pesimistické prohlášení? Vždyť v České republice neexistuje žádná státní ideologie, žádná vedoucí strana, jako je Komunistická strana, politický pluralismus.

Vyvadil: Je roztomilé, že mne povzbuzuje redaktorka časopisu Sputnik, který je pokládán našimi rusobijci za hlavní zdroj nepřátelské ruské dezinformační kampaně. Ta situace u nás, ale samozřejmě i v celém západním světě, je originální v jednom. Zdánlivě neexistuje žádná státní ideologie, ale ve skutečnosti možná mnohem tvrději platí ideologie novinářů, kteří jsou vlastně reálnými pány nad médii a u nás se to projevuje v tom, že naprosto pravidelně v každém nedělním pořadu, například, když hlavní moderátor dvouhodinové relace Otázky Václava Moravce nejméně hodinu bude útočit na prezidenta republiky či premiéra.

Otevřeně řečeno, po těžkých letech pravicových vlád premiéra Topolánka či Nečase, kteří tupou politikou podvazovali růst, je dnes situace samozřejmě mnohem lepší. Tím spíše je úděsné, že neexistuje, aby to někdo v České televizi ocenil. Není tam ani jeden redaktor či moderátor, který by stál na straně vlády či prezidenta. Podporují téměř za každou cenu opozici, ačkoli ta jenom donekonečna opakuje „trestně stíhaný premiér a prezident, který porušuje Ústavu“. A když do toho přichází nenávistné a lživé desetitisícové demonstrace tzv. spolku Milion chvilek pro demokracii, které útočí, nadávají, napadají a vyhrožují svržením prezidenta či premiéra, většina normálně cítících občanů je rozhorlena. Stali jsme se prolhanou společností a je téměř zázrakem, že při každém novém výzkumu májí vláda i prezident znovu a znovu podporu.

Po sametové revoluci se rozrostla nová generace. Co byste chtěl říct mládeži o těch dnech, co jste, jako předseda Československé strany socialistické, jako politik dělal během revolučních dnů a bezprostředně po nich?

Moje úloha v té chvíli není tak velká. Byl jsem spíše aktivní než mocný... Teprve v březnu příliš pozdě jsem se stal předsedou té strany, pouhé dva měsíce před volbami, a koloběh, který vedl k triumfálnímu vítězství Občanského fóra, nebylo možné zastavit. Nuže v oněch dnech jsem byl toliko tajemníkem Klubu poslanců této strany, ale dodnes jsou některé momenty, kterých si cením. Střet studentů a policie na Národní třídě byl v pátek 17. listopadu a už večer mi volal tehdejší předseda strany Bohuslav Kučera a uložil mi, aby připravil prohlášení jménem ČSS, klubu poslanců i našich novin Svobodného slova a nakladatelství Melantrich. Jednalo se o prohlášení proti policejnímu zásahu a pro svobodu. Byl jsem šťasten, připravil jsem základní a v ten okamžik odvážné prohlášení, do mé kanceláře se sjela jakási ad hoc redakční rada a toto prohlášení vyšlo 19. listopadu jako úvodník Svobodného slova.

Hned ráno jsem šel na ranní schůzku s předsedou strany na Federální shromáždění, kterého byl místopředsedou, a ze všech novin, které ještě papouškovaly o nebezpečí kontrarevoluce a akci nepřátelských sil, se jedině Svobodné slovo postavilo za mladé studenty. To šéfy KSČ naprosto šokovalo. Byl jsem při tom, když předseda Federálního shromáždění Alois Indra po telefonu hrozil Bohuslavovi Kučerovi, že ho nechá zavřít, že je to zrada. A pak už šly věci dál.

Na krátko se iniciativy chopil tehdejší předseda vlády Adamec a požádal předsedu Kučeru, aby zprostředkoval setkání s Havlem. Nuže i toto setkání jsem zorganizoval po technické stránce. Revolučně jsem nechal vypáčit dveře Obecního domu, což je významná budova hned vedle tehdejšího sídla Československé strany socialistické. A nechal jsem tam na stěnu vyvěsit československou státní vlajku. Bylo to první setkání Václava Havla s komunistickým předsedou vlády. A v každém případě posunulo věci dál.

Je v České republice touha přepsat historii sametové revoluce, jak se tomu často stává v případě historie boje proti nacistickému fašismu?

Tak to rozhodně není. I já, když se kriticky vyjadřuji k tomu vývoji, tak z jiného důvodu. Nic přece nemůže trvat věčně. A jednou za dvacet let lidé potřebují nové pohledy, zbavit se frází, přestat si nalhávat, jak je všechno ideální. Mimochodem: To uměli dokonale naši komunisté. Po dvaceti letech od února 1948 přišlo Pražské jaro, od základu se všechno měnilo, začalo se svobodně hovořit, chtěla se dělat tržní reforma. Lidé by za republiku a Dubčeka dali všechno. Pro západní Evropu, která byla v té době jednoznačně naladěna pro socialismus, oproti generaci rodičů, někdy i spjatými, zejména v Německu s nacismem, jsme byli vzorem. Pražské jaro 1968 je největším kulturně politickým vzepjetím Čechů a Slováků ve 20. století. Je jasné, že okupace to zvorala a, řekl bych, že i zvorala šanci pro socialismus jako takový: humánní, lidský, progresivní.

Okupace z 21. srpna ovšem zásadně změnila, byť třeba na čas, poměr Čechů, Moravanů i Slováků k Sovětskému svazu. V Mnichově při podpisu Mnichovské dohody nás zradila Francie a Velká Británie, 21.8. 1968 nás zradil Sovětský svaz, který, troufám si tvrdit, u většiny národa byl brán jako nepochybný přítel a potřebný spojenec. Já za svou osobu musím říci, že jsem nenáviděl Brežněva a Michail Gorbačov byl pro mne neskutečně kladným zjevením, kdy jsem byl znovu ochoten Rusko brát.

Ovšem, a teď se blížím k osvětlení problému, existují stále početně malé skupiny, ale mediálně či politicky nesmírně viditelné, oněch skupin liberálů, opozičních politiků údajně demokratických ve skutečnosti fašizujících pravicově liberálních stran, které znovu a znovu budou proti Rusku bojovat. Nevadí jim Hitler a jeho pochop Heydrich, který nás chtěl zlikvidovat, nevadí jim oněch 360 00 mrtvých Čechů za období Protektorátu, je pro ně nepodstatné, že pro konkrétně osvobození Československa zde padlo 150 000 Rudoarmějců a melou a melou o nové okupaci. A to, že Koněv osvobodil podstatnou část střední a východní Evropy, je jim také jedno.

Ale vraťme se k vašemu článku. Píšete, že po revoluci na tom „ani ekonomicky nejsme nejlépe. Naivní představa, že do 10 let svými příjmy doženeme Západ, vzala za své“. Jak je to v souladu s informací, zveřejněnou v těchto dnech, že Česko je v kvalitě života podle nového indexu společnosti Deloitte na 24. místě? Společnost sestavuje žebříček ze 149 hodnocených zemí. Oproti loňsku si Česká republika polepšila o dvě příčky, je i před USA. V Česku se tedy žije líp než v USA. 

Tak především je nesporné, že za posledních 6 let, když byl dříve ministrem financí a dnes i premiérem Andrej Babiš, se v mnohém dohání to, co jsme si představovali před třiceti lety. Ale jen dohání. Není to jeho chyba. Ale prostě jsme už měli mít platy jako v Německu a tečka. My neumíráme, to ne. Jistě se to zlepšuje rychleji než například v Rusku. Ale prostě před 30 lety jsme do toho šli s nadějí, že se situace zlepší daleko rychleji. Vysvětlím jeden problém, který kupodivu nevytýkám Putinovi, ale Gorbačovovi. Nejsem ekonom, věci posuzuji jen empiricky. Před třiceti lety nemohlo nikoho u nás ani napadnout, že existuje jiný model kapitalismu než ten západní. Čína v té době nic moc. Potom ale následoval nepřetržitý růst kolem 10 % HDP po dobu čtyřiceti let, a když je zle, klesá to k 6,1 %.

Gorbačov nebyl špatný z hlediska šíření svobod, už jsem to naznačil. Ale Číňané dokonale skloubili vedoucí úlohu jejich komunistické strany a zákonitostí a praxe kapitalismu tak, aby sloužil. Teng Siao phing odmítal politické svobody, ale dával volnou ruku kapitalismu.

Čínský kapitalizmus do deseti let převálcuje ten západní, který máme dnes my.  Jsme šťastní, když máme upocená 2 % růstu HDP a Čína bude mít dle představ Světové banky stále přes 6 %.

Německo už je dnes na pomezí stagnace a možná i celá eurozóna. Jsme svázáni desetitisíci úkolů a politických závazků, že už se ani nehneme. A my jsme do toho šli před 30 lety s představou, že budeme patřit jako první republika k deseti nejvyspělejším zemím světa. Vítáme samozřejmě ta hodnocení. Ale český občan si prostě přál, aby po třiceti letech transformací byl jeho příjem stejný jako příjem jeho kolegy v sousedním Německu. A tak to zdaleka není. A že jsme na tom lépe, než v USA, pokud jde o kvalitu života, tomu se nemůžeme divit. Vždyť tam každý střílí každého, zdravotní péče je z hlediska dostupnosti a nákladnosti snad nejhorší na světě. A když si u nás stěžují na nechutné politické konflikty, tak v Americe je vše na hraně téměř skutečné občanské války. Upřímně jsem mile překvapen, že prezident Trump žije. A rozdíly v příjmech Američanů jsou úděsné. A to samozřejmě nehovořím o drogové epidemii, která způsobuje tisíce obětí. Ale zároveň se tím znovu vracím k tomu, co jsem už několikrát řekl.

Jsem demokrat, opozice musí mít právo hovořit. Ale v situaci, kdy se objektivně posledních 6 let situace zlepšuje, kdy patříme, tuším, mezi 7 nejbezpečnější zemí světa (co by za to ostatní dali?), pak poslouchat neustálé opakující se tirády výčitek ze strany jinak neschopné opozice je únavné. Vladimir Iljič Lenin hovořil o parlamentu jako o žvanírně... No asi tak, jednou nás všechny porazí Čína.

Často vidím v Praze mladé coolové cizince, ať již japonského či čínského vzezření. Nedá mi to a ptám se: Are you Japan or Chinese? Zpravidla jsou to Chinese, jsou v pohodě, mají trička s americkými nápisy a jsou svobodní.  To mohla mít i Česká republika. Ale Gorbačov nepřijal před třiceti lety strategické rozhodnutí, že ekonomický model Číny řízený komunistickou stranou je závazný pro všechny země socialistického tábora. Dnes jsme mohli mít všichni, i v Rusku, trvale těch 6 % HDP.

Pane Vyvadile, nemůžu si představit, že nezvednete sklenku k 30. výročí sametové revoluce, která se přesto stala velkou událostí v české historii…

Paní redaktorko, jenomže já nevím, jak bude probíhat onen 17. listopad. Prezident Zeman očekává nástup fašistických bojůvek, a proto – a rozumně říká, že se ničeho nezúčastní, i když před třiceti lety byl jednou z nejviditelnější tváří (po Václavu Havlovi) oněch událostí. Opakuji, že jsou v Česku síly, které jsou schopny vyvolat pokus... A stále věřím, že jen pokus, o barevnou revoluci. Mohou vyrazit desetitisíce protizemanovských a protibabišovských tzv. chvilek pro demokracii. V demokratické soutěži nejsou schopny zvítězit. V nedemokratickém převratu, možná ano. Známe to z Ukrajiny. A to je i důvod, proč zřejmě nezvednu číši, abych si připil na 17. listopad.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Zeman vysvětlil, proč odmítá účast na veřejných akcích k 30. výročí sametové revoluce. Prý za to může fašistická úderka
Znesvěcené památníky ruským osvoboditelům jako nová česká značka?
„Likvidace národů a národních států.“ Petr Hampl poskytl svou interpretaci prvních výsledků průzkumu o posametovém Česku
Štítky:
Den boje za svobodu a demokracii (17. listopadu), Československo, Pražské jaro 1968, Sametová revoluce
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář