Měli jsme až 20 námořních lodí v bezva stavu. ČR nemá ani jednu, prodali jsme je pod cenou

Sputnik nedávno přinesl článek o České námořní plavbě. Podařilo se nám kontaktovat i bývalého botsmana ČNP, jenž se plavil na našich námořních lodích, proto přinášíme druhý díl k danému tématu. Promluvíme si o některých lodích i o tom, co nyní dělají někteří bývalí námořníci ČNP. Probereme také to, že budova ČNP v Počernicích byla zbourána.

Sputniku ČR poskytl rozhovor bývalý botsman ČNP a současný soudní znalec, pan Jožka Osoba.

„Když český námořník někde otevřel námořní knížku, brali ho všude na světě všemi deseti.“

(Bývalý botsman Československé i České námořní plavby Jožka Osoba, dnes soudní znalec)

„Banky na poslední české lodě půjčily peníze. Stát je však prodal pod cenou. Byla to džungle 90. let.“

(Bývalý botsman Československé i České námořní plavby Jožka Osoba, dnes soudní znalec)

Jak vidíte Českou námořní plavbu vy? Její historickou slávu i to, co z ní zbylo?

Jožka Osoba: Námořní plavba byla věc pro republiku nádherná, protože vlastnila lodě a s nimi mohla z republiky vyvážet i zpětně dovážet, protože se jezdilo vlastně téměř po celém světě, ať to byla Chile, Angola, Kuba,… Také šlo o ony státy, kde se to dnes pere, jako Írán, Irák… Plavili jsme se do Indie, Mauricia. Měli jsme hodně co importovat i exportovat. Vycházelo to i dost levně. Tak jsem se divil, když jsem musel skončit, když se změnilo ČSSR na ČR a námořní plavba začala být dceřinými společnostmi, až přestala mít lodě a zůstala formálně na Počernické 168 (Nyní Počernická 3410/1a, pozn,). red.). Teď jsem viděl, že je budova ČNP srovnaná se zemí. Donedávna tam vlála i vlajka modrá s bílým kruhem a červenou pěticípou hvězdou. Nemělo to nic společného s komunisty. Jedná se o symboly, které provázely plavbu od začátku, kdy pan Tomáš Baťa koupil první dvě lodě, aby dovážel kůže a vše, co potřeboval na výrobu.

Po válce se plavba obnovila. Měli jsme loď Republika, Lidice, Julius Fučík a tak. Společnost byla ještě Čechofrachtem. Od roku 1959 jsme měli Československou námořní společnost Praha, a. s. ČNP dnes nějak existuje sice dále, ale bez lodí se nemůže vzchopit. Každý rok vychází ze Štětína 10 českých vysokoškoláků. Námořníci jsou. Lodě nejsou. Máme i vysokoškolačky, které zajímá plavba na moři. Já jsem začínal v 60. letech a můžu vám říct, že posádky jsme měli – inteligentní, vzdělané, rozhodně byl každý minimálně středoškolák. Měli jsme pracovité posádky. Když jsme někam přijeli do přístavu, na lodi bylo nutné pořád něco dělat. Když jsme jeli na dok, dokaři se divili, protože loď byla od můstku až dolů nádherně natřená, lidé na lodi dělali.

Mám-li správnou informaci, ze zemí, které nemají moře, jsme měli druhou největší námořní flotilu?

Ano, po Švýcarech jsme byli na druhém místě. Maďarsko bylo za námi. Když to vezmete, tam se to počítalo na tonáž, nikoli kolik máte kusů lodí. Byli jsme stát, který nemá moře, a přitom jsme měli tolik vyškolených a vzdělaných námořníků… Důstojníci studovali v SSSR, či v Polsku, bývalé Jugoslávii, nebo také na námořní škole ve Varně. V průměru jsme vlastnili 12 lodí. Ke konci jsme měli kolem dvacítky. Přišla jiná doba a lodě šly pryč, jedna po druhé. Lodě nesly důstojná jména, jejich posádkám se přímo říkalo – „kluci z Lidic“, „Fučíkovci“… Další lodě byly Dukla, Ostrava, Praha. Já jsem jezdil na Brně, patronát drželo město Brno. Jsem na to pyšný. Měli jsme loď Ostrava, Orava, Lipno.

Nakolik tyto lodě snesly konkurenci se zahraničními plavidly podobné (stejné) třídy?

Plavidla byla srovnatelná. Navigační oddělení bylo vybaveno dobovými špičkovými přístroji. Některé ovládací prvky dnešních mobilů se už tenkrát používaly v lodní dopravě. Každá novinka byla kupována pro potřeby našich moderních lodí. Ještě za doby pana exprezidenta Václava Havla jsme pořídili novou loď Jan Hus, Jan Žižka, supermoderní loď Jan Želivský. Sotva tyto lodě dostaly vlajku, vlajka se stáhla a loď prodala. Osobně tvrdím, je to můj názor, že podnik byl vzápětí, jak se lidově říká, vytunelován. Byl to podvod na nás lidi i na námořníky. Tehdy vyšla spousta vysokoškoláků, kteří byli rázem bez práce. Mladí lidé se uchytily u cizích společností. Největší škodou je, že ČSSR mělo námořní lodě, které ČR rozprodala. Teď sedím v Doudlevcích v Plzni ve svém ateliéru a dívám se oknem do Škodových závodů. Vidím, jak jsou tyto závody zničené. Jsou tu prázdné prostory. Začaly se tu vyrábět trolejbusy, tramvaje, protože se to zrušilo v Ostravě. Ta největší škoda se stala v 90. letech. Námořní plavba tenkrát přišla o lodě.

Doslechl jsem se, že Ruská federace v rámci umoření dluhu nabídla své lodě, aby pomohla ČNP a že toho nebylo využito…

Tohle jsem jen slyšel. Mám i potvrzeno, že nabídky nebylo využito. To je jedna věc. Když se rozpadl SSSR, sovětské posádky odešly na Západ. Spousta našich kolegů šla jezdit do Ruska. Tam zůstaly moderní lodě, ale neměly tam zase posádky. To jsou takovéhle paradoxy, které mám zprostředkovány od kamarádů, kteří tenkrát odešli do Ruska jezdit. Český námořník: „Když český námořník někde otevřel námořní knížku, brali ho všude na světě všemi deseti, byť se na nás na Západě můžou dívat, že jsme takový „(námořní) póvl“. Jaká je realita? Na Západě námořníci, ti obyčejní, ti by se naopak dali brát s rezervou. Dost často jsou to lidé, kteří se dají na loď, jelikož před něčím utíkají. Samozřejmě jejich důstojníci jsou také kvalifikovaní. Český námořník byl vždy vzdělaný. Na západních lodích jsem viděl smíšené posádky. Velitel byl Australan, I. důstojník byl Angličan… a tak. Naše posádky byly kompaktní, rozuměly svému řemeslu. Je věčná škoda, že jsme přišli o lodě.

Dnešní stav: Existuje pořád ČNP, byť nemá již tu původní budovu, posádky jsou asi pod jinými vlajkami? Má to nějaké pokračování?

Pokračování to má. Ale lodě nejsou. My, co jsem byli odejíti, se jednou ročně vždy scházíme buď v Praze na Vltavě, na nějaké té říční rekreační lodi, kolikrát se tam ani nevejdeme. Posádky mívaly v průměru 45 lidí. Když jsem začínal, bylo nás na lodi 56 (loď Brno). Posádky musely být dublované. Pokud jsme měli průměrně 14 lodí, museli být připraveni i lidi, kteří byli doma. Na moři jsme pobývali i 14 měsíců. Ke konci nás v posádce jezdívalo 38.

Takže žádné zaoceánské vlastní lodě ČR neprovozuje?

Registr v Praze eviduje soukromá menší plavidla, jde spíše o lodičky. Co vím, velká zaoceánská ani pasažérská není žádná. Nic státního. S tou dřívější plavbou to nemá nic společného.

Co osud námořníků? O vás vím, že provozujete galerii. Je to docela skok od plavby. Čím se zabývají vaši bývalí kolegové?

Ano. Mám galerii. První moje vzdělání bylo UMPRUM v Praze na Žižkově. Pak jsem odešel na loď a různými kurzy i školeními jsem si doplňoval další vzdělání. Kolegové, kteří přišli ze Střední námořní školy v Děčíně, také přišli lidé ze Škodových závodů i z ČKD, různí montážníci a další, kteří dělali na motorech…Mám tady dnes spoustu kolegů. Mám tu výborného kamaráda pana Poka, ten má nožířství. Je znám ve světě, je to bývalý námořník, který projel svět, dělal na palubě, námořník I. třídy. Když jsme byli odejíti, založil si nožířství. V Plzni má obchod, kde vyrábí nádherné nože. Má katalog. Jezdí po světě. Vyhrává soutěže. To je jeden z kolegů. Dál mám kolegu, který si založil penzion. Vlastní mini hotel v Karlových Varech. Každý jsme se někde museli uchytit. Já už bych dělat nemusel, ale kvůli tomu, že mě to baví, tak pracuji.

Jsem rád, že mám práci, protože svou práci dělám rád. Být mladší, zase bych šel někam jezdit. Každý rok se plavím u Italů jako pasažér – sedím u stolu a nechávám se obsluhovat číšníky. Vzpomínám na to, jak jsme jezdívali my. Jak jsme si vše museli udělat sami: u nás na lodi byli tři kuchaři. Byla výborná strava. Člověk byl štíhlý, měl pravidelnou stravu. Na těch posledních lodích byly i bazény a tělocvična. Člověk měl i svou fyzičku. Mohl si ji resp. udržet. Rád na to vzpomínám.

Ale vy jste se ptal, co dělají ostatní. No, mám tu spoustu známých – čtyři lékaři, jezdí nyní jako záchranáři. Měli možnost se uchytit hned. Už jsou také v důchodu, pracovat by rovněž nemuseli, ale baví je to. Je tu jeden truhlář, například. Kluci, kteří se naučili natírat a lakovat na lodi. Dva tu mají otevřené lakýrnictví – to jsou řemeslníci, kteří se uchytili. Mám kolegy, kteří měli vysokou námořní školu, žádnou jinou kvalifikaci, jen námořničení. Jsou zaměstnáni v pojišťovně. Jiní kolegové jsou na vyšších místech u dopravních podniků. Z mé generace jsme převážně všichni v důchodovém věku.

Je opravdu možné, aby se naše flotila prodala pod cenou?

Podle mého a beru to na sebe, byl to podvrh, 90. léta byla džungle. Prodala se pod cenou. Byl jsem jen člen posádky. Když se všichni sejdeme, jsme mrzutí, protože nás zaměstnání bavilo. Ne každý může říct, že chodí do zaměstnání, které jej baví. Jako nováček jsem záhy zjistil, že plavení se není romantika, ale dřina, která se mi začala líbit. Teď mám galerii a někteří se diví, že tam chodím rád. Celý život jsem na lodi maloval. Měl jsem výstavy na Kubě, v Murmansku, v Bombaji. V Japonsku jsem maloval, lidi chodili a koukali se na vousatého malíře; Asiatům tak nerostou vousy tak jako nám Evropanům. Mám namalované všechny lodě, na kterých jsem jezdil. Kdo ke mně přijde do galerie, může vidět další – je to Galerie U Andělíčka, Veleslavínova 30, Plzeň.

Pokud by ČR chtěla obrodit zaoceánskou plavbu, zvládne to do 10 let?

Reálné by to bylo. Mladí lidé mají zájem jezdit. Nebylo by to tak rychle jako za doby minulé, ale věřím, že se vzchopíme a do 10 let tu zase nějaká zaoceánská plavba bude. Každý rok vychází 10 našich námořníků s kvalifikací „námořník“. Jedná se hlavně o lodě. Kdybychom dali inzerát, tak za pár týdnů nabereme posádky. Chybí jen ty lodě.

Děkujeme za rozhovor.

Také děkuji a přeji všem 2 palce pod kýlem…

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.