19:24 06. června 2020
Názory
Získat krátkou URL
17777
Sledujte nás na

Ve čtvrtek uplynulo 75 let od zahájení americko-britského bombardování Drážďan od 13. do 15. února 1945. Podle oficiální statistiky si vyžádalo životy 25 tisíc civilistů. Christoph Adam je jedním z očitých svědků tohoto bombardování.

Podle slov devadesátiletého muže se tyto nálety mají považovat za skutečný válečný zločin a nikoli za „odvetu“ za válečné zločiny spáchané nacistickým Německem. Od nynějšího vedení země požaduje odzbrojení.

Christoph Adam (L) s matkou a bratrem Gerhardem v roce 1943 na lavičce na Dürerově náměstí
© Foto : Dr. Christoph Adam (privat)
Christoph Adam (L) s matkou a bratrem Gerhardem v roce 1943 na lavičce na Dürerově náměstí

V roce 1945 měl Christoph Adam 14 let. Spolu s rodiči a tříletým bratrem bydlel v drážďanské čtvrti Johannstadt na náměstí Dürerplatz 25. V noci na 14. února zahájila letadla Velké Británie a USA bombardování města. 15. února viděl na vlastní oči poslední vlnu tohoto bombardování. V interview pro Sputnik Německo promluvil o tom, co zažil v těchto dnech a jak hodnotí tyto události.

Běženci v Drážďanech

Ráno jsem jako obvykle byl ve škole, pak jsem potkal na Hlavním nádraží běžence, protože jsem byl členem organizace, která jim pomáhala. Na nádraží přijížděly stále další vlaky s běženci z východu, zpravidla z Východního Pruska a Slezska. Ve štábu na nádraží jsme dostali adresy, kam jsme měli běžence ubytovat, ale obvykle bydleli běženci u známých a příbuzných. Jeli jsme tam zpravidla tramvají. Měl jsem školní jízdenku. Poslední běženci, které jsem stihl ubytovat, se vydali do čtvrti Klein-Schachwitz na nábřeží Labe.

  • Měsíční jízdenka na tramvaj s obrázkem (1944/45). Soukromý dokument
    Měsíční jízdenka na tramvaj s obrázkem (1944/45). Soukromý dokument
    © Foto : Dr. Christoph Adam (privat)
  • Straßenbahn-Monatskarte mit Bild (1944/45). Zadní strana. Privatdokument
    Straßenbahn-Monatskarte mit Bild (1944/45). Zadní strana. Privatdokument
    © Foto : Dr. Christoph Adam (privat)
1 / 2
© Foto : Dr. Christoph Adam (privat)
Měsíční jízdenka na tramvaj s obrázkem (1944/45). Soukromý dokument

Masopust a sirény

Pak jsme oslavili doma, stejně jako každý rok, Fasching (karneval před velikonočním půstem, pozn. red.), oblékli jsme si kostýmy myslivců a Indiánů. Náš dům na Dürerplatz byl ozdoben barevnými papírovými lampiony a hady. Večer jsme šli spát, avšak v noci zazněly sirény. Utíkali jsme do sklepa. V Drážďanech neměli speciální kryty, proto jsme se schovávali do sklepů. Bylo nás v baráku asi 60 lidí.

Ze všech stran jsme slyšeli hrozný hluk: bombardéry letěly nad naší čtvrtí a jejich motory hrozně hučely, tohle jsme nezažily nikdy. Téměř současně zasvištěly padající bomby, granáty, zazněly nevídaně hlučné výbuchy. Ve sklepě bylo cítit spáleninu a v sousedním domě se částečně zbořila zeď. Před několika lety byly naše dva domy spojeny zdivem z obyčejných cihel. Po něm se k nám připlížilo dalších asi 40 lidí. Zdi se otřásaly, ze stropu padala omítka, všude se ozýval křik a sténání.

V karnevalových kostýmech s Lindou a Siegfriedem v roce 1942 na Dürerově náměstí
© Foto : Dr. Christoph Adam (privat)
V karnevalových kostýmech s Lindou a Siegfriedem v roce 1942 na Dürerově náměstí

Hořící budovy

Museli jsme rychle opustit sklep a utíkat na Dürerplatz, který byl asi dvakrát větší než Staré tržní náměstí. Tam ale všude hořelo. Dodnes si pamatuji na ten obraz: budovy celé v plamenech. Byli tam hasiči, kteří ale nic nesvedli. Dokonce nehledě na to, že díky ruským válečným zajatcům, kteří vykopali požární nádrž, měli dost vody. Ale nešlo to. Pokusili jsme se opustit náměstí, avšak ulice již byly částečně zablokovány troskami zbořených domů.

Pohlcení ohněm

Chtěli jsme se dorazit do Velké zahrady (Großer Garten) a utíkali jsme na bývalou ulici Fürstenstraße. Na náměstí Fürstenplatz, nyní Fetscherplatz, jsme se dostali do opravdové ohnivé bouře. Byla tak silná, že se celá naše rodina prostě ocitla na zemi. Dlouho jsme tam leželi. Myslím, že síla větru činila 150 km za hodinu. Jedna z příčných ulic sehrála roli „komínu“ a vytvořila obrovský tah směrem k centru města, takže jsme se prostě nedokázali udržet na nohou. Jak mi potom vyprávěl jeden přítel, v centru činila rychlost větru víc než 200 km za hodinu a lidé tam doslova létali ve vzduchu v horizontální poloze: viděl jednu ženu s kočárkem a raněného muže s berlemi, které to doslova zatáhlo do plamenů.

Mokré přikrývky

Sloupy plamenů dosahovaly výšky 500 metrů, Drážďany hořely několik dní. Pak jsme si pomohli vstát, podpírali jsme se rukama a utíkali dál. Urazili jsme asi 300 metrů a začal druhý útok. Bylo to již 14. února. Tento útok jsme přežili přímo na ulici. Sirény již nekvílely, bomby prostě padaly, všude byl hrozný hluk. Lehli jsme na zem pod strom na ulici a najednou vedle mne, metr nebo půl, dopadla zápalná bomba. Otec nás stihl všechny schovat pod mokrý ručník (který měl z domu, pozn. red.). Vznikly v něm díry velké jako pěst, takže místy to pálilo.

Naprosto bezmocní jsme tak leželi asi 45 minut. Každých 5-10 metrů něco hořelo. Celá ulice se přeměnila v jeden plamen.

Přátelé mně pak sdělili, že v Johannstadtu byly budovy, uhašené po prvním bombardování, cílevědomě podrobeny bombardování opětovnému.

Proto tam zůstaly jenom trosky. Během tří vln bombardování byl na město shozen asi jeden milion bomb, hlavně těch zápalných. Naštěstí jsme všichni zůstali naživu a dorazili jsme do Velké zahrady. Tam jsem si lehl pod strom a probudil jsem se až další den.

Pak se nám podařilo dojít k příbuzným, do domu, v němž dosud bydlím. V jejich sklepu jsme přežili třetí vlnu bombardování. Moji rodiče se rozhodli opustit město se mnou a tříletým bratříčkem. Vojenská nákladní auta, která dopravovala běžence, nás vzala s sebou a vydali jsme se směrem na Freital. Dostali jsme se nakonec do ubytovny pro běžence v Altenbergu, kde jsme zůstali do konce války.

Z kulometů na utíkající lidi

Slyšel jsem, že po bombardování, nikoli prvním, když lidé ještě zůstali v sklepech, ale po druhém, když se někteří odvážili jít ven, na ně stříleli z kulometů, byl to opravdový hon. Osobně jsem to ale neviděl.

Generál (německý, pozn. red.), který měl velení v Drážďanech, o tom rovněž vyprávěl. Druhé bombardování ho zastihlo pod mostem Marienbrücke a podle jeho slov byla v nížině na břehu Labe rozpoutána palba z kulometů na obyvatele Drážďan, kteří se snažili zachránit útěkem. Totéž jsem slyšel od několika přátel. Dodnes tam žijí. Požádal jsem je, aby o tom napsali, ale nechtějí.

„...také se ocitnete v hrobu.“ Počet obětí

Jeden můj kamarád zveřejnil počet zahynulých obyvatel Drážďan, napočítal 35 500 obětí. Po válce věnoval celý svůj život sběru těchto informací. Měl leták, který shodili vojáci západních spojenců, s nápisem „Jen počkejte, také se ocitnete v hrobu.“

Osobně jsem tyto letáky neviděl, ale moji přátelé je mají. Za války bylo nebezpečné mít takové věci u sebe. Ve srovnání s celkovým počtem válečných obětí nemělo možná velký význam, jestli tenkrát zahynulo 25 nebo 30 tisíc lidí, ale i ten jeden mrtvý je moc! Nepomohou nám diskuse o tom, jestli během bombardování zahynulo dokonce 500 tisíc lidí, anebo méně. Musíme říct: chceme žít jinak, chceme mír! Spočítal jsem jednou, že takový útok přišel spolu s přípravou na jednu miliardu, a to vše kvůli nesmyslnému vyhlazování lidí.

Strategie „Šílená pomsta“

Naši předkové rozpoutali válku, ale z historického hlediska nebyl tento konkrétní útok potřebný. Rusové již dorazili do Drážďan blíž než na 100 kilometrů. Sovětská armáda již bojovala u Hörlitzu. My, obyvatelé Drážďan, jsme se stali o Faschingu 1945 nečekaně svědky pekelného bombardování, namířeného proti bezbranným a nevyzbrojeným civilistům. Bylo to strategicky naplánované, ale z vojenského hlediska nesmyslné inferno: nebyl to útok na vojenské objekty, navíc bylo známo, že v Drážďanech nemají kryty, měli jsme jenom sklepy. Velení letectva spojenců to vědělo. A když po prvním bombardování následovalo druhé, a pak třetí, a to v situaci, když lidé byli na ulici nebo v parcích, byl to podle mne zločin.

Strategie šílené pomsty nějakého vojenského velitele byla důvodem pro plánovitá pekelná bombardování běženců, kteří zaplnili ulice Drážďan, a která vystavila mučivé smrti tisíce civilistů, byla to odplata. Churchill nenáviděl Německo, protože Němci vybombardovali Сoventry a první ostřelovali Anglii raketami. Tenkrát na to nikdo nemyslel, včetně toho, kdo je zkonstruoval, ten, kdo později vyvinul také kosmické rakety. (Werner von Braun, pozn. red.).

Po mnoha letech jsem se procházel po ulicích našeho již obnoveného města spolu s jedním anglickým letcem bombardéru a měl jsem dojem, že měl výčitky svědomí za válku, kterou tenkrát sváděli z pomsty. Stiskli jsme si přátelsky ruce.

Nikoli odplata za šílenství

Nechce se mi myslet, že to, co se stalo v Drážďanech, byla „odplata“. Nemohu si to myslet. Je to šílenství. Máme se starat o budoucnost. Moje myšlenky patří budoucnosti. Musíme něco udělat, přičemž nikoli proto a jen symbolicky, že v Evropě vládne již 75 let po druhé světové válce mír.

Odpustit si navzájem válečné zločiny

Byl to válečný zločin, a bylo jich mnoho. Nemohu z toho vinit Angličany, protože Němci také ostřelovali raketami Londýn, což bylo také šílenství. Máme s tím skoncovat. A pracovat na tom mají všichni, staří i mladí.

Musíme přestat počítat, kdo koho a kolik ostřeloval a odpustit si to. Mladí lidé mají pomáhat starším v překonání nepřátelství mezi národy. Aby se to, co jsem zažil spolu s dalšími obyvateli Drážďan, nikdy neopakovalo.

Přejeme si mír: odzbrojení v Německu

Když vidím, jak naše vláda plánuje zvýšení vojenských výdajů, a slyším, jak pan Trump žádá, aby naše země nakupovala víc zbraní, myslím, že je třeba dělat vše přesně naopak!

Nepřejeme si opakování minulosti a nechceme se s nikým hádat. Přejeme si mír! Chci, aby naše vláda, naše země, Německo, zahájilo odzbrojení, zřeklo se exportu zbraní a „převedlo armádu na mírové koleje,“ protože se Německo zúčastnilo první světové války a spáchalo velké zločiny během druhé světové války, v Polsku a Rusku. Nynější obchod zbraněmi v celém světě přispívá k vývoji stejných šílených scénářů.

Ve světě přece existuje spousta různých věcí: lidé trpí hlady, mění se klima… Co se týče budoucnosti, chtěl bych, aby peníze, kterými se dnes šíleně plýtvá, byly v budoucnu vydávány na mírové účely. Protože my, lidé starší generace, brzy svůj hlas ztratíme.

Dr. Christoph Adam
© Foto : privat
Dr. Christoph Adam

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Ministerstvo zahraničí Ruska ohodnotilo slova polského velvyslance o úloze SSSR ve druhé světové válce
„Další vítězství pravdy a lásky“. Analytik Koller obvinil EU z přepisování dějin ohledně osvobození Osvětimi
Česko se má omluvit za holokaust. Tady se někdo zbláznil! Názor
„Ruský národ si ve válce vytrpěl nejvíce a kritika George Sorose není antisemitismus.“ Blaha drsně účtuje s liberály
Štítky:
Německo, zločin, bombardování, bomba, Drážďany, Druhá světová válka, 2. světová válka
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář