21:33 27. října 2020
Názory
Získat krátkou URL
11860
Sledujte nás na

Sputnik si 14.2.2020 povídal s Jiřím Pitínem, který jako dítě přežil řádění nacistů v Lidicích; přišel kvůli nacistům jak o matku, tak o otce, strýce, především o svou sestru, s níž by jinak vyrůstal, s níž by si bývali mohli v životě pomáhat... Skandály kol lidického památníku, sochy Koněva jsou urážkou lidí, kteří si prošli peklem na zemi.

Pane Pitíne, jak se vás osobně týká příběh Lidic?

Pitín: Můj otec byl zastřelen v Kobylisích v Praze, spolu s dělníky noční směny a s rodinou Horákových a Stříbrných (byly to rodiny letců RAF). Strýc byl zastřelen přímo v Lidicích. Je v hromadném hrobě, kam se při pietních aktech kladou věnce, aby se uctila jejich památka.

Na to prakticky neexistují slova útěchy…

Na vykopání hrobu bylo povoláno židovské komando (resp. pracovní četa) přímo z Terezína. Němci přivezli i sud s vápnem. Úkolem nešťastných židovských „hrobníků“ bylo vykopat jámu, svléknout postřílené muže, sundat jim oblečení, věci z jejich kapes, pak odevzdat Němcům, tedy esesákům, co je hlídali. Mrtvé poté uložili je do hrobu. Dostali rozkaz, aby vrstvy lidských těl prosypávali vápnem, jež předtím, jak jsem říkal, přivezli z Terezína. Němci vše dokonale naplánovali a provedli. Původně si mysleli, že se úkol zvládne za jeden den. Pohřbení mrtvých do jámy však zabralo dny dva a esesáci dávali na srozuměnou svou nespokojenost. Židovské dělníky z Terezína odvezli zase zpět.

Co se stalo s ženami z vaší rodiny?

Moje maminka s babičkou skončily životní pouť v koncentračním táboře Ravensbrücku; byl to pracovní tábor, kde lidické ženy přešívaly v krejčovských dílnách uniformy pro wehrmacht. 60 žen se odsud do Lidic nevrátilo, byly mezi nimi máma i babička.

Některé lidické ženy zahynuly v Ravensbrücku, další poté při pochodu smrti, to když nacisté evakuovali tábor před postupující Rudou armádou. Maminka přišla o život na Vánoce roku 1944. Takže mám celý život „šťastné a veselé“.

Měl jsem štěstí v tom smyslu, že jsem skrze svůj útlý věk nepocítil tíhu toho, co mě postihlo, co se stalo mé rodině a příbuzným. Má teta, sestra mé maminky, byla „obyčejná žena“, vychovala mě. Pracovala jako uklízečka v Dejvicích, díky tomu jsem byl jakoby dítě z ulice. Nevnímal jsem tragiku příběhu. Když jsem se učil elektrikářem, uvědomil jsem si lépe, jakou mám rodinnou zátěž…  Něco se ve mně zlomilo až později v životě, zejména po šedesátce. Posledních 10 let na mě trauma doléhá jaksi plnou silou. Až teď si najednou uvědomuji, co mi v životě schází, proč mi to schází, proč jsem takový, jaký jsem… Má přítelkyně říká, že v noci volám maminku. Všichni obyvatelé naší vlasti, které postihlo něco podobného, mě jistě chápou. Jsem vlastně rád, že se mně neptáte na současnou politiku kolem památníku v Lidicích a tak… Zážitky jsou nepřenositelné.

Pamatujete si maminku?

Ne. Bylo mi tři. První má vzpomínka je, jak vítám Rudou armádu v květnu 1945.

Rudá armáda tady byla až do konce roku 1945. V Dejvicích na Kulaťáku, tam na okraji, kde jsou dnes stanice autobusů, tam bývala zelená maringotka. Byli tam dva sovětští vojáci, měli brigadýrky, asi důstojníci. Byla tam nádoba, v níž se obvykle vyváří prádlo, taková ta z pozinkovaného plechu. Vojáci měli jakýsi mosazný kohoutek. Uvnitř byly dva bloky ledu, který hospodští používali na chlazení piva. V létě tam měli proto chládek. Darovali mi hvězdičku z brigadýrky a černou píšťalku. Tak takové bylo mé setkání s Rudou armádou…

Jiří Pitín přežil řádění nacistů v Lidicích
© Sputnik / Vladimír Franta
Jiří Pitín přežil řádění nacistů v Lidicích

Co si myslíte o současném pohledu na Rudou armádu?

Podle toho, na kterou generaci se obracíte... Že byla „Rudá armáda“, to víme my sedmdesátníci. Mladí hovoří o sovětské armádě (v lepším případě). Mladí si dnes myslí, že Československo osvobodili Američané.

Na vojně jsem sloužil, měl jsem službu v letech 1961-1963. Zažil jsem jak berlínskou, tak kubánskou krizi. Vyplývá z toho fakt, že máme štěstí, že za se Kennedy s Chruščovem domluvili doslova za minutu dvanáct a že nevypukla třetí světová. To bychom tady dnes spolu neseděli, pane redaktore.

Hrozí nám válka teď?

Bojím se budoucnosti, více nemám, co dodat. Hlavně se bojím o potomky. Kdyby něco náhodou postihlo naši zemi, už se nikdo s nikým nesejde a podobný rozhovor se neuskuteční.

 

Celý rozhovor v délce 49 minut si můžete vyslechnout z nahrávky přímého přenosu na FB. Pan Pitín nám ukázal řadu fotografií i předměty památky na svou sestru.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Rusko požádalo Kanadu o materiály týkající se zavraždění dětí ze sirotčince. Zločinci mohou stát i za jinými vraždami
Putin vysvětlil, čím jsou pokusy přepsat historii událostí druhé světové války nebezpečné
Očitý svědek bombardování Drážďan v roce 1945: Byl to válečný zločin
Veteráni druhé světové války z USA se vydají do Ruska na oslavy Dne vítězství
Štítky:
Rudá armáda, Praha, Druhá světová válka, 2. světová válka, dějiny, Lidice
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář