14:43 07. července 2020
Názory
Získat krátkou URL
4301
Sledujte nás na

Začátkem února v hlavním chrámu české pravoslavné eparchie v Praze proběhlo svatořečení českých novomučedníků, kteří se v roce 1943 spolu s biskupem Gorazdem II. podíleli na ukrývání skupiny příslušníků českého zahraničního odboje po atentátu na Reinharda Heydricha.

Na načasování tohoto obřadu, významu skutku zmíněných osobností a místě pravoslaví v soudobé České republice jsme zeptali teologa a kněze Doc. ThDr. Václava Ježka, Ph.D.

Rozhodnutí o kanonizaci knězů Václava Čikla a Vladimíra Petřeka, včetně příslušníků pravoslavné církevní obce Jana Sonnevenda (předseda pražské́ rady starších katedrálního chrámu), Václava Ornesta (kostelní́ katedrálního chrámu), Karla Loudy a členů jejich rodin, padlo již v říjnu minulého roku a bylo uděláno na základě usnesení Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Slavnostní obřad v chrámu v Resslerově ulici proběhl již 8. února a pravidelná vzpomínka na jejich čin byla určena na 5. záři.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vzbudil mezinárodní politický ohlas a posílil renomé́ československé́ exilové́ vlády při jednání o budoucí́ obnově̌ Československa, ale také zapříčinil vyhlazení obcí Lidice a Ležáky i smrt mnoha tisíců československých občanů̊ v rámci tzv. heydrichiády. Pro bezprostřední účastníky události, zejména duchovní  pravoslavné katedrály, tento čin znamenal popravu v pražských Kobylisích ve dnech 4. až 5. září v roce 1942, členy církevní obce a jejich rodiny stejný osud v potkal koncentračním táboře Mauthausen 24. října stejného roku.

Sputnik se zajímal o proces kanonizace těchto významných osobností českých dějin a ptal se teologa a kněze hlavní pravoslavné katedrály docenta Václava Ježka na místo pravoslaví v současné české společnosti.

Sputnik: Otče Václave, je pozoruhodné, že biskup Gorazd II. byl svatořečen ještě za komunistického režimu v roce 1987. Proč k tomu podle vás došlo již za komunistů?

doc. ThDr. Václav Ježek, Ph.D: Kanonizace Vladyky Gorazda v roce 1987 proběhla v době, kdy církev čelila morálnímu a duchovnímu úpadku způsobenému roky komunistické nadvlády, kdy církev nedokázala vydávat svědectví v plném rozsahu a kdy bohužel byla sama deformována komunistickým režimem. Tehdy se mohlo zdát, že snad nemohou anebo nemohly existovat světci, které by dosvědčili to, že církev je nejenom teorie, ale i pravda a skutečnost a život. Vladyka Gorazd byl nespornou autoritou, na kterou se církev mohla směle obrátit jako na někoho, ze kterého mohla těžit sílu v době duchovního temna, tak jako i Gorazd byl světlem v době, která byla v podstatě na první pohled beznadějná.

Navíc se komunistický režim zpravidla do té doby díval na západní odboj podezíravě, a teprve v roce 1987 dozrála doba, kdy se dalo volněji mluvit o hrdinských činech souvisejících se západním odbojem. To, že ostatní druzi Gorazda byli svatořečeni až teď, souvisí s tím, že i nyní církev cítí potřebu hrdinů v době světské dezorientace a hledání vlastních kořenů. 

Navíc svatořečení skupiny dalších lidí souvisí i s faktem, že většinou nikdo není světcem sám, izolovaně, ale že většinou svatost jedince souvisí se svatostí širšího společenství, která se více či méně podílela na jeho činech. 

Proč se na hrdinský čin ostatních lidí (knězů Vladimíra Petřeka a Václava Čikla, laiků Jana Sonnevenda, Václava Ornesta a Karla Loudy s jejich rodinami a dalších českých pravoslavných věřících, kteří byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen) vzpomnělo až v tomto roce? Kdo byl iniciátorem kanonizace a svatořečení 16 účastníků těchto historických událostí?

Pravoslavná církev vyhlašuje světce spontánně, na základě duchovního vnímání společenství, které jaksi prohlašuje, že teď a nyní je ta správná chvíle vzpomenout si na někoho, kdo má význam pro současnost a budoucnost. A zde je hlasem lidu posvátný synod církve, jakožto mluvčí orgán církevního společenství, a který i v tomto případě vyjádřil touhu lidu o kanonizaci. Touha po kanonizaci je touhou svatého Ducha, který dává život. V pravoslavné církvi se nezkoumá míra zázraků nebo další atributy. Ale určující je to, jak ze světce věřící cítí život a sílu, když se k nim nebo k němu obrátí.

Pozn. redakce - Ikona k únorové pražské kanonizaci svatých novomučedníků byla připravena na objednávku ikonopiska Radmila Nestorović z Bělehradu.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vzbudil mimořádný mezinárodní politický ohlas a posílil renomé́ československé́ exilové́ vlády při jednání o budoucí́ obnově̌ Československa. Na druhou stranu zapříčinil vyhlazení obcí Lidice a Ležáky i smrt mnoha tisíců̊ československých občanů̊ v rámci tzv. heydrichiády. Jak byste tento čin hodnotil z hlediska pravoslavného kněze a víry, která odsuzuje zabití lidí, i když jsou symbolem drastického režimu?

Jako pravoslavný kněz vnímám velkou morální újmu z toho, že se tehdejší stát vzdal Němcům. Stát jako společenství se měl postavit do boje navzdory ztrátám. Zanechalo to bohužel stopu na národu. A vidíme, že i malé národy, které bojují za velkých obětí, jsou potom duchovně zralejší a zdravější navzdory ztrátám a obětem. Jako pravoslavný kněz věřím, že hrdinské akce jedinců jako v případu zabití Heydricha, jsou už zoufalým výkřikem jednotlivých hrdinů v době, kdy z nějakého důvodu selže společenství. I vladyka Gorazd se styděl za kapitulaci Německu a viděl dalekosáhlé důsledky této kapitulace na národě. Nevíra, cynismus a další negativní jevy v české společnosti jsou nepřímými důsledky duchovního poraženectví. Nejsou následky intelektuálního názoru či racionality. 

Existuje podle Vás v dnešní době myšlenka/směr, která by soudobou generaci inspirovala k podobnému hrdinskému činu a proč?

Právě i zde tkví kořen pravoslaví, které hájí hodnoty, které jsou neměnné, a proto i konzervativní. Můžeme jít s dobou, jak chceme, ale některé věci jsou jádrem štěstí člověka, jako je láska, hrdinství, oběť. Věci jako je schopnost obětovat se, nejdou dohromady s hedonistickým individualismem současnosti, který nakonec vede k destrukci člověka a k neštěstí. Pravoslaví musí jít s dobou, aby neztrácelo způsob komunikace s člověkem, který potřebuje pomoc, ale člověk nesmí odejít a kráčet mimo sebe mimo to, co je to jest člověkem společenství. Ve skutečnosti dnešní člověk nekráčí dobou, to jest dobou chápanou jako jeho vnitřní tlukot srdce a duchovní organismus. Žije bohužel mimo sebe. 

Pravoslaví je občas obviňováno z ultrakonzervativních názorů v porovnání s jinými náboženstvími a že se nedokáže přizpůsobit moderní rychle se měnící době. Co lze říct na podobné tvrzení? Zůstává pravoslaví „živou vírou“ i dnes a v čem se to projevuje?

V Čechách je velmi těžká misijní práce, neboť chybí správné chápání křesťanství. Pravoslaví je naprosto zkreslováno, což se ale děje i v tradičních pravoslavných zemích. Etnická migrace způsobuje, že bohužel se často předsudky o pravoslaví upevňují jako by se jednalo o jakési cizí národnostní náboženství. Problém, proč je ateizmus tak silný, souvisí mimo jiné i s tím, že církev nemá dost schopných lidí, aby svědčili skutkem i teorií o správnosti pravoslavného křesťanství. Ukazuje se, že sebemenší hezká teorie a teologie Čechy neoslovuje, protože zůstává pouze teorií. Bez praxe je křesťanství další nudnou, i když zajímavou ideologií.

Jediný důvod, proč pravoslaví má stále velký ohlas ve světě, je protože produkovalo a produkuje velké příklady skutečných křesťanů, zatímco ostatní církve se již smířili s tím, že již nabízejí pouze hezké humanistické myšlenky, které jaksi splývají s jakoukoliv světskou ideologií, a tudíž jsou bez ducha. Nicméně je i pravdou to, že skutky a dobré skutky zpravidla povedou i k víře, i když ta tam nebyla zpočátku motivem k těmto skutkům. Protože víra je člověk sám, v jeho dokonalé a láskyplné formě, která souvisí s jeho statusem stvoření láskyplného Boha. 

Děkujeme za rozhovor.

Doc. ThDr. Václav Ježek, Ph.D. je pravoslavným teologem, knězem a vysokoškolským pedagogem Pravoslavné bohoslužební fakulty Prešovské univerzity na Slovensku. Působí jako duchovní správce církevní obce a představený pražského katedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Ve své publikační a badatelské činnosti se docent Ježek věnuje byzantské tradici, kultuře a pravoslaví v Etiopii a ve světě.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

„Co dělali tito západoevropští „hrdinové“ během druhé světové války?“ Blaha se ostře vypořádal s europarlamentem
V Arktidě ze dna jezera vyzvedli stíhačku z druhé světové války
Ve Varšavě si připomínají 80. výročí vypuknutí druhé světové války
Způsobil vznik Československa 2. světovou válku? Strhující názor publicisty Krystlíka
Štítky:
pravoslaví, biskup, Česká republika, hrdinové, společnost, dějiny, Druhá světová válka, náboženství, atentát, Reinhard Heydrich, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář