16:30 12. července 2020
Názory
Získat krátkou URL
221594
Sledujte nás na

Po větší část noci na pátek na mimořádném summitu EU o rozpočtu na léta 2021 až 2027 měl předseda Evropské rady Charles Michel schůzky s nejvyššími představiteli jednotlivých zemí v naději, že najdou východisko ze slepé uličky.

Podstata problému je jednoduchá: od roku 2021 bude Evropská unie ztrácet kvůli Brexitu 11 miliard ročních plateb Velké Británie, která byla po Německu druhým největším dárcem celoevropského rozpočtu.

Zákonitě vyvstává otázka, co mají dělat se vznikajícím nedostatkem. Neštěstí je v tom, že stanoviska členských států EU jsou v tomto problému naprosto protichůdná.

Skupina dárcovských států (kromě Německa jsou to Rakousko, Dánsko, Nizozemsko a Švédsko, které zajišťují 75 procent plateb do evropského rozpočtu) považuje za nutné snížit finanční pomoc a je celkem toho názoru, že je třeba omezit příspěvky do EU na jedno procento hrubého národního důchodu (HND).

Pro země recipienty je něco podobného naprosto nepřípustné. Žádají, aby všechno zůstalo při starém, a trvají na zvýšení příspěvků na 1,3 procenta HND. Právě tuto variantu prosazuje Evropský parlament, v němž mají většinu představitelé těchto států.

Výkonné struktury EU mají poněkud skromnější přání. Evropská komise navrhuje účastníkům unie platit 1,1 procenta HND.

Projednávaný návrh rozpočtu vychází z toho, že příspěvky budou činit 1,074 procenta HND, a to nevyhovuje nikomu. Předseda Evropského parlamentu David Sassoli prohlásil, že dokument je nepřijatelný kvůli „značným škrtům“. Německo je také nespokojeno – z důvodů právě opačných těm, které znepokojují evropské poslance. Angela Merkelová zvláště zdůraznila, že v EU nebyly „dost správně vyváženy“ příspěvky do rozpočtu.

Určitě nejvýrazněji vystoupil litevský prezident Gitanas Nauseda, který řekl, že jeho země je také dárcem EU – a to nikoliv finančními prostředky, ale pracovními zdroji. „V posledních letech ztratila Litva deset procent své pracovní síly, jsou to lidé, kteří se přestěhovali do Velké Británie a Německa a napomáhali ekonomickému růstu v těchto zemích.”  Proto si podle jeho slov zaslouží republika kompenzaci.

Mimochodem, podobná logika platí i po mnohé jiné státy, a to nejen východoevropské. Do západní Evropy jede za prací stále více Řeků, Italů a Portugalců, jejichž národní ekonomiky prožívají dost těžké časy a značně závisí na dotacích od svých bohatších sousedů v unii.

V zásadě se v tom projevuje lidská podstata: lidé si zvykají na dobročinnost (nebo údajnou dobročinnost, což by byl v případě EU přesnější výraz), začínají ji brát jako samozřejmost a její zastavení nebo omezení berou jako poškození svých práv.

Co se týče „údajné dobročinnosti“, pak za krásnými slovy o solidaritě a za programy vyrovnávání EU se skrývají především dost pragmatické, když ne cynické, úvahy předních států. Díky jim si podřídily ty nejmohutnější ekonomiky (především Německo) celoevropský trh, a navíc zlikvidovaly značnou část konkurentů, a to nejen ve východní, ale i v jižní Evropě. Právě kvůli tomu a kvůli vlastní krátkozrakosti se dostaly do těžké situace země, které formálně patří k jádru unie: Itálie nebo Španělsko.

Jiná věc je, že tato politika vyčerpala svůj potenciál, takže Brexit se stal prostě dalším důvodem k tomu, aby s ní bylo skoncováno.

Nicméně nezaujatému pozorovateli se může zdát divné, že v této konfrontaci jsou nejaktivnější právě východní Evropané. Nedávný výrok litevského prezidenta je tomu dalším důkazem. I když by se zdálo, že ti nejmladší členové EU s jejich slabými ekonomikami by se měli chovat skromněji a tišeji.

Není to však žádným překvapením pro lidi, kteří alespoň trochu znají historické reality tohoto regionu. Stejně jako není žádným tajemstvím, kdo nese odpovědnost za podobný stav věcí.

Vinu na tom má samozřejmě Rusko.

Právě Rusko po mnoho desetiletí rozkládalo jak své východoevropské spojence, tak i vlastní republiky ve složení SSSR (zejména podél západní hranice) obrovskými objemy bezplatné finanční podpory a dotací. Právě Rusko svou neodpovědnou dobročinností aktivně napomáhalo tomu, že tam vznikly představy o vlastní jedinečnosti, ceně a nenahraditelnosti, které si zaslouží financování pouze kvůli existenci těchto společenství. Právě Rusko udělalo z malých národů, jejichž obyčejnou rolí na světové scéně je pokorně následovat lídry, státy nanejvýš sebejisté, které hlasitě hájí svá údajná privilegia.

Naivní Evropská unie, když přijala do svých řad východoevropské státy, si vůbec nedokázala představit, jakého trojského koně – náročného a skandálního – jim Rusko podstrčilo. A teprve teď tam začali chápat, že mnohamiliardové dotace novým členům unie se staly pro ně nikoliv dobrodiním, za které mají být až do smrti vděční, ale samozřejmým pokračováním zvyklé praxe. Zato perspektiva jejího zastavení vyvolává automaticky metody, jichž bylo tradičně užíváno vůči Moskvě.

A pouze Rusko, které pohlíží na to všechno ze strany, si může ulehčeně oddechnout: celé to východoevropské štěstí se ho už netýká.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

„Cesta do hospodářského pekla.“ Komu nahrává, že toho Češi moc o peněžních tocích z EU nevědí?
EU vyzývá k povinné solidaritě v migrační politice. Mám pocit, že je potřeba tomu spolku zamávat, reaguje Ondráček
Krach mimořádného summitu v Bruselu. EU stále nemá nový rozpočet
Štítky:
Evropská rada, EU, rozpočet
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář