02:09 07. července 2020
Názory
Získat krátkou URL
5422
Sledujte nás na

Před 100 lety, 24. února 1920, zveřejnil třicetiletý Adolf Hitler v proslulé pivnici Hofbräuhaus (ve které si svého času rádi poseděli Lenin s Krupskou) svých 25 bodů, které se pak staly programem nacionálně-socialistické strany. Právě tento den, který pak oslavovali v nacistickém Německu, je tradičně považován za den založení NSDAP.

Není divu, že se toto výročí stalo v posledních týdnech tématem početných článků v německých médiích. A v souvislosti se střelbou v městě Hanau, ze které obviňují pravicového extremistu Tobiase Rathjena, se téma stoletého výročí značně zaktivizovalo. Nabylo ale spíš povahy pronásledování politické strany, která nemá nic společného ani s teroristickým útokem, ani se střelcem, ani s ideologií Hitlera. Avšak lekce stará sto let by mohla být velmi užitečná pro odhalení nemocí současné evropské (a zejména německé) společnosti a také jako vakcína proti nim.

25 bodů, sestavených spolu s tehdejším vůdcem strany Antonem Drexlerem, představovaly neuspořádanou sbírku antisemitských a rasistických hesel, populistických sociálních slibů a řady klišé obvyklých pro tu dobu (například o „právu národů na sebeurčení“).

Některá hesla bylo třeba hned odvolat, například bod o násilné konfiskaci půdy. Hitlerův projev nebyl vrcholem programu schůze pravicových radikálů té doby, a list Völkischer Beobachter, který se za několik měsíců stane oficiálním orgánem NSDAP, o nich ani nenapsal. Avšak tento den se stal důležitým mezníkem v příchodu k moci málo známého Hitlera a nakonec i nacismu.

Dnes, po uplynutí století, se mohou rasistická hesla 25 bodů zdát pro mnohé lidi něčím monstrózním, odpuzujícím. Ale ve světě, kterému říkají „západní civilizace“, byly tyto ideje v první polovině dvacátého století když ne mainstreamem, tak součástí obvyklého politického dění. Těžko bychom našli na Západě zemi, ve které by myšlenky antisemitismu a xenofobie neměly ohlas na stránkách novin nebo v běžné politice.

Nebylo například pouhou shodou okolností, že od jara téhož roku 1920 začali v USA pravidelně publikovat radikální antisemitské články v listu The Dearborn Independent, který vydával magnát Henry Ford. Tento list pojednával v každém čísle o „plánech Židů na dobytí světa“ a jeho články se moc nelišily od Völkischer Beobachter (Lidový pozorovatel).

V Anglii byl rok před Hitlerovým projevem s 25 body založen politický spolek Britové, jehož hlavním cílem bylo vyhnání Židů ze země. Vystřídal ho Svaz fašistů sira Oswalda Mosleye. Myšlenky antisemitismu a nacismu se také široce propagovaly na stránkách nejpopulárnějšího britského listu The Daily Mail, jehož majitel (lord Rothermere) byl osobním přítelem Mussoliniho a Hitlera.

Také země, jež jsou dnes představovány výhradně jako oběti nacismu, byly náchylné ke stejným nemocem, někdy i ve větší míře.

Připomeneme aspoň masové protestní akce polských studentů proti společnému vyučování se Židy, což mělo za následek oficiální zřízení takzvaných ghett ve školní lavici na polských školách. Některé polské noviny se v projevech antisemitismu nelišily moc od hitlerovských. Třeba list Pod Pregierz vydávaný v Poznani ve třicátých letech vyhlásil za svůj cíl „válku proti Židům“ a upřímně se těšil z jejich pronásledování v nacistickém Německu a vyzýval, aby to udělali také v Polsku. Nyní tato země obviňuje ze všech hříchů Rusko.

Hitler byl produktem své doby a nálad, které i když nepanovaly v západní společnosti, měly však dost příznivců. Skutečnost, že vládnoucí kruhy nevěnovaly dost pozornosti těmto náladám a do posledního okamžiku ignorovaly takové „vyvrhele“ jako Hitlera, přispělo v mnohém k prudkému růstu nacismu. Což je snad hlavní lekce pro nynější generaci.

Americký novinář William Shirer, který dlouhá léta sledoval vzestup NSDAP a pak se proslavil svými knihami o tomto historickém období, napsal později o 25 bodech: „Cožpak netkví jedna z příčin světové tragédie v tom, že v období mezi válkami mnozí buď ignorovali, anebo se posmívali nacistickým cílům, které se snažil vyložit Hitler ve svém programu?“

Známý rakouský spisovatel Stefan Zweig, který zobrazil v knize Svět včerejška vznik prvních fašistických a nacistických agresivních svazků, se přiznal: „Neviděli jsme ohnivá znamení na stěně, klidně jsme se jako svého času král Belsazar těšili ze všech hodů umění, aniž bychom spatřili před sebou nebezpečí. A pouze když se po desetiletích zbořily zdi a střecha nám padla na hlavu, uvědomili jsme si, že základ byl dávno podryt.“

A dokonce i poté, když se nacisté stali velkou politickou sílou, německá elita, jak vzpomíná Zweig, ironizovala ohledně „křiklouna z pivnic, který nikdy nebude vážně nebezpečný“. „A dokonce toho lednového dne, kdy se stal kancléřem,“ vzpomínal Zweig na den Hitlerova triumfu, „se většina z nás (…) na něj dívala jako na dočasného vládce, a na nacistickou vládu jako na epizodu.“ Spisovatel ukončil své paměti ve vyhnanství, poslal je vydavateli a příští den spáchal spolu s manželkou sebevraždu.

Cožpak se to opravdu liší od současnosti? Stejně jsme se dívali na vzestup ukrajinské pravice, která převzala ideologii a taktiku politického boje od NSDAP dvacátých let minulého století. Ani se s tím mimochodem netajili. A dokonce po tom, co se jejich zástupci dostali do ukrajinské vlády, se kyjevští a moskevští liberálové i nadále ptali: „Kde jste viděli banderovce?“ Dokonce to mohli říkat, maje v pozadí Banderovu podobiznu, anebo na Banderově třídě v Kyjevě. Západní média také psala o růstu neonacistických nálad na Ukrajině po Majdanu jako o „ruské propagandě.“

V samotné Evropě je růst pravicově radikálních a xenofobních nálad uznáván a je jakoby předmětem znepokojení tamějších liberálních masmédií. V každém případě slovy. Avšak musíme s politováním a obavami konstatovat, že každý zločin spáchaný dalším evropským ultra pravicovým extremistou z rasismu a nenávisti se establishment pokouší využít pro boj s vlastními umírněnými politickými konkurenty, a nikoli pro zformulování a zkrocení samotného problému.

Také výročí Hitlerova programu a tím spíš vražda v Hanau se staly důvodem pro obvinění strany Alternativa pro Německo. Německé noviny a politici začali svorně poukazovat na tuto stranu. Nejen to, z úst vážených politiků znějí dokonce výzvy k organizování stálého státního „dozoru“ právních orgánů nad touto politickou stranou.

Nevadí jim, že tato strana oficiálně odsuzuje nacismus a násilí. Nevadí, že Tobias Rathjen, který ve svém „manifestu“ vyzval k genocidě etnických menšin, nejen nebyl členem Alternativy, ale, podle výpovědí jeho známých, byl jejím odpůrcem.

Německý liberální mainstream nenapadlo nic lepšího než využít tento okamžik pro útok médií na hlavního politického konkurenta. Stejně tak bojovaly ve dvacátých letech německé elity svorně proti hlavní hrozbě, za kterou považovaly komunisty, a přivíraly oči nad „uličnictvím“ Sturmabteilungu v hnědých košilích, čímž jen pomáhaly směšným „křiklounům z pivnic“.

Stoleté výročí založení NSDAP je dobrý důvod, abychom připomněli evropským elitám, co bývá následkem dokonce ani ne tak existence nenávisti vůči lidem, rasismu, xenofobie (vždy jsou na jisté úrovni přítomné) ve společnosti, ale jejich ignorování, podcenění, a tím spíš využití pro vlastní účely. V případě dnešního Německa to má za cíl usměrnění hněvu veřejnosti na svého politického konkurenta.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Střelba v německém Hanau si vyžádala devět obětí
Nové detaily tragédie v Hanau. Politici reagují na střelbu. Zeman kondoloval
„Duchovní poraženectví.“ Pravoslavný teolog vysvětlil, jak rok 1939 ovlivnil dnešní českou mentalitu
„Pozvání přijala.“ Merkelová v květnu přijede do Prahy na summit V4
V Německu najel řidič při masopustním průvodu do davu diváků. Na místě jsou zranění, včetně dětí
Štítky:
Adolf Hitler, extremismus, Německo
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář