19:44 01. června 2020
Názory
Získat krátkou URL
5860
Sledujte nás na

Po březnovém setkání nejvyšších ústavních činitelů pro zahraniční politiku bylo učiněno prohlášení o obnovení dialogu mezi ČR a RF. Sputnik se obrátil na politologa a historika Zdeňka Zbořila se žádostí o hodnocení významu tohoto setkání, vlivu politiky EU a plánované schůzky prezidentů ČR a RF.

Předkládáme vaší pozornosti komentář doktora Zbořila o budoucí agendě nejvyšších státních činitelů v květnu, kdy se má konat setkání premiéra Andreje Babiše s ministrem zahraničí Spojených států Mikem Pompeem a schůzka prezidenta České republiky Miloše Zemana s prezidentem RF Vladimirem Putinem. Dotkli jsme se tématu dodržení společné politiky EU a NATO ze strany ČR a postupu pro zlepšení vztahů mezi Ruskem a Českem.

Český politolog Zdeněk Zbořil
Český politolog Zdeněk Zbořil

Sputnik: Pane Zbořile, bude prohlášení ústavních činitelů o záměru, že zájem zbavit se negativní bilaterální agendy ve vztazích s Ruskem je společný a oboustranný, reálné výsledky nebo jakékoliv iniciativy Prahy narazí na odpor EU? Příkladem podobného scénáře je Itálie, kde bývalý vicepremiér Salvini pravidelně prohlašoval, že sankce proti Rusku jsou škodlivé nejen pro Itálii, ovšem musí v nich pokračovat kvůli společné politice EU.

Zdeněk Zbořil: Dovolte mi předem upozornit na současnou mezinárodně-politickou situaci, která je ovlivněná globálně už i hlasem WHO. Konečně se uznanou pandemií infekční choroby, která má závažné respirační důsledky, zabývají státy i nadnárodní organizace. Tomuto onemocnění se dostává  mediální pozornosti,  ovlivňuje nejen chování občanů, vlád a hlav států všech kontinentů, ale pomáhá vzniknout i nejrůznějším obavám ze spiknutí mocných nebo nemocných. Navíc, situace se mění každým okamžikem, co platilo včera, nemusí být dnes. A i v mezinárodní politice přece platí: kdo chvíli stál, již stojí opodál!

Za současnou dobou ovlivněného úhlu pohledu se bilaterální a multilaterální vztahy zdají být v pohybu, který lze jen obtížně analyzovat. Jedinou konstantou je snad jen současná pasivita nebo bezradnost institucí a orgánů Evropské unie, která je v kontrastu s jednáním vlád členských států EU. Ty jednají v této situaci s vynucenou a nezbytnou autonomií, až nezávislostí. A to tak důrazně, že to může v krátké době ovlivnit soudržnost a solidaritu této nadnárodní organizace.

Někteří komentátoři současné pasivity Evropské komise nebo Evropského parlamentu zesměšňují tyto dva základní pilíře evropské integrace a upozorňují, že když jde o pojmenování tuzemského rumu nebo pomazánkového másla, je rozhodnost mnohem větší, než když jde o ohrožení životů občanů EU nebezpečnou pandemií. To se pak spíše můžeme setkat s mlčenlivostí nebo dokonce s nekompetentností na nejvyšší úrovni eurounijních struktur.

Příznačné proto je, že vlády některých členských zemí usilují i o větší autonomii v rozhodování o svých vztazích k Ruské federaci. Někdy k tomu používají až zmatenou historickou a geopolitickou argumentaci, ale to neznamená nic jiného, než že se zahraničně-politická agenda EU jeví jako nedostatečně koordinovaná. Do tohoto vzorce chování patří také různá vyjádření a postoje zemí střední Evropy, mezi nimi jednak V4, jednak jednotlivých států.

Proto je třeba číst opatrně vyjádření (pokud máme správné informace) nejvyšších ústavních činitelů (NÚČ) České republiky. To mimochodem vzniklo před koronavirovou krizí, hovoří o vztahu k Ruské federaci, o „koordinaci“ zahraniční politiky ČR ve vztahu k Ruské federaci jako de facto odložení problému na neurčito. Je to jen zrcadlový obraz bezradnosti EU v otázce sankcí vůči RF jako trestu za připojení Republiky Krym, území bývalé autonomní republiky Krym jako součásti Ukrajiny, k Ruské federaci.

Předpokládám, že NÚČ ČR považují toto schovávání se za EU za účelné, když jsou pod tlakem podnikatelských subjektů, říkáme s nadsázkou, česko-německé nebo německo-české provenience.

Světoví politici včetně Angely Merkelové, Emmanuela Macrona a dalších několikrát prohlašovali, že podmínkou pro zrušení sankcí a návrat Ruska do G8 je návrat Krymu Ukrajině a dodržení minských dohod. Například Merkelová naposledy hovořila o návratu Krymu Ukrajině během první schůzky s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenským. RF již vícekrát upozornila, že Krym se rozhodl připojit se k Rusku na základě referenda. Znamená to, že se vztahy mezi Českou republikou a Ruskem nikdy nezlepší?

Kdybychom přijali názor, že charakter vztahů mezi ČR a RF budou určovat představitelé městské části Prahy 6 nebo zastupitelstvo Řeporyjí, pak bychom si museli myslet, že ke zlepšení těchto vztahů nikdy nedojde a že dokonce ti čeští „zběsilí“ vyhlásí RF nějakou málou českou vlasteneckou válku. Předpokládám ale, že tomu tak není, a konečně i některá vystoupení českého ministra zahraničních věcí, pana Petříčka, který jindy nešetřil slovy k vyjádření úcty ukrajinským nacionalistům doby dnešní i minulé, jsou odlišná od těch, kterými by někteří příliš horliví chtěli na Krymu, kdysi kolébce Kyjevské Rusi a pravoslaví, vyhlásit Krymský chanát.

Podle tiskové zprávy nejvyšší ústavní činitelé také potvrdili „připravenost ke smysluplnému a konstruktivnímu dialogu s Ruskem, a to v souladu s pozicemi EU i NATO“. Pozice dvou zmíněných spolků však zůstávají neměnné: sankce přetrvávají, NATO se rozšiřuje a členské země zvyšují výdaje na obranu. Jedná se podle Vás o prohlášení, které ve skutečnosti nepovede k žádné významné změně?

Problémem české a československé státnosti je, a to už od devatenáctého století, že lidé při slavnostních příležitostech musí vyvěšovat dva prapory. Kdysi se naši předkové rozhodovali, zda mají v Evropě válčit na straně katolíků nebo protestantů, potom rakouského císařství či pruského království, po roce 1918 naši otcové vyvěšovali vedle vlajky československé francouzskou, na šest let ji vyměnili za tu s německým hakenkreuzem. Potom zase tu červenomodrobílou věšeli vedle rudé se srpem a kladivem a teď v posledních letech stejnou vlajku vedle modré s hvězdami EU. (A to máme ještě v záloze symbol NATO.)

Český novinář Karel Havlíček Borovský upozornil již v polovině 19. století, že dokonce i ve Švýcarsku, kde si hrají na demokracii, si sedl jednou vrabec vedle orla a zazpíval něco o rovnosti. „Orel jej snědl místo ponaučení, že přece vrabec orlu nikdy roven není“. Nic se nezměnilo, jen si někdy myslíme, že vítr vane z Bruselu, ačkoliv se o české politice rozhoduje spíš v Berlíně nebo možná i někde za mořem.

Podle tiskového prohlášení po setkání NÚČ je klíčovou podmínkou pro pokračování dialogu „dosažení pokroku v implementaci minských dohod ze strany Ruska”. Přitom Rusko není subjektem těchto smluv a může jen ovlivňovat účastníky konfliktu. Jedná se podle Vás o začarovaný kruh a opět stornování řešení reálných problémů ve vztazích České republiky a Ruska? Může setkání českého a ruského prezidenta v Moskvě přispět ke zlepšení vztahů mezi oběma státy? Případně, jaké další kroky by podle Vás přispěly ke zlepšení mezistátních vztahů?

Jak jsem se již snažil naznačit, ano, je to začarovaný kruh nebo gordický uzel a nikde nevidím v České republice ani v jejím okolí žádného Alexandra Velikého, kdo by jej rozťal. Pokud jde o setkání obou prezidentů, při vší úctě k jejich postavení může dojít k projevu mírného optimismu, stejně jako geopolitického nezájmu. I když předpokládám, že agenda nižší úrovně bude obsahovat témata „zajímající obě strany“. Což přeloženo do normálního jazyka znamená, že o nic světoborného vlastně nepůjde.

Setkání prezidenta Miloše Zemana a ruského prezidenta Vladimira Putina předchází setkání premiéra Andreje Babiše s ministrem zahraničí USA Mikem Pompeem v Praze. Jak to ovlivní průběh schůzky v Moskvě? Nebo mají obě události zásadně odlišnou povahu?

Ještě před několika dny bych na tuto otázku odpověděl, že si myslím, že se nic nestane. Ale dnes je mnohem obtížnější věštit, k čemu všemu může dojít. Rozhodně jednání českého premiéra s americkým ministrem zahraničí může být konkrétnější než setkání dvou hlav států. Někteří političtí pozorovatelé si myslí, že půjde jen o vojenské obchody, jiní si domýšlejí byznys politický, ale nikdo není schopen obě tato předpokládaná témata konkretizovat.

Netroufl bych si ani odhadnout, zda se nebude jednat o nějakém setkání vysokých politických činitelů Spojených států a Ruské federace v Praze. Ale i to by se mohlo stát, volby hlav států obou velmocí se rychle blíží, a tak se třeba bude zdát vhodné ukázat, ne snad světu, ale voličům doma, že o něco jde. Třeba takový malý korejsko-americký Singapur.

Děkujeme doktoru Zbořilovi za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Štítky:
Česká republika, Rusko, Evropská komise, Evropský parlament, Koronavirus, Vladimir Putin, Miloš Zeman, Tomáš Petříček, prezident, NATO, Brusel, EU, Mezinárodní vztahy, zahraniční politika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář