17:10 30. října 2020
Názory
Získat krátkou URL
,
241292
Sledujte nás na

Blížící se 75. výročí ukončení 2. světové války je vhodnou příležitostí se zamyslet nad novodobým vnímáním těchto událostí, vzpomenout na české před a poválečné zkušenosti, příčiny odmítnutí reparací od Německa a o tom, zda objektivně existuje doučování dějin 20. století. Tyto a další dotazy probral se Sputnikem novinář a publicista Ivo Šebestík.

V nedávném příspěvku pro časopis Argument PhDr. Ivo Šebestík poznamenal, že českému národu chybí společné prožívání války v celonárodním smyslu, který kdysi zažili občané Sovětského svazu. Také podle něho překvapivě čím více západní historici upozorňovali na strategické chyby Josifa Stalina, tím více vynikala odvaha a odolnost vojáků a velitelů Rudé armády.

Obrátili jsme se na pana Šebestíka s prosbou okomentovat řadu jeho závěrů o vnímaní dějin 2. světové války v České republice. Pan doktor je novinář a historik, který působil jako šéfredaktor novin Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Mimo jiné přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a Ostravě a vydal několik knih o kultuře Belgie a Nizozemska. Věnuje se překladům z angličtiny, francouzštiny a němčiny a od roku 2004 žije v Belgii.

Role Stalina a sovětských vojáků a důstojníků v období Velké vlastenecké války

Sputnik: V ruské společnosti se vede věčná debata. Vyhráli Sověti válku díky Stalinovi, nebo Stalinovi navzdory? Na jednu stranu Viktor Někrasov, známý spisovatel, disident, též autor knihy V Stalingradských zákopech uvádí, že „Stalin je nepřítelem číslo jedna“, a obviňuje ho z katastrofy, jež potkala SSSR během prvních měsíců války.

Na straně druhé slýcháme konstatování: „Druhá světová válka byla vyhrána sovětským učitelem.“ Tehdy se úroveň odborného výcviku obyvatelstva natolik zvýšila, že sovětští občané mohli během několikaměsíčních kurzů ovládnout obsluhu vojenské techniky. Tedy je sovětské vítězství zásluhou nejvyššího vedení země, včetně Stalina, který na konci 20. let začal proces industrializace a zlepšování gramotnosti obyvatelstva? Který úhel pohledu je vám bližší? SSSR vyhrál díky Stalinovi, nebo jemu navzdory?

PhDr. Ivo Šebestík: Musím nejprve říci, že se nepovažuji za specialistu na 2. světovou válku. Můj odborný zájem vždy směřoval spíše k dějinám starověku, raného středověku. Nicméně dějiny 20. století jsou předehrou k současnosti a současnost také permanentně ovlivňují.

Je známo, že se Stalin nejprve snažil získat spojence mezi západními demokraciemi, které ale spíše kalkulovaly s tím, že dojde ke srážce dvou totalitních systémů, která vynuluje jejich potenciál a západní kapitál se laskavě a se ziskem ujme hospodářské obnovy zničené střední a východní Evropy. Zároveň mělo Německo v Evropě mnoho spojenců a další země s ním uzavíraly pakty, které se jim, jako konkrétně Polsku, nevyplatily. Z pohledu některých kruhů na Západě mohl být Hitlerův útok na východ vlastně dokončením západních vojenských intervencí po skončení 1. světové války včetně polsko-sovětské války. Západní demokracie měly v průběhu 30. let 20. století dost sil k tomu, aby Hitlerovu agresivitu udusily v zárodku. Sovětský svaz jim nabízel koalici proti Hitlerovi. Oni se ale báli bolševismu, a tak dali přednost ústupkům Hitlerovi.

Asi i z toho pohledu je třeba hodnotit události, které vedly k uzavření paktu s nacistickým Německem, paktu Ribbentrop-Molotov, který byl důsledkem izolace SSSR snahou o oddálení srážky s Hitlerem a strategickým plánem na posunutí státní hranice SSSR více na západ. Do kategorie strategických kroků tehdejšího SSSR patří i sovětsko-finská válka s cílem vytvoření bezpečnostní zóny kolem Leningradu. To není omluva Stalinových kroků, jen vysvětlení sine ira et studio, tedy bez apriorních moralistních soudů. Finsko bylo rovněž zemí v úzkých kontaktech s hitlerovským Německem. Německá armáda byla permanentně připravena k přesunu do Finska.

Vyložení příčin války ze všech hledisek vyžaduje pohled v celku, ale i s tisíci detaily, což je něco, co pochopitelně chybí v současné rusofobní atmosféře, jaká do českého prostředí vůbec nepatří. Zásadní Stalinovou chybou byla důvěra v dodržení podmínek paktu ze strany Německa, kterou si udržoval až do poslední chvíle před zahájením německého vpádu podle plánu Barbarossa. Uvěřil pasti, kterou na něj nastražil Reinhard Heydrich a která vedla k popravě Tuchačevského a k decimaci velitelského sboru. Podle mého názoru se Stalin dopustil těžkých chyb na počátku německého tažení do SSSR, čímž vystavil své vojáky a důstojníky nutnosti učit se válečnému umění doslova uprostřed bitev. A musel se učit i on sám. Jeho roli podle mého názoru nelze hodnotit černobíle. Po celý zbytek roku 1941 stál doslova centimetr od propasti, do které mohla spadnout celá jeho země. Největší tíha války spočívala na vojácích a jejich velitelích. Ale také na všech, kteří tvrdě pracovali na válečných dodávkách Tohle musel někdo organizovat a řídit a tuto roli Stalin nesporně zvládl.

Později, po prvním šoku z rychlého postupu wehrmachtu až k Moskvě Stalin přinejmenším neudělal žádnou natolik zásadní chybu, kterou by ohrozil úspěchy Rudé armády.

Pokusy o přepisování historie 2. světové války

Moskva se již několik let ohrazuje proti pokusům západních států, které usilují o přepsání historie 2. světové války, Rusku vadí že se snižuje úloha sovětské armády. Citujeme z článku ve Wall Street Journal z roku 2005 (tj. před Krymem a dalšími událostmi): „Revizionisté mají sklony připisovat hlavní zásluhy vítězství nad Hitlerem Sovětům, kteří pravděpodobně eliminovali dva ze tří vojáků wehrmachtu. Rusové však ve srovnání s Angloameričany vedli jednostrannou válku." Nikdo samozřejmě nebude zpochybňovat podíl západních spojenců v tomto společném vítězství, ale nemyslíte si, že argument o jedné frontě působí sám o sobě jednostranně?

Ano, Sovětský svaz bojoval „jen“ na jedné frontě, ale ta fronta byla obrovská. Od Moskvy a do Berlína, od Leningradu po Kavkaz. A propos, na konferenci na Jaltě v únoru 1945 slíbil Stalin spojencům zahájení války s Japonskem do tří měsíců od skončení války v Evropě. Jak slíbil, tak splnil. Rozhodně byl mnohem dochvilnější než spojenci se svým slibem na otevření druhé fronty v Evropě. Na tu čekali Sověti tři roky. Ve válce s Japonskem SSSR zvítězil. Měl značnou početní i technickou převahu. Je skutečně otázkou, proč USA musely svrhnout na Japonsko dvě atomové bomby.

Cílem přepisování historie 2. světové války je nastolení nového výkladu tohoto období, ve kterém se a) Velká Británie, Francie a USA zbaví odpovědnosti za to, že umožnily Hitlerovi nabrat síly k útoku na východ (Drang nach Osten); b) maximálním způsobem se sníží význam Sovětského svazu při porážce Německa; c) rozdělí se vina Německa za rozpoutání války v Evropě a vina západního taktizování mezi Německo a SSSR.

Západní demokracie z hlediska příčin vedoucích k rozpoutání 2. světové války nesou velký díl odpovědnosti. V případě Československa akceptovaly německý názor, že Čechy a Morava patří od nepaměti do rámce německé říše. Tudíž Němci české země neanektovaly ale pouze „si je vzaly zpět“. Jako Rakousko. Dále západní demokracie kalkulovaly s tím, že Hitler omezí své výboje jen na střední Evropu a na evropskou část Sovětského svazu. On je v tom smyslu ujišťoval a ony s tím souhlasily. Z cizího krev neteče. Jejich sobecké a nemravné kalkulace proto vrhají příliš mnoho stínu na jejich roli před válkou.

Válečné reparace od Německa

Ve Vaší publikaci pro časopis Argument také zmiňujete, že Německo po dobu šesti let těžilo z bohaté všestranné výzbroje československé armády. Proč se podle Vás Česká republika vzdala svých nároků na vojenské reparace po válce a v listopadu 1989?

Toto je zásadní otázka, ale odpověď na ni nebude jednoznačná. Německo anexí Čech a Moravy získalo obrovský hospodářský potenciál strojíren v Plzni, Brně i v Praze. V Brně získalo Zbrojovku, v Plzni Škodovku. Dále se Němci dostali k hutím v Ostravě, na Kladně a k uhelným dolům na Ostravsku a v severních Čechách. Vedle toho Němci získali také kompletní výzbroj československé armády, která byla velice bohatá. Velká Británie a Francie jim darovaly Československo a v půli roztržené Československo zbavené obranného valu pohraničí a ze všech stran obklopené nepřáteli pak Hitlerovi odevzdalo vše, co potřeboval k dovyzbrojení. Jenom Mnichov 1938 sám o sobě stačí jako argument pro zásadní odpovědnost západních demokracií za rozpoutání 2. světové války.

Po anexi pohraničních území Čech, Moravy a Slezska se Němcům podařilo odříznout od republiky Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zbytek republiky proměnili v protektorát, jehož zdroje průmyslové, surovinové a lidské těžili po šest let ve prospěch své říše. Kdyby se vypočítala pouze materiální hodnota, kterou si Němci v českých zemích přivlastnili, vzniklo by astronomické číslo, které dnes představuje patrně několikanásobek ročního HDP České republiky.

Domnívám se, že se po válce obnovené Československo vzdalo reparací od Německa ze dvou důvodů. Tím prvním byla dohoda vítězných velmocí včetně SSSR, že Německo odškodní jen ty země, které utrpěly německou válkou nejvíc. Československo bylo z toho seznamu nějakým způsobem vyňato. Druhou okolností bylo pak to, že se vítězné mocnosti nechtěly dopustit chyby, kterou učinily po první světové válce v Pařížských dohodách, kdy Německo platilo vysoké reparace zejména Francii, díky kterým upadlo do hospodářské krize, jaká pomohla Hitlerovi k moci. Nepochybně ale svoji roli hrály i úvahy o využití Německa jako dominantní síly ve střední Evropě při následujícím bipolárním rozdělení světa železnou oponou.

Podruhé stvrdila Česká republika své vzdání se reparací při podpisu česko-německé deklarace, což bylo již za prezidentství Václava Havla. Zde se domnívám, že bylo pro polistopadovou reprezentaci nemyslitelné na jedné straně považovat Německo za osvoboditele od bolševismu, spolu s USA, Francií a Velkou Británií, a na straně druhé od něj žádat miliardy západoněmeckých marek.

Rodinný příběh

Povězte nám prosím o svém otci, bývalém důstojníkovi ozbrojených sil první Československé republiky. Za jakých okolností byl zachráněn Rudou armádou? Ovlivnilo to váš názor na Sovětský svaz?

Můj otec byl ročník 1916 a zemřel v roce 1989. Současné znevažování památníků osvobození by vzhledem ke své zkušenosti nesl velice těžce. V roce 1936 absolvoval vojenskou akademii a nastoupil k útvaru. Když Němci obsadili zbytek území Čech a Moravy, potkal jej osud všech důstojníků a vojáků, kteří museli složit zbraně a opustit místa svých posádek. Otec tedy, podobně jako mnoho důstojníků a vojáků, vstoupil do odboje, jehož členy Němci systematicky zatýkali a popravovali. Nejprve pomáhal převádět krajany přes hranice do Polska a odtud do zahraničních armád. Svůj vlastní přechod už nestihl, Němci hranici neprodyšně uzavřeli. Zůstal doma, kde pracoval v cukrovaru v Brodku u Přerova.

Spolu s dalšími lidmi obstarával finanční podporu a potraviny pro rodiny zatčených a Němci zavražděných osob. Nějaký čas ukrývala tato skupina sestřeleného amerického pilota. Na úplném konci války byl spolu s dalšími odbojáři zatčen Němci. Zavřeni v dřevěné boudě čekali na to, že budou zastřeleni. Oddíl wehrmachtu ale uprchl ve zmatku před vojáky Rudé armády a popravu zatčených už vykonat nestačil. Po válce se otec vrátil do armády a do smrti zůstal členem Svazu protifašistických bojovníků.
Jistěže vyprávění pamětníků ovlivnila moje vnímání druhé světové války. Byla to bezprostředně předaná zkušenost. Mého prastrýce zavraždili Němci při výslechu na gestapu, matka zažila totální nasazení. Několikrát jsem navštívil koncentrační tábor v Osvětimi. Byl jsem také ve Volgogradu. Podobně jako většina Čechů mé generace cítím hluboký respekt ke všem vojákům na východní i západní frontě, kteří bojovali proti nacistickému Německu.

Knihy a filmy o válce

Ve svém článku píšete, že publikace o 2. světové válce na knižním trhu jsou dostupné téměř výhradně z pera západních historiků. Můžete našim čtenářům doporučit nějaké knihy/filmy o válce, které by podle vašeho názoru byly více či méně objektivní?

Na českém knižním trhu v uplynulých přibližně třiceti letech dominují paměti německých generálů a maršálů, které vycházejí v hojném množství. Objevil se Goebbelsův Deník, vzpomínky Göringova bratra nebo paměti Alberta Speera. A samozřejmě monografie dalších exponentů nacistického režimu včetně samotného Hitlera. Mezi romány o válce dominují knihy, které líčí situaci především německých vojáků na různých frontách, východní nevyjímaje. Pokud se na českém knižním trhu objeví studie o válce v SSSR, pak je jejich autorem nejčastěji Brit nebo Američan.

Do jisté míry se může zdát, že český knižní trh takto pouze doplnil velkou mezeru, jaká vznikla za takzvaného socialismu, kdy zase dominovala sovětská produkce. Nicméně si myslím, že se již zde začala projevovat pozdější snaha o překreslení dějin druhé světové války a o to, aby se pozornost Čechů upírala více k vině spočívající ve vyhnání sudetských Němců a samozřejmě k tématu okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která je rusofobními médii interpretována ovšem výhradně jako okupace ruská a připomínána při každé příležitosti.

Prací o východní frontě, Velké vlastenecké válce, o soudech vojáků Rudé armády z pera ruských autorů vyšlo v českých zemích nepatrně. Téměř by se dalo říci, že nic. Výjimkou je vydavatelský počin z roku 2012, kdy Ottovo nakladatelství v Praze vydalo monografii maršála Žukova od ruského vojenského historika Vladimíra Karpova. Sám jsem si ve Francii opatřil romány Vassilje Grossmana včetně jeho válečného deníku. Obecně lze říci, že v zemích západní Evropy včetně Německa se romány či studie ruských autorů o Velké vlastenecké válce objevují ve větším rozsahu než v ČR.

V devadesátých letech 20. století se na českém knižním trhu, ovšem péčí jednoho ostravského nakladatelství, objevily knihy mého kolegy a přítele (bohužel již zesnulého) Dr. Bořivoje Čelovského o Mnichovské dohodě 1938 a jeho kniha So oder So, ve které sesbíral německé dokumenty o plánech na řešení „české otázky“. Obě zmíněné knihy by měly být povinnou četbou pro české studenty středních škol. Po jejich přečtení by práce přepisovačů dějin druhé světové války nepřinesla nejmenší efekt.
Pokračování rozhovoru s PhDr. Ivem Šebestíkem zveřejníme v nejbližších dnech.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

„Poláci jsou dnes naši spojenci.“ Europoslanec Šimečka vysvětlil, proč Polsku nevyčítá okupaci Těšínska po Mnichovu
Poslanci schválili 21. srpen jako další památný den. Proti je jen KSČM. Nešlo o okupaci a mrtví jsou oběti nehod, tvrdí
Ve věku 88 let zemřel Vladimír Hradec. Spolupracoval s protikomunistickou odbojovou skupinou bratří Mašínů
„Strpíme protektorát s vládou páté kolony?“ Čeští poslanci reagují na odstranění pomníku maršála Koněva
Štítky:
Rudá armáda, Sudetští Němci, Osvětim, vojenský pakt, Mnichovská dohoda, Pařížská dohoda, spojenci, útok, historická pravda, dějiny, Adolf Hitler, Josif Stalin, Německo, SSSR, Protektorát Čechy a Morava, Československo, Druhá světová válka
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář