00:09 05. července 2020
Názory
Získat krátkou URL
,
261383
Sledujte nás na

Socha Koněva je špičkou ledovce. Ve druhé části rozhovoru se Sputnikem historik a publicista Ivo Šebestík vysvětluje rostoucí rusofobii hospodářskými a politickými důvody. Také hovoří o spojenectví Stalina a Hitlera, roli Polska ve 2. světové válce a nezaujatém výkladu dějin 20. století.

Dění kolem pomníku maršála Koněva

Sputnik: Pane doktore, poprosili bychom o Vaše hodnocení situace kolem pomníku maršála I. S. Koněva. Myslíte si, že by se měla socha Koněva vrátit na své původní místo, nebo že by se měla instalovat v Muzeu historie 20. století, nebo by se měla předat Rusům?

PhDr. Ivo Šebestík, historik a překladatel
Ivo Šebestík
PhDr. Ivo Šebestík, historik a překladatel

K pomníku maršála Koněva bych řekl asi následující. Přepisovači historie tvrdí, že se Praha osvobodila sama a k tomu vůbec nepotřebovala, aby Rudá armáda předtím vyčistila Čechy a Moravu od wehrmachtu a SS. A dobyla Berlín. Takže, když Praha dokázala toto, můžeme doufat, že se bude umět osvobodit také od exhibujících starostů a primátorů. Pevně v to věřím. A pokud ne, tak na území České republiky je dost měst a obcí, jejichž radnice jsou v rukou soudných a odpovědných lidí, takže místa pro důstojné umístění pomníku maršála Koněva je i v ČR víc než dost. Určitě by socha neměla být instalována v Muzeu historie 20. století, kde by mohla být vystavena dalšímu nedůstojnému zacházení.

Rusofobie, která se v posledních letech prosazuje v České republice, pochází z několika zdrojů. A produkuje ji jen velice malá skupina osob a kruhů, zejména v Praze. Je však viditelná díky podpoře některých médií majících masivní dosah. V těchto médiích mají lidé vystupující proti ruským zájmům a Rusko obviňující nepřiměřeně veliký prostor. A tato média si ke komentování záležitostí dotýkajících se Ruska zvou výhradně jen osoby známé svým protiruským zaměřením. Tato rusofobní propaganda je ale naštěstí dělána natolik neprofesionálně, že začíná obtěžovat i lidi, kteří jinak mainstreamovému zpravodajství důvěřují. Čeho je moc, toho je příliš.

Ať je tedy motivace konkrétních osob různá, přesto se jejich činy slévají do strategického plánu, který má aspekt hospodářský a politický. V hospodářském plánu se jedná o to vyvést co nejvíce zemí střední a východní Evropy nejenom z energetické závislosti na Rusku, ale zabránit také tomu, aby z Ruska dovážely například technologie pro jaderné elektrárny, samozřejmě vojenskou techniku, ale i další komodity. Má se tím jednak oslabit Rusko a jednak posílit závislost těchto zemí na USA a západní Evropě. Pro Československo začal proces „uvolňování vlastních trhů“ ve světě hned po listopadu 1989.

V plánu politickém se jedná o znemožnění politiky všech azimutů, o které svého času mluvil Charles de Gaulle, což opět významně umenší suverenitu těchto států, a ještě více je připoutá ke geopolitické strategii USA. Proto byl a je v českých zemích tak silný politický tlak na výměnu prezidenta a premiéra za osoby mnohem více ochotné vzdát se vyvážených politických a hospodářských vazeb ve světě. Zejména vadí vazby na největší konkurenty USA, tedy na Čínu (ekonomicky) a Rusko (vojensky, energeticky a strategicky). Rusofobie také vyhovuje těm kruhům, které podporují úplnou integraci českých zemí do německého prostoru. Zde staré české vazby s Ruskem, v minulosti zahrnující i otázku slovanské vzájemnosti, vadí přímo symbolicky. Heslem těchto kruhů je, že čím dále od Ruska, tím blíže k Německu.

U komunálních politiků mladé generace, kteří působí v Praze, jde ale také o absenci vlastního politického programu. Téma rusofobie připadá lidem, kteří vyrůstali už v polistopadovém období jako záslužné. V jistém smyslu se zde navazuje na tradiční negativní rys části českých elit, kterým byl nekritický obdiv vůči Západu a despekt směrem k Východu včetně své vlastní země. Ti lidé si prostě myslí, že patří jinam, že jsou členy elitního klubu a že vědí mnohem lépe než obyčejní občané, co je správné. No a aktuálním cílem aktivit tohoto druhu je snaha znehodnotit vzpomínku na osvobození Československa právě v předvečer 75. výročí vítězství nad Německem.

Tvrzení některých „aktivistů“, že se Praha v květnu 1945 osvobodila sama, je přímo dětinské. Kdyby Rudá armáda neosvobodila devět desetin československého území a wehrmacht se neocitl v situaci, kdy před ní prchal do amerického zajetí, měla by i zbytková německá armáda skupiny Střed čítající 900 tisíc vojáků, 2200 tanků a 9000 děl dost sil a času na to srovnat Prahu se zemí. Jak jsem již řekl, protiruská propaganda je naštěstí argumentačně dokonale absurdní.

Výtky za Katyni a pakt Ribbentrop-Molotov

Ve svém článku pro časopis Argument jste psal, že v České republice neexistoval celonárodní odpor vůči útočníkům, protože to bylo znemožněno politikami západních zemí, které zavřely oči na německé nároky na české území, navíc část území obdrželo Polsko, které se však později samo stalo obětí Německa a „německo-sovětského paktu“. Souhlasíte s hodnocením, že „spojenectví Stalina a Hitlera“ vedlo k válce? Ve skutečnosti i v České republice, navzdory situaci s pomníkem Koněva, se na nejvyšší úrovni stále ještě vyjadřuje vděčnost za osvobození. Ve Varšavě ale tvrdí, že jednu okupaci vystřídala další. Proč to tak podle vás je?

K vraždám polských důstojníků v Katyni asi tolik. Jednalo se nesporně o zločin, nicméně není možné zapomínat na to, že před německým přepadením Polska byl v této zemi režim ochotný ke spolupráci s Hitlerem a s Německem vázaný smluvně (Poláci dokonce v rámci dělení kořisti vtrhli na území Československa) a že Stalin mohl mít sotva důvěru v to, že polská armáda nebude využita k německému útoku proti SSSR. Není to v žádném případě omluva Stalinova jednání, jen pokus o možný výklad alespoň některých okolností. Polsko rozhodně nebylo nakloněno k podpoře SSSR. Když Stalin zjišťoval možnost, že by Polsko a Rumunsko umožnily přelet sovětských letadel a přechod Rudé armády přes svoje území na Západ, k boji s Hitlerem, stanovisko Polska i Rumunska bylo negativní. 

Také skutečnost, že Stalin nepospíchal s podporou povstalců ve Varšavě v roce 1944, je třeba chápat v rozsáhlém kontextu. Jednak toto povstání bylo uspíšeno právě z obav před hrozbou, že Varšava bude osvobozena Rudou armádou a organizátorka povstání, Armija Krajowa, která působila jako vojenská síla polské exilové vlády, byla s Rudou armádou v nepřátelském stavu. Působila zde samozřejmě rána z roku 1939, kdy SSSR zabral východní část Polska a polská exilová vláda pochopitelně tento zábor nikdy neuznala. Takže Stalin vlastně v Polsku osvobozoval zemi, v níž velká část národa cítila vůči zejména Rusům silnou animozitu.

Stalinovo jednání v průběhu války bylo pochopitelně motivováno stejně sobecky jako jednání spojenců. V politice altruismus neexistuje. Je ale nepřípustné jednu stranu soudit a druhou omlouvat. Takhle historik nikdy postupovat nesmí. Před válkou hledala Moskva cestu ven z izolace a dávala přednost koalici se západními demokraciemi. Západ ji odmítl a stejně jako už několikrát v dějinách takto zahnal Rusko k jinému spojenectví. Úplně stejnou chybu vlastně dělá Západ i dnes.

Stalin údajně zabil více obyvatel Sovětského svazu než Hitler

Odstranění pomníku Koněva a jeho předcházející pohanění se zdají být výsledkem toho, že česká společnost tolik činy nacistů (naštěstí) neutrpěla, kolik strádání si musela vytrpět sovětská společnost. Rozumíme Vám správně? Oponenti Vám mohou namítnout, že kolektivizace a teror (předválečný i poválečný) způsobil sovětskému obyvatelstvu neméně utrpení. Zde je příklad ze stejného článku z WSJ: „Abychom ukončili Hitlerův tzv. režim smrti, museli jsme učinit morální kompromis a pomoci Stalinovi, který zabil mnohem více Rusů než nacisté.“ Co tomu říkáte?

Existuje poměrně bohatá literatura svědectví, která neponechávají na pochybách fakt, že si Stalin počínal jako diktátor a tyran. Tohle je, myslím, již zodpovězená otázka a Stalina a jeho režim netřeba obhajovat. Nicméně soudím, že studená válka, kterou vedl západní kapitál proti Sovětskému svazu a současné snahy USA a některých zemí západní Evropy odsunout Rusko na vedlejší kolej a učinit je závislým na americké dominanci, mají stále stejnou příčinu. Na rozdíl od obecně přijímaného názoru, že ve studené válce bojovaly demokracie a svoboda proti bolševické totalitě, soudím, že zde o ideologii vůbec nešlo. Jednalo se o to, že Sovětský svaz sám o sobě zaujímal obrovský kus zemské pevniny a nadto měl rozsáhlé oblasti svého vlivu. Nikam tam, do těchto oblastí, nemohl západní kapitál expandovat.

Spojené státy nemají nejmenší problém s režimy, které jsou feudální, uplatňují mučení a tresty smrti a o takzvaných západních hodnotách a demokracii se jim nezdá ani ve snu. Stejně tak by západní kapitál neměl problémy ani s Ruskem, kdyby Rusko nepřekáželo jeho ziskům. Boj za demokracii a za svobody byl a nadále zůstává jen zástupným heslem.

Stalin se samozřejmě zločinů na vlastním obyvatelstvu dopustil. Je otázkou, zda tyto zločiny alespoň částečně smazal porážkou německého nacismu. Jisté je, že kdyby se nezhostil role vrchního velitele Rudé armády s tím výsledkem, který měl, tak by konkrétně český národ (a nejenom Češi) už neexistoval. Dílem zotročen, dílem vyvražděn a dílem germanizován. Takže odpověď na Stalinovy zločiny či zásluhy je stejně mnohovrstevná jako odpověď na všechny otázky týkající se této války. Schiller ve své Ódě na radost napsal, že vyšší spravedlnost „naše soudy soudit bude“.

„Provokatéři“ Ruska

Čím se řídí „provokatéři Ruska“ (takto jste pojmenoval lidí, kteří odstraňují sovětské památníky ve Vašem článku)? Existuje názor, že se tímto způsobem pomstí Moskvě za její současnou zahraniční a vojenskou politiku. Co si o tom myslíte?

V jednání konkrétně starosty Prahy-Řeporyjí Pavla Novotného, který v této chvíli již ve své čtvrti vybudoval pomník s pamětní deskou vlasovcům, které považuje nikoliv za nacisty a válečné zločince, ale za osvoboditele Prahy, jsou již skutky jednoznačně porušující české zákony. Nejenom, že tento člověk (syn známého baviče) vyhrožuje veřejně smrtí jiným lidem, vyhlašuje válku jiné zemi a celkově se chová jako výtržník, ale svým posledním skutkem se vlastně dopouští propagace nacismu, což je v České republice trestné. Doufám, že proti pomníku vlasovců vystoupí i polská ambasáda, neboť to byli oni, kdo se na polském území dopouštěli nejohavnějších zločinů.

Všechny výše zmíněné skutky řeporyjského starosty jsou trestné podle českých zákonů. Vůbec nechápu, jak je možné, že doposud nestanul před soudem. Tito lidé, a patří sem i starosta Kolář a primátor Prahy pirát Hřib, nasákli rusofobií, která je vlastní prostředí, ve kterém se pohybují. Tito lidé nějakým způsobem dospěli k přesvědčení, že si mohou dovolit úplně všechno a jelikož v politice nedospěli k žádnému zemi prospěšnému programu, tak se pustili do provokací Ruska. Věřím, že je čeští občané příště již nikam volit nebudou.

Nezaujatá výuka dějin

Jakým způsobem by se měly podle Vás vyučovat dějiny 20. století, aby studenti mohli vyvodit vlastní závěry a nedostávali návod skrz přímé nebo nepřímé prohlášení EU/jiných institucí o historickém významu té doby? Zdá se, že cílem usnesení EU je zakotvení jediného pravdivého postoje k nedávné historii.

Studium dějin je v našich časech zaměřených ryze prakticky považováno za vedlejší záležitost. Toto je nebezpečný omyl. Není vůbec možné orientovat se v současném světě, pokud se neorientujeme alespoň v dějinách 20. století. Ty stále zasahují do přítomnosti a jsou hlavním materiálem k dezinterpretacím. Člověk, který nezná historii své země a alespoň Evropy, je odkázán na informace z médií a z veřejného prostoru, které jsou ale také součástí politických střetů, takže jejich objektivita není vůbec zaručena. Navíc jsou ploché a střepinové, postrádají kauzalitu, nezajímají se o širší souvislosti.

Ignorovat dějiny nebo je vykládat účelově znamená hrozbu, že si je dotyčný národ prožije znovu. Po listopadu 1989 existovala krátký čas naděje, že odborníci, média a školy doplní bílá místa historie, omyly uvedou na pravou míru a celkový obraz se rozšíří. Bohužel k tomu nedošlo. Naopak jeden tendenční výklad byl nahrazen jiným, snad ještě více zkresleným. Ta místa české historie, která byla v dlouhé národní tradici vykládána pozitivně, tedy husitství, reformace, stavovský odboj proti Habsburkům, národní probuzení, slovanská vzájemnost a vznik samostatného Československa, začalo překrývat hluboké mlčení. A na místo těch zdrojů, ze kterých národ čerpal svoji životní sílu, nastoupila víceméně německá optika českých dějin, v níž je kritizován každý krok, kterým se Češi odchýlili od německých zájmů a od katolictví. Shodou okolností to byla právě ta místa, na kterých stavěli Palacký a národní buditelé, ale i prvorepubliková historiografie.

Jak tedy učit dějiny? Zcela jistě důkladně a sine ira et studio, jak hlásal Tacitus. Tedy nesoudit, ale uvádět fakta z různých zdrojů. Nezamlčovat, co se nehodí k a priori přijatým závěrům. Nevpustit do škol politické aktivisty a cenzory skrývající se za boj s dezinformacemi a vyvarovat se selektivního horování pro právo a spravedlnost, který dominuje části českého politického prostředí a médií.

Děkujeme panu doktorovi za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Kavárna útočí na Čarnogurského kvůli Koněvovi: Klaní se Kremlu, ale jen díky liberální demokracii může hlásat své názory
Walęsa: Jiní vydělávají na špatných vztazích mezi Ruskem a Polskem
Vojenský analytik: Státní orgány by měly vedení Prahy vysvětlit, co je to demokracie, než se toho chopí národ
Polský ministr zahraničí uznal rozhodující roli SSSR ve vítězství nad fašismem
Štítky:
Varšavská smlouva, vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda, ROA), osvobození, rusofobie, Mnichovská dohoda, protektorát, Československo, Katyňský masakr, Polsko, ekonomika, dějiny, Německo, 2. světová válka, Pražské povstání
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář