03:07 10. července 2020
Názory
Získat krátkou URL
201173
Sledujte nás na

Reportér Sputniku viděl demolici kina Ládví. Pohled to byl smutný. Ještě ze sutin vystupovaly již vratké stěny kinosálu. Vzpomněl si na dětství a na provinční kina v dobách před listopadem. Poté se spojil s režisérem Troškou, který se podělil o své vlastní zážitky a názory na konto toho, jak se dnes koukáme na film a jak jsme to dělali dříve.

Sputnik: 90. léta – započala se rušit malá provinční kina. Lidé začali navštěvovat velkokina. Dříve musel člověk jít do biografu, vídal tam věci, které nebyly v televizi, konečně nebyla ani televize… Kino bylo poměrně dostupné i lokálně, také za dobrou cenu. Dnes máme jen multiplexy, popkorn, Coca-Colu, ale i tak občas sedí ve velkém sálu „pár“ lidí. Je poezie starých kin na předměstí pryč?

Zdeněk Troška: Když jsem byl kluk, u nás v Hošticích, což je malá vesnička na Šumavě, lidé chodili do biografu, který hrál 2x týdně večer pro dospělé, v neděli odpoledne pro děti. Pro děti to bylo za 1 Kč, pro dospělé za 2 Kč. Hrály se všemožné filmy 50. a první poloviny 60. let. Návštěvnost byla obrovská, protože tehdy žádná jiná kultura nebyla. První televizní přijímač měli sousedi až v roce 1963. Bylo mi 10 let.

Vezměte si, že jsme tam u nás pořád chodili do biografu. Scházela se tam celá vesnice. Vzpomínám si, jak se v kině hlásilo, kdo z vesnice ještě chybí, na koho třeba počkat se začátkem promítání. Prakticky se oznamovalo: „Počkejte, ona ještě ta a ta skončí večeři a hned přijde…“

Chlapi v kině kouřili, ženy se bavily, byla to taková velká rodinná sešlost. Bylo to příjemné, jelikož ještě po skončení promítání lidé postávali venku před biografem, před farou. Biograf byl na faře, v největší místnosti, která sloužila i jako školní třída. Lidé si povídali, pak šli ještě k někomu na návštěvu na besedu. Bylo to příjemné.

Nástup televize způsobil odliv diváků z kin. Trend pokračuje s moderními domácími médii…

S příchodem televize lidé začali zůstávat doma. Už se neobtěžovali chodit do biografu. Tím pádem návštěvnost upadala, až to vše skončilo, v Hošticích dokonce někdy kolem roku 1968. Tenkrát se u nás přestalo promítat. Lidé pak chodili do kina ve Volyni. Byly tam dva projektory, zatímco u nás bývala jedna promítačka. Když se dotočilo jedno „kolo filmu“, rozsvítilo se, diváci si odskočili třeba na záchod či za faru, nebo do farské zahrádky… Mezitím se vyměnilo kolo – tedy nasadilo se to druhé a jelo se. Ve Volyni byly dva projektory, nebylo třeba přerušení. Toto kino mělo i oponu.

„Když jsem byl školák, brávali nás se školou na povinná představení. Jenže i do takového hezkého prostředí, jakým bylo volyňské kino, lidé přestali chodit kvůli působení televize.“ (Zdeněk Troška)

Na vesnici se promítalo i pro menší počet diváků, to je jasné. Ale pražská kina také nemusela mít vždy nabito, aby se hrálo. Vzpomínám si, že na ruském filmu Oblomov jsme v kině byli sami dva. Paní uvaděčka trvala na tom, že v hledišti musí být alespoň pět lidí. Naštěstí přišla ještě jedna divačka, dva lístky jsem tehdy doplatil. Byli jsme v kině tři a v tomto počtu jsme se dívali na film. Takto to bylo tenkrát normální.

Myslím, že výběr filmů, který se v ČSSR promítal, jde-li o západní filmy, byl kvalitní. Opravdu se tu promítaly filmy francouzské, anglické… Viděli jsme tu Bergmana, Viscontiho, Truffauta. Situace kolem filmu se příznivě uvolnila v šedesátých letech kolem pražského jara. První novější západní gangsterkou byl tenkrát film s názvem Smrt v červeném jaguáru. Předtím to byly různé ony francouzské Angeliky, Vinetouové… Kulturně jsme nestrádali.  Dnes se filmy nakupují v balících, sadách či setech. Jejich kvalita tomu odpovídá… Pokud chcete kvalitní film, musíte jej pořídit v kompletu s těmi béčkovými…

Kina se dnes zavírají, prostory se pronajímají třeba Vietnamci či prostě obchody pro sklady. Pokud to tak půjde dál, kino jako takové zavře úplně. Není nic odcizenějšího než multiplexy. Tam přijdete, v obrovském prostoru sedí (někdy) pět šest lidí. Jednou jsem šel na film, v sále seděla paní s vnukem. I v tomto počtu nahoře na Flóře hráli. Pomyslel jsem si – to jsou tedy pěkné vyhlídky. Co si budeme povídat.

Mizí kouzlo pověstného stříbrného plátna?

Mladí už dnes nekoukají ani na onu „klasickou“ televizi.  Sledují filmy po internetu na všech možných programech, stačí jim to. Já jsem zvyklý vidět film na plátně. Je to pro mě podívaná. Koukat však na film na obrazovce PC? Maximálně ještě na nějaké velké obrazovce televizní, aby měl člověk ten požitek. Když bychom se měli dívat na film Titanik či Jurský park na PC, snad uznáte, že to není přece ono.

Několik lidí se mi z mladých přiznalo, že třeba „sjedou“ za noc až osm filmů rychloposuvem. Co z toho můžou mít? To je úplně šílené. Jeden pán mi tuhle říkal, že s velkou slávou remasterovali Markétu Lazarovou. Stálo to velké peníze. S velkou slávou udělali slavnostní projekci pro středoškoláky i vysokoškoláky. Když se v sále rozsvítilo, zůstalo tam sedět osm lidí. Odpověděl jsem, že toto čeká všechny podobné filmy jako ty od Bergmana, Tarkovského, Antonioniho, Viscontiho a dalších, na ty dnešní mladí nemají sitzfleisch. Tyto filmy vyžadují klubového diváka.

Mladí jsou zvyklí na klipovou, zkratkovou formu. Stačí jim náznaky, vše si sami domyslí, dotvoří hravě v hlavě. Nepotřebují žádné pohledy do krásné krajiny, atmosféru nádherného jara, léta… V určitou chvíli si začnou filmem posouvat, vše si domýšlí. Je to škoda. Co nyní s takovými filmy jako Šepoty a výkřiky, Fanny a Alexander – to vše jsou krásné filmy zejména pro svou atmosféru. Mohl bych jmenovat třeba Viscontiho filmy Smrt v Benátkách, Nevinný, Soumrak bohů, Ludwig. Jsou to skvosty, na které se musí člověk naladit. Je třeba si k filmu dát třeba kafíčko nebo vínko. Oboje si pak vychutnáte. Pokud se na film někdo kouká jen jako na něco informativního – pak je to špatně.

Pojďme stručně pár závěrečných otázek. Dá se říci, co se stalo s Ústřední půjčovnou filmů (ÚPF)? V dřívějších dobách tato společnost činila řadu filmů dostupných i pro diváky na venkově…

Jen vím, že po revoluci se zrušila šestnáctková půjčovna. Ta byla tuším v Liliově ulici. Tam byly 16tkové kopie, které se posílaly na malé obce, kde neměli pětatřicítku. Pak vše skončilo. Kolega, který se o věc zajímal, povídal, že se podařilo zachránit nějaké filmy, které měl armádní film pro vojáky. V kasárnách na vojně se promítaly právě 16mm filmy. Nějaké kopie zůstaly. Filmy se pak posílaly laboratořím závodu Svit Gottwaldov, dnes Zlín, kde se nějakým způsobem z černobílých filmů smývalo stříbro a odpad se dával jako přídavek do krému na boty.

Prý se staré filmové pásy rozstříhávaly, promítači si prý těmito zakládali jiné filmové kotouče.

Ano, to se dělalo. Kromě toho se neúplné filmy, třeba jen půlka kopie, posílaly do kin schválně tak, aby si někdo film pirátsky nepromítl, anebo nenechal pro sebe…

Zmínil jste pojmy jako kino a biograf. Pro nezasvěcené, vysvětlil byste rozdíl?

Zcela jednoduše to kdysi bylo tak, že vesnice chodila do biografu, město do kina. Je to jedno a to samé.

V těchto dnech se bourá kino Ládví, bývalé kino Moskva. Je v sutinách. Nehezký pohled na kdysi živý biograf… Končí opravdu éra malých kin? Již definitivně?

Je to tak. Skončila jedna éra. Už dříve započala doba počítačů a digitálních záznamů, přenosů, která je pro diváky pohodlnější, dnes se vše dále miniaturizuje, viz filmy v mobilech… Dříve, když se šlo do kina, musel se divák ustrojit, obléci, jít přes půl města (třeba)… Vzpomínám ve Strakonicích na kino Oko. Bylo to tenkrát něco. Byl to rituál včetně nákupu lístku. Mladí chodili v dešti, zimě, byla to pěkná vycházka za kulturou. Dnes neopustíte domácí kanape, koukáte, na co chcete. Zadek zvednout nemusíte…
Stručně řečeno – kino bývalo společenskou záležitostí. Nejde zdaleka jen o to velké plátno. V kině se setkávají lidé, dnes už to nepůsobí jako tenkrát… Návštěva kina byla událostí a ty tam jsou doby biografů…

Mizí filmy pro pamětníky. Co se stane s kulturou černobílého filmu?

Když se bavím s mladými, odmítají se dívat na „černé“ filmy, tím myslí černobílé. Říkám jim, vždyť je tam i bílá. Děti se nechtějí koukat už ani na Pyšnou princeznu. Máme přece tolik krásných filmů pro pamětníky, mládež to však nezajímá. My jsme v tom vyrůstali. Kolik let jsme měli černobílou televizi. Nepřišlo nám to divné. Mladí jsou odmalička obklopeni barvou, proč by se tedy dívali na černobílý film.

Pyšná princezna, pohádka, by se mohla remasterovat, vybarvit. Francouzi mají ze stejné doby černobílého Fanfána Tulipána. Díky technologii ho vybarvili. Nedávno v TV běžel tento snímek barevný. Podařilo se to dost dobře, velice příjemné na pohled. Takto by se dala udělat i Pyšná princezna. Mimochodem. Bořivoj Zeman, který natočil Pyšnou princeznu, byl můj pedagog. Přál si točit na barevný materiál. Ale dala se přednost angažovanému snímku Otakara Vávry a Zeman musel točit černobíle. Otakar Vávra byl v té době ředitelem Barrandova. Jeho film Nástup (dle Řezáče) vyšel v barvě. Tak to chodívá. Vávra zkrátka barevný materiál Zemanovi sebral. Když ale dnes existuje ta možnost, aspoň tento jeden jediný ze starých filmů by se mohl dokololorvat. Je to všechno škoda. Ano, mnohé černobílé filmy mají přece svou neopakovatelnou poetiku a výtvarnou kulturu, viz Vláčilovy černobílé filmy. Ale - Pyšnou princeznu, pohádku pro děti, bych určitě koloroval. A věřím, že by se na ni rádi podívali i dospělí.

Děkujeme za rozhovor pro Sputnik ČR.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Režisér Troška vysvětlil popularitu Mrazíku v Česku
Krvavý pes Frank dostal kytičku. Hanebná oslava nacismu v ČR
První náměstek ministra zahraničí RF podal demarši velvyslanci ČR kvůli zdržování konzultací
Štítky:
film, režisér, názor, rozhovor
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář