22:16 05. srpna 2020
Názory
Získat krátkou URL
2133
Sledujte nás na

S Viktorií Hradskou hovoříme o příčinách současného stavu rozmazání hranic kategorií, resp. o tom, kde se vzal přehnaný genderismus. Hovoříme i o českém jazyce a národní kultuře. S paní Zdenkou Rybovou rozprávíme o současných hrozbách pro tzv. normální tradiční rodinu, „měkkých“, ba lhostejných mužích, produktech společnosti i legislativy…

Pozn.: Obra rozhovory jsou zkráceny a stylisticky upraveny. Nabízíme vám možnost zhlédnout jejich needitovanou podobu na FB Sputniku, viz níže…

Rozhovor s polistopadovou političkou Viktorií Hradskou

Sputnik: Paní Hradská, říkalo se o Vás, že jste „Kňažko v sukních“, víme o vás, že jste doktorkou filozofie, filoložkou, vaší doménou je čeština a maďarština. Byla jste činná v politice a působila jste dokonce ve zbrojním segmentu. Nicméně se na vás dnes obracíme s tématem rodiny a tzv. Istanbulské úmluvy. Pokud bychom na tuto Istanbulskou úmluvu přistoupili, asi se cosi v ČR změní…Mohlo by to být fatální?

Viktoria Hradská: Fatálně se věc začala měnit dávno před Istanbulskou úmluvou. Výsledkem procesu je oslabení tradice či likvidace tradiční rodiny. Za vším je to, jak se stavíme k povinnostem (i těm dětským), které jsou zárukou zachování tradic. Po každém poklesu nicméně následuje vzestup, nikdy se nejedná o úplný konec, jsem živelný optimista… Jen je škoda, že žijeme v době, kdy se zdá, že se nám půda pod nohama propadá.

Oproti minulosti tu jsou dnes globální technologie, které přesahují jednotlivce i národní stát. Pokud se něco „porouchá“, mohlo by to mít o to více dalekosáhlé dopady. Co dělat? Jak vysvětlit chování dnešních politiků (politická hyperkorektnost a přehnaná tolerance)?

Podobné otázky si kladu také. Kolo se točí; někdy stačí zrnko písku a… točí se pomaleji [zadře se...]. Řešení bych viděla v tom, že se každý zaměříme na to, co z vlastní zkušenosti považujeme za dobré či špatné. Měli bychom toto oddělit od současných hodnotových měřítek, od toho, co se dnes [oficiálně] považuje za dobré či špatné. Což nás opět přivádí k pojmu tradice. Dnes se například říká, že se dítě nesmí plácnout. Na to já říkám, že dítě se nesmí bít, a to je něco docela jiného. Že se dítě nesmí plácnout, to je začátek situace, kdy se dítěti nevymezují jeho hranice, kdy se mu neurčí jeho osobnost. Kdo ho to jinak bude učit, v jakém okamžiku?

„Dnešní společnost jen hádá, co je dobře, co je špatně. [Chybí znalosti.] Dříve děti látku kolikrát memorovaly. Učit se látce nazpaměť, to není špatně, to neznamená blbnutí. Vedle svého vědomí stavíte další věc (informaci, pozn. aut.), která tam zůstane. Je to zárodek budoucí schopnosti vést polemiku.“ (Viktoria Hradská)

Dnešní stav tedy začal posilováním určitého egoismu [i] u dětí. Dětem se umožnilo, aby si snadno prosadily, co zrovna chtějí. Jsme tak ohleduplní, nebo jsme tak líní? Matky vědí, jak těžké je dosáhnout stavu, kdy vás dítě ctí (respektuje) a má zároveň rádo. Dítě musí včas rozpoznat, co může, a co ne. Jsme daleko od akceptování Istanbulské úmluvy? Nejsme.

Když začnete hodnotit, co je a co není rodina, co smí, co nesmí otec, … kdo vlastně jsou – matka a otec? Otevřela se přece otázka, zda mohou mít děti také jednopohlavní rodiče. Tím jsme přestoupili určitou hranici, protože tohle není tradiční rodina. Umím pochopit lidi, kteří touží po rodině. Zde však říkám, že člověk si vždycky v životě musí něco odříct. Něco zkrátka má, něco je mu přírodou dáno [něco dáno není] … Pokud hovoříme o tom, že chceme zachovat tradiční rodinu, pak tradiční rodina je – muž, žena a jejich dítě, s přirozeným a normálním vývojem.

Istanbulská úmluva je lakmusovým papírkem, jak daleko jsme se dostali… Ve špinavé řece už plujeme. Každý z nás může pořád něco [pro nápravu] udělat. Nepotřebujeme k tomu žádné mimořádné schopnosti či vzdělání.“ (Viktoria Hradská)

Další anomálií je, že teď dostatečně dlouho děti nechodily do školy. Měly se učit doma s pomocí přístrojů, které nemusejí vlastnit. Rodiny bez počítačů staví děti do pozice „méně hodnotných“. To je špatně. Tomu by se dalo předejít, kdyby existovaly standardizované učebnice [jak tomu bylo dříve]. Pokud dřív dítě změnilo školu, nic se nedělo. Měly tam stejné učebnice, maximálně tam byli s látkou na jiné stránce. Dalo se to dohnat. Změna byla lehká. Tohle teď není. Děti nemají stejné učebnice ani dokonce ve stejné škole. Dokonce i během zkoušení dítě nemusí vědět, stačí, když se naučí odpověď uhádnout… Jinými slovy, dnešní společnost [neví], jen hádá – co je a co není dobře. Dřívější memorování látky umožnilo vytvářet si schopnost vést polemiku. Dítě vnímalo nejen své vědomí, ale i něco dalšího. Mohlo srovnávat, co si myslí ono, a to, co jest mu dáno se naučit. Tohle je zdá se pryč. Dnes jsou děti vedeny k neschopnosti utvořit příští rodinu.                

Může za vše 40 let komunismu? Změny vnímáme celosvětově. Všude nebyl komunismus…

Nám, studentům ze 60. let, vadilo, když se argumentovalo druhou světovou válkou. S komunismem je to podobné. Je to příliš dlouho na to, abychom se na to vymlouvali. Vždyť ani můj 50letý syn si pořádně na éru socialismu už nepamatuje. Rostl spíše v letech osmdesátých, a to již byla dost jiná doba [oproti dřívějším dekádám]. Dnes musíte prostě lidi vystrašit. V tomto stavu jsme náchylnější, abychom poslouchali [ten současný režim]. Součástí této politiky „strašení“ je i likvidace zavedených tradic. Místo toho vyvíjíme nový systém, s nímž ale není žádná zkušenost. Čili – straší se, nálepkuje se, opět se straší a slibuje se nevídané neslýchané. Vy si to nemůžete pamatovat, ale tohle jsou 50. léta.        

Druhou část rozhovoru s paní Viktorií Hradskou přinášíme ve videu (FB Sputniku; v první části nás zlobila technika):

Poznámka: Ve II. části rozhovoru s Viktorií Hradskou se bavíme i o českém jazyce, kultuře. Pokud někdo zhlédl videem také I. díl rozhovoru /rovněž na FB Sputniku/, omlouváme se za zaměnění termínu: místo Istanbulská úmluva padlo nedopatřením Lisabonská smlouva. Celou dobu je řeč o Istanbulské úmluvě.

Rozhovor se Zdeňkou Rybovou /Linka bezpečí/ Hnutí pro život

Sputnik: Co vyplývá z Istanbulské úmluvy, v případě, že by na ni reflektovala ČR? Vaše hnutí život zachraňuje… Zachráněnému životu však hrozí existence v bizarním světě, viz Istanbulská úmluva. Je tu spousta anomálií. Nakolik má „normální“ rodina vůbec šanci, resp. v dnešní době? Nejprve možná pár slov o vašem hnutí…

Zdeňka Rybová: Hnutí pro život je oficiálně zapsaná neziskovka, která funguje celá desetiletí; je zapsaná u ministerstva kultury v roce 1992. Jsem zapojena do hnutí od roku 1999. Naším primárním tématem je ochrana lidského života od početí. Snažíme se eliminovat fenomén potratů z čs. společnosti: na úrovni osvětové, informační, vzdělávací, legislativní. Snažíme se dosáhnout stavu, aby česká žena nemusela zapisovat do svého životopisu zkušenost umělého potratu. Naším projektem je i linka pomoci. Provázíme ženy, které se ocitly v těžké situaci, jde-li o nečekanou graviditu. Už 14 let nám ženy mohou volat. Věnujeme se jim i formou elektronické krizové intervence. Provázíme je celým těhotenstvím, hledáme pro ně pomoc materiální. Speciálním projektem je podpora v čase tzv. koronavirové krize.

Pomáháme i v případě, že ženám hrozí dluhové pasti, pomáháme konkrétním finančním příspěvkem. Máme rozsáhlou agendu působení. Za každým počatým dítětem je i muž. Legislativa od roku 1957 vychovává české muže k určité lhostejnosti. Proto se snažíme působit i v oblasti určitého vztahového napětí. I ve velmi harmonických vztazích muži reagují na graviditu partnerky nezřídka slovy – „Je to na tobě, jak se rozhodneš…“ Muž to zle nemyslí, ale je produktem společnosti, legislativy. Takto se dnes projevují novopečení tátové.

Rozhovor se Zdeňkou Rybovou na FB Sputniku:

Je situace po revoluci lepší/horší, uvážíme-li, jak se muži chovají i k ještě nenarozeným dětem?

Jsem optimistka. Nejsem sociolog. Vlastní zkušenost na poli práce s klientkami mi napovídá, že problém je ve chvíli, kdy se má muž zachovat jako muž. Současná generace mužů je prostě změkčilejší. Mámy až příliš opečovávají své syny. Obrovskou roli v tom hraje fenomén ten, že naše společnost eviduje 50 % rozvrácených vztahů. Muži nemají ty správné mužské vzory, jsou pak neschopni přebírat odpovědnost za ženu a dítě. Máme společenský deficit, snad se situace nezhoršila. V posledních pěti šesti letech vnímám něco jako projevy zdravého rozumu: i poslanci v parlamentu z různých stran volají po uplatňování zdravého rozumu. Lidé přece jen vidí, že když je tu rodina, je to nenahraditelný a s ničím neporovnatelný dar.

Na druhou stranu, čekal bych částečně, že „změkčilý“ muž více pochopí ženu, než klasický (egoistický) tvrďák, který má své („brutální“) chlapské zájmy a ženu by mohl považovat za svůj „majetek“, „nástroj“… V jaké je korelaci „chlapáctví“ vs. „změkčilost“, zejména pak k pocitu ženského štěstí a jistoty?

Istanbulská úmluva je odrazem toho, co se děje na celém Západě. Zavádějí se antidiskriminační zákony. Hovoří se o prevenci domácího násilí. S tím problém nemám. Problém je spíše fakt, že se do popředí dostal jakýsi boj mezi muži a ženami, způsobený i neomarxisty. Evropa je tím zaplavená. Místo, aby se dávali dohromady muži a ženy i jejich stereotypní role v nelepším slova smyslu – každá společnost potřebuje ženy, které jsou ženami a muže, kteří jsou muži [„tvrďáčtí galantní rytíři“] – se ženy samy vehnaly do role oběti. Může za to feministické hnutí. Mimochodem kontrolní orgán Istanbulské úmluvy, tzv. „grevio“, je v tuto chvíli, pokud vím, složeno převážně z žen.

V Německu se bizarní svět genderismu už začal dětem vštěpovat ve školách…

Normální ženy, které vychovávají doma děti a mají milujícího manžela, tyto otázky nemusí vůbec myslím řešit. Jsme svědky práce spousty neziskovek a hnutí, které míří na rozvoj řekněme feministického hnutí. Na diskriminace má být upozorňováno, to ano. Máme se bavit o bezpráví. Když se to udělá přemrštěným způsobem, ženám to paradoxně škodí.

Lépe řečeno – když se žena začne chovat jako muž, muž ze své role vycouvá… Bude utíkat do svého světa a zapomene na svou rytířskost, když uvidí, že jej žena „nepotřebuje“. Ženy by si neměly myslet, že všechno zvládnou samy. Není rozumné být jakousi ženou z plakátu, která ukazuje svaly. Ženy by neměly brát muži roli ochranitele, který pro rodinu je schopen i položit život. Recept na zachování klasické rodiny nemám. Mám jen radost, že vláda jednání o Istanbulské úmluvě zatím odložila. Myslím, že v tomto smyslu máme jednu z nejkonzervativnějších sněmoven, které jsme tu od revoluce měli.

Dnes může žena porodit i bez manžela. Rozvíjí se tu servis všeho druhu, kvete genové inženýrství. Není Istanbulská úmluva legislativním přechodem do nové, nevídané reality, která nahradí éru přirozeného výběru?

O čem hovoříte, na to už finančně dosáhne i střední třída lidí. Není to tak drahé. Ale; …doufám, že to tak daleko nedojde. Věřím v člověka a jeho zdravý rozum. Snad inženýrská řešení nevytěsní ani fenomén lásky. O Istanbulské úmluvě si nemyslím nic dobrého. ČR by ji měla odmítnout. 

Děkujeme za rozhovor

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

„Evropa potřebuje víc lidí uvažujících jako Putin.“ Výrok ruského prezidenta o rodině zabodoval mezi českými poslanci
„Obrovský zásah do sociálně slabších rodin.” Nová iniciativa primátora Hřiba šokovala Fialu
„Co tohle udělá v hlavách dětí...“ Valenta zkritizoval hodnoty Bruselu a vyzval k tradiční rodině
Štítky:
Istanbulská úmluva, rodina
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář