22:25 24. listopadu 2020
Názory
Získat krátkou URL
215727
Sledujte nás na

7. listopadu 1992 v pražské Nemocnici Na Homolce zemřel ve věku 70 let Alexander Dubček. Na ikonu pražského jara, jehož náhlá smrt v důsledku autonehody stále vyvolává otázky, pro Sputnik zavzpomínal jeho blízký přítel, slovenský historik, bývalý poslanec Federálního shromáždění ČSFR a NR SR Ivan Laluha, který tento měsíc oslaví své 88. narozeniny.

Laluha: Autohavárie v září roku 1992 sice nebyla důsledně vyšetřena, ale i tak vylučuji, že by měla souvislost se státoprávním uspořádáním. To je naší politické kultuře cizí, a zejména za uplynulých 28 let se žádné takové indície neobjevily. V době autohavárie se již vítězové parlamentních voleb z června 1992 dohodli na rozdělení společného státu a na vzniku dvou států, ČR a SR. Je to náhoda, shoda okolností. Souvisela s osobností nového řidiče, který byl Dubčekovi přidělen v době, kdy už nebyl předsedou Federálního shromáždění ad hoc. A tento řidič byl dříve kaskadér. Avšak existuje značná skupina lidí, která nevěří na náhody a dodnes odmítá tvrzení, že šlo o náhodnou havárii. Má i sklony k mytologizaci, protože slovenští velikáni - Ľudovít Štúr a Milan Štefánik také nešťastně zahynuli. Zároveň jsou to lidé, kteří se nedomnívají, že byl Dubček správně bezprostředně po havárii, ale i později, ošetřen.

To, že Dubčeka veřejnost vnímá stejně výrazně jako Štefánika, který byl zakladatelem československého státu, je výrazem, že se na Slovensku jeho popularita nemění stejně jako to, že Slováky ani dnes neodrazuje fakt, že byl dlouhá léta věrný, loajální k SSSR a jistý čas byl vlastně symbolem slovensko-sovětské družby?

V posledních letech se vztah k Alexandrovi Dubčekovi stále více, i na Slovensku, diferencuje. Zejména stoupá ohlas Milana Štefánika, a to především u mladších generací. To, že je Štefánik na prvním místě však ani tak nesouvisí se státností, je to výraz obdivu dramatického života MRŠ a jeho mimořádných schopností jako vědce, politika, vojáka, diplomata. Vztah k SSSR není pro hodnocení AD v očích veřejnosti rozhodující, chápe se to především jako osobní vztah, protože tam strávil 13 let dětství a dospívání. Veřejnost ho hodnotí zejména jako politika demokracie, humanismu a slušnosti.

Poznal jste Dubčeka zblízka. Jak byste nám pomohl pochopit jeho protiřečená, rozpornost jako politika a člověka, vždyť jako symbol pražského jara podepsal onen obuškový zákon, na jehož základě policie surově zakročila proti těm, kteří se právě ho, Dubčeka dovolávali. A rovněž odmítl podepsat Chartu 77. V deníku Italské komunistické strany Unit se přihlásil k věrnosti vůči komunistickým ideám, byl tedy podle Vás komunistickým romantikem nebo komunistickým fanatikem s lidskou tváří?

S rozpory kolem Dubčeka je to složité. Je to podmíněno různými etapami společenského vývoje. Některé tvrzení o rozporech jsou nejednou velmi účelově nafouknuté. Například onen „obuškový zákon“ ze srpna 1969. Ten prosadil a připravoval Gustáv Husák. Dubček ho jako jediný na zasedání parlamentu odmítl odhlasovat, hlasoval proti jeho přijetí! Bohužel ale podle zažitého protokolu parlamentem přijaté zákony podepisoval předseda nebo jeho zástupce, a tak ho podepsal i AD. Hned na druhý den si ale uvědomil svou chybu, veřejně se omluvil a písemně odvolal svůj podpis. Mohu jednoznačně potvrdit, že ho tato politická chyba mrzela do konce života, vždy se k tomu vracel. Zákon podepsal i prezident státu L. Svoboda, stejně jako předseda vlády O. Černík. Ti se neomluvili a podpis na rozdíl od Dubčeka neodvolali. Důvěru občanů k Dubčekovi, jak ukázal další vývoj, to nezlomilo.

Co se týče Charty 77, Alexander Dubček protestoval již v roce 1974, tedy tři roky před Chartou. V protestním dopise k tehdejším nejvyšším ústavním činitelům čs. federace, protestoval proti tomu, jak chobotnice státní bezpečnosti kontroluje život lidí a potlačuje lidská práva. Byl to tehdy první protest proti porušování lidských práv u nás a vyvolal velký ohlas. Proto ho tehdejší moc vyzývala, aby odešel z republiky pryč, konkrétně do Švédska. Dubček veřejně prohlásil, že podporuje Chartu a její činnost! Domníval se však, že měl být mezi jejími zakladateli a ne dodatečně mezi ostatními jako jeden z mnoha, kteří ji podepsali. Charta 77 měla na Slovensku velmi mizivý ohlas a slovenskou otázkou a problémy se vůbec nezabývala. Za politickou závěť AD ve shodě s jinými považuji jeho rozhovory pro slovenské noviny Národní obroda ze dne 4. 12. 1989 a rozhovor pro Svobodný pátek z 27. 4. 1990. Proto jsou od té doby publikovány v mnoha vědeckých sbornících. V těchto rozhovorech proklamoval svůj rozchod s KSČ a s marxismem - leninismem. Zvláště odmítl fenomén diktatury proletariátu, jako nefunkční a spojený s nezákonnými represemi. Prezentoval se jako přívrženec sociální demokracie. Zejména byl pro tehdejší model společnosti ve skandinávských státech.

Všichni vzpomínají na Dubčeka jako na čestného, lidského, laskavého a upřímného člověka. Brežněv ho familiárně oslovoval „Saša“. Vyvstává otázka - mohlo by mít pražské jaro jiný osud, kdyby mělo tvrdšího vůdce? Možná Dubčeka zklamala jeho „lidská tvář“ ve vztazích s vedením sovětské strany?

Stejně jako tehdy si i dnes myslím, že kdyby byl Dubček tvrdší, zřejmě by náš osud, osud pražského jara, nebyl jiný. Vždyť v roce 1968 Leonid Brežněv vyjadřoval především postoje kremelských jestřábů a sovětských maršálů a sovětské geopolitické zájmy ve světě, o. i. ovšem ve střední Evropě. A jak se přitom chovalo vedení Západu? Sice nás podporovali, ale považovali to za vnitřní záležitost SSSR. Živě si vzpomínám na slova Margaret Tchatcherové při její návštěvě Československa. Při projevu ve Federálním shromáždění v Praze v roce 1990 označila postoj Západu v roce 1968 za druhý Mnichov 1938. Byl jsem přitom jako poslanec FZ a celé plénum jí srdečně tleskalo.

Od smrti Dubčeka již uplynula dlouhá doba. Změnil jste za tu dobu jako historik své hodnocení osobnosti Dubčeka jako politika a člověka? Co si dnes myslíte o jeho zástoji v dějinách Slovenska?

Dnes, s 28letým odstupem, si Alexandra Dubčeka vážím ještě víc. Především, když posuzujeme současné problémy nejen Slovenské republiky, ale Evropy a světa, vyniká jeho vizionářský rozměr. Upozorňoval na problémy, které by bylo třeba řešit, například prohlubující se sociální rozdělení, nešetrný vztah k přírodě. A rýsující se nový konflikt, kromě konfliktu mezi Východem a Západem, jak o tom svědčí problém migrace, narůstající konflikt mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Alexander Dubček i ve srovnání s naším dneškem podle mě představuje žádoucí typ politika spojeného s problémy občanů. Vnášel do politiky lidské ctnosti, morálku, to humanizuje společenské poměry. V roce 1968 hledal model, který by se vyhnul nedostatkům jak Západu, tak i Východu. Viděl ho v humanizaci společenského systému, to označoval jako socialismus s lidskou tváří. Štúr, Štefánik a s nimi Dubček zůstávají v paměti národa jako osobnosti nejvíce uznávané. Sehráli výraznou roli v moderních dějinách národa a nasměrovali jeho vývoj na evropské civilizační trendy.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

„Československa se v roce 1968 zastala jenom Čína.” Macek uvedl narovinu, proč Západ spolkl srpnovou invazi
Bělorusové Andrej Gromyko a František Skorina: První zmínil Masaryka, druhý tvořil v Praze
Ledová sprcha pro ty, kdo operuje paktem Ribbentrop-Molotov. Foldyna připomněl kontroverzní dodatky mnichovské dohody
Tento fakt nepopřete: Fico chce označit 30. září za Den mnichovské zrady
Spálená srdce je nový rusko-český film, který český mainstream ignoruje
Štítky:
Milan Rastislav Štefánik, Slovensko, Československo, dějiny, Alexander Dubček
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář