11:53 26. listopadu 2020
Názory
Získat krátkou URL
,
6240
Sledujte nás na

Věděli jste, jaké „boje o Rozhlas“ vypukly po roce 1989, kdy se osmašedesátníci domluvili s komunisty a vesla se chopili „havlisté“? Sputnik se ptá doktora práv Václava Musílka, nestora Radiožurnálu, a i dalších polistopadových médií, který se pohybuje rovněž v politické sféře, na současnou koalici ODS s opozicí, volby do Rady ČRo a na média vůbec.

Málokdo má v dnešní době přehled a střízlivý názor na novodobou mediální scénu v České republice. Touto vzácnou vlastností a odborností ve zpravodajství se může pochlubit advokát a mediální poradce Václav Musílek. Pan doktor od začátku prosazoval svobodu názorů, vyškolil dnes známé osobnosti v branži, v rámci své činnosti působil také jako tiskový mluvčí ODS a komunální politik v Praze (starosta Prahy 8), rovněž spolupracoval s bývalou poslankyní EP Janou Bobošíkovou v Suverenitě. Tato strana předběhla dobu, když již před deseti lety upozorňovala na úskalí masové migrace a když se s odůvodněními vymezila proti Lisabonské smlouvě.

Uvádíme autentický pohled Musílka jakožto svědka doby na porevoluční události, vývoj veřejnoprávních médií, dnešní politické koalice a mediální gramotnost, která se osobitým způsobem prosazuje za podpory státu.

Mocenské šachy veřejnoprávní televize

Sputnik: Před sametovou revolucí jste v Československém rozhlase učinil odvážné reportáže o tehdejší ekonomice. V roce 1989 jste byl hybatelem změn v této instituci, kterou jste nakonec ale opustil. Jak se díváte na dnešní ČRo?

JUDr. Václav Musílek: Především jsem rád, že jsem to přelomové období mohl v tehdejším ještě Československém rozhlase prožít a snad v něm zanechat svou stopu. Kromě jiného i tu, že jsem v době, kdy jsem byl v jeho nejužším vedení, prosadil obnovu názvu Radiožurnál. A také se mi podařilo striktně oddělit zpravodajství od publicistiky. Tyto dva atributy vysílání přetrvaly dodnes. Jinak se obávám, že toho z mého tehdejšího působení víc nepřežilo.  Český rozhlas už je zase v moci jedné názorové skupiny. Podobně jako Česká televize, jenom na ni je víc vidět. Rozhlas je jenom slyšet, ale často to, co se z něho line, nesvědčí o názorové pluralitě, o naplnění poslání veřejnoprávního rozhlasu jako služby celé – zdůrazňuji celé – veřejnosti, ne pouze její části.

Říkáte, že po revoluci bývalí zaměstnanci Čes. rozhlasu, kteří zde za normalizace nesměli působit, se vrátili, ale záhy se dostali do sporu s mladými a znovu postupně odcházeli. Co míníte o dnešním sporu ohledně obsazování pozic v ČRo, ČT, Radě ČT… (viz kritika Hany Lipovské, Luboše Xavera Veselého)?

To jsou dvě odlišné věci, i když ne úplně. Tehdejší nástup tzv. osmašedesátníků, který započal někdy začátkem roku 1990, byl pro nás šok. Ti lidé měli komunismus hluboce v krvi a myšlením se nijak nelišili od těch, kterých jsme se před jejich příchodem horko těžko zbavili. Okamžitě se s podporou tehdy už podivně fungujícího Občanského fóra usadili na vedoucích místech. Však také v té době už lidová moudrost překřtila OF na očekávám funkci. Rozhlas byl skvělým příkladem. Co víc, oni si okamžitě porozuměli s těmi nejvíce angažovanými pro komunistický režim a spojili se s nimi právě proti nám, mladším redaktorům. To pro nás bylo nepřijatelné a začal tuhý boj o další směřování tohoto důležitého média. Ten jsme nakonec alespoň na krátkou dobu vyhráli. Samozřejmě hodně nám v tom pomohla emancipace české pravice, nicméně ta nakonec svou váhavostí nechala spadnout média do sféry vlivu skupiny, pro kterou je asi nejpříhodnější název „havlisté“.

Dnešní spor o obsazování pozic v mediálních radách je jistým narušením léta udržovaného zvyku zvolit do rad osoby, které budou zárukou udržování statutu quo. Ten byl podle mého názoru důsledkem tzv. televizní krize v roce 2000. Tehdy se mediální rady vymkly kontrole a výsledkem bylo vzbouření redaktorů, zvyklých poslouchat jen sami sebe, havlisté ve spacácích a lidé na Václaváku paradoxně demonstrující za svobodu projevu. Toho se politici zalekli a raději dali od veřejnoprávních médií ruce pryč a spíše se jim snažili podlézat.

V posledních letech však začala mezi lidmi sílit kritika zejména České televize. Arogantní a samolibé vedení se už cítilo být natolik jejím pánem, že zejména ve zpravodajství a publicistice odhodilo jakékoli zábrany a stalo se v podstatě politickou silou. Už neinformovalo, neglosovalo dění, ale vytvářelo jej. Třeba „slavný“ Moravcův výrok na začátku jeho OVM: „O čem se bude příští týden mluvit.“

Fragmentace médií, díky rozvoji techniky, následovaná nutným poklesem významu těch v podstatě dosud monopolních, zbavila část politické scény onoho strachu. Dnes už vedení a zaměstnanci ČT sto tisíc lidí na Václavák nedostanou nebo pokud ano, nemohou si být jisti, kolik z nich bude proti nim. Logickým výsledkem tohoto procesu je snaha zvolit do mediálních rad osobnosti, které v nich nebudou jenom pokojně přežívat nebo se stanou obhájci stávajícího vedení. Ale budou dělat přesně to, co jim zákony ukládají, tedy kontrolovat jejich dodržování.

TV Barrandov odhalila mnoho kauz, některé se dílem týkaly privatizací… Nicméně se nic neřeší. Od Jaromíra Soukupa prezident Zeman slyšel o těchto kauzách v rámci TV rozhovorů. Může to být tak, že se některé kauzy mají s pomocí TV zametat pod koberec? Slova se mluví, diváci se zahltí, v důsledku toho unaví, takže jsou pak k daným kauzám apatičtí?

Nevím, jaké kauzy TV Barrandov odhalila. Je spíše smutné, že velmi úspěšná česká cesta privatizace je karikována a spojována s několika stále omílanými případy privatizačních havárií. K nim v době tak obrovského přesunu majetku od státu do soukromých rukou muselo nutně dojít. Je spíše s podivem, že jich bylo tak málo. Naprosto drtivá většina privatizace proběhla bez problémů. Jinou otázkou je, co se dělo s privatizovaným majetkem následně, zda si noví vlastníci počínali správně nebo ne. A i u nich bych přísně rozlišoval, kdy šlo o podnikatelský neúspěch a kdy o nějaké nekalé jednání. 

Mediální gramotnost aneb kam vedou „dobré úmysly“

Vychoval jste generaci úspěšných redaktorů. Jaký je váš názor na to, že se dnes prosazují blogeři, ba dokonce i blogující politici? Je profese novináře ohrožena? Jak na výzvu doby reagují média?

Považuji fragmentaci médií za pozitivní. Otupuje se tím snaha manipulovat veřejností, předkládat jí jeden jediný správný názor, hrát si na majitele klíčů od jediné správné pravdy. Blogeři mají potřebu sdělit do veřejného prostoru své postoje, k čemuž by ještě před pár lety neměli žádný prostor. A média na ně reagují a ty pro ně zajímavé blogy přebírají a zveřejňují svými kanály. Takže se dokáží přizpůsobit. Problém vidím opět spíše u veřejnoprávních molochů, resp. jejich poněkud dinosauřích šéfů. Těm rozklad jejich téměř monopolního vlivu nevoní a snaží se mu bránit. 

V posledních letech slýcháme o tzv. „dezinformacích“. Lidé nad 50 let se dle některých výzkumů umí částečně zorientovat a odlišit to podstatné od tzv. lživých zpráv. V roce 2019 se v ČR objevila videa (iniciativa Člověk v tísni) s blogerem Karlem Kovářem, dále různé brožury, které se snaží vychovat mládež ku mediální gramotnosti... Je tohle moderní politická propaganda? Má to tak být?

Problémem je, že z dosavadních pokusů o šíření mediální gramotnosti je cítit manipulace na sto honů. Různé neziskovky – nejen ta, kterou zmiňujete – podnikají nájezdy na školy s cílem indoktrinovat do dětí jimi prosazované názory. O nějaké výchově se vůbec nedá mluvit. Vše, co jim nekonvenuje, je fake news, konspirace, lidé opačných názorů jsou nálepkováni jako jejich šiřitelé. To vše s vědomím a za finanční podpory ministerstva školství.

Do kterých azimutů hledí ODS, jak to bylo včera, jak je to dnes?

Prošel jste mnoha zajímavými pozicemi v nakladatelství, tištěných médiích, byl jste tiskovým mluvčím ODS… Jak se díváte na koalici ODS, TOP 09, KDU-ČSL? V době balíčkových opatřeních kolem roku 1997 ODS (Václav Klaus st.) posílala lidovce „si zaplavat“… (V TV to tenkrát komentoval Josef Lux.)

Doba balíčkových opatření je dávno minulostí, stejně jako je minulostí jasná názorová vyhraněnost ODS. Pod vedením Petra Fialy míří do politického středu, v němž ji, slovy Petra Hájka, čeká jenom smrt. Koalice s fanaticky prounijními stranami je dalším znakem toho, že ODS už nemá s pilíři, na nichž vznikla, nic společného. Ostatně lidé z Brna, kteří znají Petra Fialu, tvrdí, že on byl myšlením a názory vždycky lidovec. Znám v ODS mnoho lidí, kteří jsou tímto vývojem zděšeni, naštvaní. Jestli v sobě najdou sílu otočit kormidlem ODS zpět k jejím kořenům a zjednodušeně řečeno k pravicové politice vyznávající individuální svobodu a chránící suverenitu České republiky, to nevím. Žádného spasitele na obzoru nevidím. 

Proč jste opustil ODS? Jak se vyvíjí spolupráce s Janou Bobošíkovou?

ODS jsem opustil právě proto, že po odchodu Václava Klause z funkce jejího předsedy se začala měnit. Jak on správně říká, namísto „pro market“ se z ní stala strana „pro business“. Velkou katastrofou pro ODS bylo ustavení krajů. Jeho výsledkem byl rozpad strany na 14 autonomních organizací. Každá z nich začala dělat vlastní politiku a jejich koalice ovládly veškeré rozhodování, včetně nebo především personální. Krajské organizace se stávaly lehkou obětí místních lobbistických šíbrů, pro něž bylo tak mnohem snadnější přes ně prosazovat své podnikatelské a finanční zájmy než přes vzdálené centrum. Petr Nečas se v době svého předsednictví pokoušel tomuto tlaku čelit, což zřejmě byl i jeden z důvodů jeho poměrně drastického konce, který si určitě nezasloužil.

S Janou Bobošíkovou jsem spolupracoval v Suverenitě. Jistých dílčích úspěchů jsme dosáhli, ale asi jsme předstihli dobu. Její zkušenost z Evropského parlamentu nás vedla k ostré kritice Evropské unie a k obraně České republiky před ztrátou svrchovanosti, zejména v období po tragické Lisabonské smlouvě. Defekty evropské integrace je dnes skoro módní kritizovat, před 10 lety jsme však za to byli terčem útoků drtivé většiny politické i mediální scény. Byli jsme nálepkováni jako populisté a nacionalisté. Když jsme dávno před migrační krizí upozorňovali na nebezpečí masové migrace, tak to jsme šířili konspirační teorie. Křičeli na nás, smáli se nám, nebavili se s námi. Naše obavy se bohužel zcela naplnily.

Dnes spolupracujeme v Institutu svobody a demokracie. Opět varujeme, upozorňujeme, bijeme na poplach. Snad tentokrát nikoli marně.

Rozpolcená společnost a hlasití bojovníci s komunismem

Zastával jste pozici starosty Prahy 8. Chtěli bychom se zeptat, zda jste tenkrát měl možnost z regionální pozice komentovat mezinárodní agendu, viz nynější aktivita primátora Hřiba, starostů Koláře a Novotného, např. co se týká odstranění sochy maršála Koněva či vztahů ČR a ČLR?

Vůbec by to nikoho z nás ani nenapadlo. Pamatuji si pouze na jednu akci, kdy se ostatní starostové velkých pražských městských částí nechali po Praze vozit jakousi evropskou tramvají, aby demonstrovali svůj pozitivní vztah k EU a podpořili naši budoucí účast v ní. Byl jsem tuším jediný, kdo to odmítl s tím, že Evropská unie je politický konstrukt a před případným vstupem do ní máme zvážit všechna pro a proti a rozhodnout na úrovni ústavních orgánů, případně v referendu. Takové manifestační akce mi přišly krajně nevhodné a zbytečné.

To, co předvádějí Vámi jmenovaní komunální politici, je absurdní, bohužel dokáží napáchat poměrně dost škod. Není naprosto v zájmu České republiky zbytečně vyhrocovat vztahy s velmocemi. Naše společnost je ve vztahu k Číně nebo k Rusku poměrně rozpolcená. Část, která je vždy poměrně hlasitá, v nich vidí úhlavní nepřátele a zneužívá je k předvádění sama sebe jako bojovníků s komunismem. A všechny, kdo její názor nesdílí, označuje agresivně za čínské agenty a rusofily. Druhá část vidí problém na druhé světové straně, konkrétně v orgánech EU, které salámovou metodou oklešťují naši suverenitu a svobodu. Určitě podstatně více než Čína nebo Rusko. K nim se máme chovat tak, abychom si pohlídali naše zájmy a udržovali korektní vztahy. Patřím k té druhé skupině.

Dnešní média hodně dají na veřejnost či různé průzkumy mínění, méně na expertní analýzy, resp. v čase koronakrize se až se zpožděním začala diskutovat tzv. „tvrdá data“. Na čem se dle vás zakládá v současné době objektivita zpravodajství? Jakou roli v tom hraje vlastnictví médií?

Interpretace čísel v čase koronakrize je skutečně tragická. Média nám neustále podsouvají počty nakažených, u nichž není vůbec zřejmé, z jakého počtu testovaných pochází. To se dovídáme až s několikadenním zpožděním a v podstatě z nich vyplývá jednoduchý závěr: tedy čím více testovaných, tím více nakažených. Zdůrazňuji nakažených, nikoli nutně nemocných. Pak vytvářejí paniku, katastrofické vize, znervózňují občany. Lidé jsou ve stresu, v nepohodě, což jak známo vede ke zhoršení obranyschopnosti organismu. Skoro by se dalo říci, že média tímto hysterickým zpravodajstvím o koronaviru připravují půdu pro jeho další šíření. Stoprocentně v tomto směru platí slavný výrok profesora Žaloudíka, že se Česká televize zbláznila. A já bych doplnil, že se u toho spolu s našimi vládními politiky tváří jako zachránce světa.

Objektivní zpravodajství musí být především stoprocentně pravdivé. A mělo by být jasně odděleno od publicistiky, která už pracuje s názory, komentáři, glosami. Objektivní zpravodajství je svým způsobem z hlediska žánru až trochu suché. Co, kdy, kde, kdo, jak. Pokud přidáme i proč, pak jde pouze o zasazení nové události do kontextu vycházejícího zase z pravdivého zpravodajství o minulých dějích. Není v něm prostor pro vlastní komentáře, úvahy, hodnocení. Ty patří do publicistiky.

Na druhou stranu i mediální svět se překotně vyvíjí. Zejména nedávno vzniklé či nově vznikající zpravodajské portály přímo deklarují, že jsou jasně názorově vyhraněné. Proto si ve zpravodajství vybírají to, co je pro ně zajímavé, události rovnou komentují. V podstatě zpravodajství v klasickém slova smyslu nedělají. Ke všem událostem a tématům přistupují z názorově ukotvených pozic a absolutně odmítají koncept názorové neutrality. Pokud se takto samy deklarují, tak je to v pořádku. Čtenář či divák tak říkajíc ví, do čeho jde. Mnohem horší je tuto názorovou neutralitu ve zpravodajství předstírat, a přitom se chovat zcela opačně. To je potom manipulativní přístup, který je zvlášť odporný. Vlastnictví médií v tom zase podle mého názoru takovou roli nehraje. Jde o poctivost vůči svým konzumentům. Mluvím o privátních médiích. U nás však máme duální systém televizního a rozhlasového vysílání, kde na tzv. veřejnoprávní média musí být úplně jiné nároky, určené zákonem. Jak už jsem ale zmínil, jejich naplňování právě na poli zpravodajství je velmi problematické.

Přínosy EU a NATO pro Českou republiku?

Jste pravicově naladěn a euroskeptik. Co říkáte na to, že Hrad i „pražská kavárna“ říkají svorně, že bez EU ani NATO se neobejdeme?

Jsem především rozhodným zastáncem suverenity České republiky. Proto jsem byl také místopředsedou politické strany s názvem Suverenita a skoro se mi zdá, že nastává čas pro její novou aktivaci. Ale uvidíme. Z toho pohledu vidím EU v dnešním stavu jako ohrožení samotné existence našeho národního státu. Tragická Lisabonská smlouva umožnila nekontrolovatelný a soustavně probíhající proces přenášení dalších a dalších kompetencí na unijní orgány bez demokratické legitimity. Náš parlament a vláda jsou pod kuratelou unijních institucí, zejména pokud v nich chybí vůle se alespoň tomu nejhoršímu vzepřít. Unijní zelená, genderová a dluhová politika, které jsou nám takto implementovány, budou znamenat katastrofu pro naši zemi. Pokud se jim nedokážeme včas vzepřít. A mám pocit, že už nám odtikávají poslední minuty. To, že si tento stav některé politické síly u nás přejí, je zřejmé. Ti lidé nejsou hloupí, oni musejí vidět, že jsme v tunelu, který nemá na druhé straně světlo, ale tmu. Ale už nainvestovali do svého evropanství tolik politického kapitálu, že necouvnou, bez ohledu na následky.

Severoatlantická aliance je trochu jiný příběh. Ta naši suverenitu prakticky neomezuje, nebo jen zanedbatelně a přijatelně. Problém je stále spíše v definici jejího dalšího účelu. Po konci studené války v podstatě pořád hledá smysl své existence. Jistě, má chránit své členy před ozbrojenou agresí, ale proti komu? Proti jinému svému členu? Proti Číně nebo Rusku? Opravdu tyto země někoho vojensky ohrožují? Nebo proti novým výzvám, jakou je třeba terorismus? Jednu šanci NATO mělo, ale promeškalo ji. Mohlo bez problémů rychle a jednoduše ukončit v roce 2015 migrační krizi, ale neudělalo to. Její politické vedení, tedy světový političtí lídři, vsadili na pseudohumanitu a obohacení vlastního obyvatelstva. Výsledky vidíme v západních zemích dnes a denně. A mnozí by je rádi viděli i u nás a v dalších státech V4.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Vlastenectví je normální, opět musíme bojovat za obnovu naší suverenity proti totalitní EU, prohlásil Fiala
Petříček si na ministerstvo zahraničí přivedl odborníka na genderové otázky. Jde o pikantní krok, píší média
Moderátor České televize urazil národního hrdinu. Jde o pokračování kauzy Koněv?
Radní Zdeněk Šarapatka o puči v České televizi: Čistky v ČT začaly a „volání po krvi“ se potvrzuje
Štítky:
privatizace, statistika, Koronavirus, migrační politika, politika, dezinformace, Člověk v tísni, svoboda slova, koalice, ODS, Sametová revoluce, Český rozhlas, Česká televize, média
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář