15:57 15. ledna 2021
Názory
Získat krátkou URL
2211
Sledujte nás na

Sputnik již psal o smutné zprávě, o odchodu mimořádného skladatele Vadima Petrova. Dnes se Praha s umělcem loučí. Sputnik přináší vzpomínku na otce, již nám poskytl jeho syn Vadim Petrov mladší.

Sputnik: Pocházíte ze starého ruského rodu. Váš otec se již ale narodil v Československu, studoval Ruské gymnázium. O potomcích přesídlenců zejména z Ruska ve své době (první republika) platilo, že velmi pečlivě ctili tradice a jazyk. Jak to bylo/ je u Vás?

Vadim Petrov mladší: O první generaci ruských emigrantů bylo všeobecně známé, že dodržovali tradice i jazyk. Mnoho z nich se ani pořádně česky nenaučilo. V rodině strýce se doma rusky mluvilo, ale v rodině jeho bratra, mého dědečka, už se mluvilo česky. U nás pak další generace převládl odpor ke všemu, co bylo ruské. Pod vlivem stalinistických čistek, procesů, okupace v roce 1968 do dneška tahle fobie ze všeho ruského přetrvává. My, děti ruských emigrantů, tedy alespoň co se týče naší rodiny, rozlišujeme, co je ruské, co sovětské, bolševické, roli Stalina, Gorbačova i Putina. Máme citlivější vnímání ruské otázky. K ruským předkům se ale jednoznačně hlásíme.

Vadim Petrov, skladatel, je v hudební branži výjimečný žánrovým rozpětím. Jaký máte vztah k hudbě Vy a pokud si vybavujete, krom vlastní tvorby, jaké byly preference a hudební vkus vašeho tatínka?

Táta byl hodně ovlivněn profesory, u kterých studoval. Miloslavem Kabeláčem, Pavlem Bořkovcem, Václavem Trojanem a především Jaroslavem Řídkým. Byli to Češi a jeho hudba národní českou melodiku v sobě má. Kromě toho byl ale také ovlivněný svojí maminkou, která zpívala ve sboru Pražských učitelek, a asi proto typickým prvkem jeho díla jsou pěvecké sbory. Ať už samostatně nebo součástí orchestrace jeho skladeb.

Hudebníci žijí jakoby v jiném světě. Hudba je onou řečí beze slov. Provozovali jste doma rodinné muzicírování, koncerty?

Táta paradoxně, i když byla hudba jeho hlavní životní priorita, s muzikou rodinu moc nezatěžoval. Spíš mě nutil společně s ním zedničit, protože po akademii, než se v muzice chytil, nějakou dobu dělal pomocníka svému tchánovi, mému dědečkovi z máminy strany. A i když si už později živobytí zedničinou zajišťovat nemusel, strašně ho to bavilo a pořád něco budoval. Nejvíc po mě chtěl, abych mu podával cihly, míchal maltu, skočil do garáže pro nářadí a tak. Potřeboval k tomu asistenta, k muzice ne.

Skladby vašeho otce jsou známé ve světě. Někteří čeští umělci mají jakýsi stesk – „kdybych tak tvořil/a v Americe“. Skladby otce zněly i Novým světem. Kde se Vadim Petrov nejlépe cítil, kde to měl rád? Jak se vypořádal s tím, že je slavný?

Jméno Vadim Petrov je svým způsobem značka. Protože ho také nosím, jako v pořadí v rodině třetí, vždy vyžadoval, abych si toho byl vědom a nedělal mu ostudu. Jinak skladatelé nebývají slavní tím způsobem, jak to známe u herců nebo zpěváků. Celý život si lidé nás lidé pletou s výrobci klavírů Petrof. Spíš mi říkali, tak co, jak vám funguje továrna. Až poslední dobou si lidé ve spojení s Krtečkem a Krkonošskými pohádkami na první dobrou spíš vzpomenou na toho hudebního skladatele.

Vadim Petrov starší a mladší
Vadim Petrov mladší
Vadim Petrov starší a mladší

Vy sám jste hudebník. Jak jste si vybral váš nástroj?

Neměl jsem šanci na nic nehrát. V pěti letech mě vzal táta do houslí, pak na klavír a já toho vždycky nechal. I když na mě tlačil a nedal mi pokoj. Pak to zkusil demokraticky, ať si tedy vyberu sám. Vybral jsem si kytaru. To ale táta nechtěl, považoval ji jen za doprovodný nástroj tak leda k táboráku. Máma se radila s tátovým kamarádem, skvělým kytaristou a legendárním profesorem pražské konzervatoře Jiřím Jirmalem a ten ji řekl: „Vadim je vůl, ať kluka na tu kytaru dá.“ A tak se taky stalo. Pak jsem kytaru vystudoval na pražské konzervatoři, právě u toho Jirmala. Sám si za to mohl, neměl se za mě přimlouvat. Řada tátových skladeb klasickou kytaru v sobě má, ale myslím si, že to je tím, že jeho kamarád byl Jirmal a mohl ho pozvat na natáčení, na kšeft, ne proto, že jsem na kytaru hodiny cvičil ve sklepě vedle uhlí, protože když skládal, potřeboval klid. Typické pro naše dětství bylo, že jsme se na televizi dívali bez zvuku.

Co skládání?

Rozlišuju interpretační talent a pak kompoziční. Já měl jakýs takýs ten interpretační. Psát hudbu jsem zkoušel, ale když se na ty věci podívám zpátky, vlastně jsem nikdy nepřekročil stín svého otce. Psal jsem hudbu, jako kdyby to psal on. Nemělo to smysl, kompoziční talent nemám. Táta vždycky říkal, musí tě to napadnout, všechno ostatní už je jen řemeslo. Když tě to nenapadne, neskládej hudbu, dělej řemeslo. Ale to můžeš dělat jakékoliv, ne nutně hudbu. Před konzervatoří jsem nějakou dobu chodil na strojní průmyslovku, tam mě moc bavilo pracovat v truhlářské dílně, měl jsem na ni asi víc talentu. Asi jsem ho měl poslechnout.

Poslední rozloučení se skladatelem, klavíristou a hudebním pedagogem Vadimem Petrovem
Vladimír Franta
Poslední rozloučení se skladatelem, klavíristou a hudebním pedagogem Vadimem Petrovem

Po vašich profesních úspěších – o jaké práci soudíte, že je dnes perspektivní a jak vnímáte fakt, že vláda se ke kultuře staví dosti vlažně a ministerstvo kultury vypadá jako nádraží (průchoďák)?

Podmínky české kultury tátu hodně trápily. Až do své smrti byl předsedou dozorčí rady divadelní agentury Dilia. Snažil se prosazovat českou domácí tvorbu, trápilo ho, že čeští autoři jsou vytlačování těmi zahraničními. Dost jsme se o to přeli. Já jsem tvrdil, že je to otázka otevřeného trhu a on, že ministerstvo kultury je tady od toho, aby česká kultura měla dobré podmínky pro svoji existenci. Táta odešel v době, kdy se ještě z domácí kultury nestal skanzen. Buď obstojí ve srovnání se světem, nebo se bude udržovat prostřednictvím grantů či amatérských nadšenců. To je svět, který by už tátovi radost nedělal.

Jak vnímáte současnou rusofobii a situaci, ve které je nyní Evropa? (Absence logického myšlení, doba postfaktická...)

Vadí mi nálepkování. Vadí mi, když spolu děláme tento rozhovor a budu za to onálepkován jako zaprodanec Moskvy. Už jsem sice stejně podezřelý z proruské orientace, protože mám ruské jméno, ale považuju to za šílenství. Jsme v ruské nárazníkové zóně směrem k západní Evropě. Vždycky jsme byli ve sféře vlivu Ruska a v roce 1989 si nás západ vzal zpátky z jeho područí. Vstoupili jsme do jeho struktur a doufáme, že dál budeme součástí západní Evropy a ne východního bloku, kdy nás do Stalinových rukou při poválečném uspořádání Evropy vložili jako dáreček naši západní spojenci. To ale neznamená, že musíme odmítat všechno, co je ruské a vyvolávat strach z Moskvy. Vadí mi, že když nejste proti Rusku, hned jste označený za proruského agenta. Nehodlám se toho označení bát, ale musím se smířit s tím, že pro mnoho lidí budu persona non grata a u speciálních institucí dokonce latentně podezřelý. Jsem rád ale, že u táty tohle nikdo neřešil.

Poslední rozloučení se skladatelem, klavíristou a hudebním pedagogem Vadimem Petrovem
Vladimír Franta
Poslední rozloučení se skladatelem, klavíristou a hudebním pedagogem Vadimem Petrovem

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Měl zpívat mou píseň. Známý český skladatel o Josifu Kobzonovi
Zemřel hudební skladatel Ennio Morricone. Bylo mu 91 let
„Svými city a tvorbou patřím k oběma slovanským národům.“ Českému skladateli Petrovovi byl předán ruský Řád přátelství
Štítky:
Praha, Česká republika
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář