19:44 19. ledna 2021
Názory
Získat krátkou URL
35820
Sledujte nás na

V ruských médiích se můžeme dočíst, že v době druhé světové války se osvobození některých evropských zemí účastnila sovětská sobí a lyžařská brigáda. Co to znamená? K čemu ta zvířata? Sputnik vám to přiblíží.

V 70. letech byl v SSSR velmi populární zpěvák Kola Beldy, původem nanaiského etnika, představitel jednoho z málo početných národů Dálného severu. V jedné žertovné písničce tvrdil, že

Lokomotiva je dobrá,

parní loď je dobrá,

letadlo je fajn,

ale sobi jsou lepší!

Po druhé světové válce na Východní frontě minulo v oné době už třicet let, ale kdyby se objevila tato písnička za války, nezněla by jako nadsázka a legrace, ale jako drsná realita.

„Terénní vozidla“ kopyty

Koncem roku 1941 byla situace na frontách pro SSSR katastrofální. Aby chránil severní hranice, dal vrchní velitel Josif Stalin rozkaz zřídit sobí transportní prapory z počtu místních obyvatel – Něnců, Nanajců, Komi a Sámů, tedy národů, které obývaly tato obrovská a prakticky nezalidněná území.

Chov sobů byl po staletí jejich tradičním zaměstnáním, a v podmínkách bezcestí, extrémní zimy a sněhových bouří by se sotva našlo lepší „terénní vozidlo“. Nemohl by tam projet ani náklaďák, ani traktor, dokázal to ale sob, který se navíc dokáže sám uživit a nevyžaduje zvláštní péči.

Karelská fronta
Karelská fronta

Na Karelskou frontu, která procházela podél sovětsko-finské hranice, bylo v roce 1942 posláno několik stovek chovatelů sobů a sedm tisíc tažných sobů. Později byli zařazeni do 31. samostatné sobí a lyžařské brigády.

Historik a autor knihy Sobí armáda Jurij Kaněv v rozhovoru pro Sputnik vysvětlil, že průměrná rychlost karavany činila 5 až 6 kilometrů za hodinu. Takovou rychlostí bylo možné denně ujít až 40 kilometrů. V případě naléhavé nutnosti – až 80 kilometrů, poté ale potřebovala zvířata dlouhý odpočinek.

V závislosti na typu saní bylo možné zapřáhnout tři až pět sobů. V jedněch saních bylo možno vézt 100 až 300 kilogramů nákladu. Například pět tisíc nábojů pro pušky nebo 10 tisíc pro samopaly. Aby bylo však možno vézt něco velmi těžkého, například baterii ze čtyř rozebraných 45milimetrových protitankových děl se zásobou střeliva, bylo třeba až 160 sobů.

Během dvou let převezli sobi tisíce vojáků na frontu a zpátky – z přední linie do nemocnic.

V historických archivech nacházíme svědectví jednoho vojáka sámské národnosti, Sorvanova, který si vzpomínal: „Zraněný člověk ztrácí mnoho krve a tepla. Člověk mrzne a umírá. A sobí kůže velmi dobře drží teplo. Zabalíš zraněného do sobí kůže, položíš ho na saně a vezeš. Do nemocnice přivezeš člověka teplého a živého“.

V dokumentárních filmech z dob války se zachovaly záběry, které ukazují cvičení vojáků se soby: v rychlých sobích spřeženích útočí sovětští vojáci znenadání na vesnici, v níž se nachází nepřítel, jiná podobná skupina minuje most, a sotva sobi a vojáci zmizí z dohledu, most vyletí do povětří.

Sobi se často užívali pro odvezení sestřelených letadel nebo jejich součástí.

Historik Jurij Kaněv uvádí úryvek ze vzpomínek seržanta Anatolije Rožina, který říkal, že každý letecký motor vážil nejméně půl tuny, vynalézaví chovatelé sobů ale vytvořili obrovské saně, do nichž museli zapřáhnout až 20 sobů.

„Byla to snad zvláštní podívaná, kdy dvě desítky ramenatých krasavců s větvovitými parohy táhly široké dřevěné saně s motorem nějakého Jaku nebo Hurricanu,“ říká Kaněv.

Někdy bylo třeba vytahovat i sestřelená německá letadla. Celkem za dva a půl roku odvezli sobi něco přes 200 letadel, motory nepočítaje. „Stačilo by to na celý letecký sbor,“ podotýká spolubesedník Sputniku.

Jak se sobi a lidé navzájem zachraňovali

Němci a Finové užívali sobích spřežení finských Sámů, těchto zvířat ale měli poměrně málo, a proto bylo masové nasazení „rohatých vojáků“ pro nepřítele překvapením.

Sobí ešalony jdou na frontu
Sobí ešalony jdou na frontu
Evakuace zraněných
© Foto : Z archivu Jurije Kaněva
Evakuace zraněných

Veterán jedné brigády Ivan Filatov zavzpomínal, že zpočátku hitlerovci nebrali sobí transporty vážně, pak ale pochopili význam podobných útvarů, zejména, když je začala sovětská vojska užívat pro rozvědku:

„Někdy, kdy bylo třeba nepozorovaně proniknout do nepřátelského zázemí, navlékali jsme si maskovací pláště, chytali jsme se sobů, a ten běžel po sněhu. Sob je vidět, a my ne. Když fašisté pochopili, že sob je ve válce také vojákem, začali na soby střílet,“ uvádí.

Bohužel, sobům byla na škodu jejich poslušnost, o níž mnozí vojáci, kteří nepocházeli ze severních krajů, nevěděli: „Sobi se klidně pasou, najednou se objeví německé letadlo, a lidé začínají křičet, aby soby varovali. A zvířata navyklá křiku chovatelů, místo toho, aby se rozběhla, se naopak sbíhala do jednoho stáda. A fašista toho využívá. Pamatuji si, jak tehdy mnoho sobů zahynulo.“

Historik Jurij Kaněv vypráví příběh vojáka a chovatele sobů Semjona Filippova, který přišel na frontu se svou milovanou sněhobílou sobí samicí.

„Za zimních leteckých útoků přikrývala člověka svou „maskovací“ kůží, a v létě schovával svou krasavici před německými bitevními letouny, zakrýval ji svým vojenským pláštěm. Takto spolu přežili válku,“ říká.

Mnozí samozřejmě nepřežili. Jurij Kaněv podotýká, že na začátku roku 1944 měla armáda k dispozici něco přes čtyři tisíce sobů. V jiných zdrojích se informuje, že do podzimu roku 1944 ze sedmitisícího stáda zůstalo naživu něco přes 1000 „mobilizovaných“ zvířat.

Sovětský básník Alexandr Alšutov napsal později Baladu o sobím praporu, v níž nad „hrdými parohy“ zahynulých sobů vykonává panychidu sněhová bouře.

Avšak právě v roce 1944 sovětská vojska úplně obnovila kontrolu nad územími, jimiž procházela Karelská fronta. Po vystoupení Finska z druhé světové války byla fronta rozpouštěna. V souvislosti s tím Jurij Kaněv uvádí výrok jednoho z velitelů sobích transportů Semjona Šerstobitova: „Dokázali jsme plnit bojové úkoly, které nám dávalo velení, jen díky tomu, že jsme měli… báječně přizpůsobené a výborně vychované domácí soby a podivuhodně pohodlnou, pevnou a dobře ovladatelnou v lesích a horách, na souši a na moři, ve všech ročních dobách něněckou postroj.“

Ze severních oblastí až k Praze

V posledních letech byly v Rusku odhaleny hned dva pomníky sobím transportním praporům: jeden v roce 2012 v Narjan-Maru, a druhý v prosinci roku 2020 v Murmansku. V článcích věnovaných těmto útvarům se často píše, že prý 31. sobí a lyžařská brigáda dorazila přes Polsko až do Prahy.

Není to samozřejmě zcela pravdivé. V roce 1944, po osvobození Karélie, byla válka pro soby ukončena. Nikoli však pro brigádu, jíž dali původní název. Tento vojenský útvar byl přejmenován na lyžařskou brigádu, a pak na brigádu horských střelců.

Na začátku roku 1945 byla brigáda doplněna novými vojáky a přesunuta do jižního Polska. Pak se zúčastnila Moravsko-Ostravské útočné operace: přešla Odru pod prudkou palbou Němců a dobyla útokem Ostravu. Pak byla Pražská strategická útočná operace, která pro naši brigádu skončila 11. května 100 kilometrů východně české metropole. Válka na Západní frontě skončila, a útvar, který se tehdy jmenoval už 31. samostatná brigáda horských střelců vyznamenaná Rudým praporem a řádem Rudé hvězdy, byl přesunut na Dálný východ.

Výraz „válečné cesty“ zní jako klišé, zato ale snad nejlépe vyjadřuje osudy těch, kdo zahynuli v bojích, v nichž se změnila „sobí armáda“ v osvoboditelku Evropy.

Zde jsou jména některých z nich:

Anufrijev Tit Lukič, 1911, vesnice Verchňaja Pjoša. Rus. Svobodník 31. brigády horských střelců. Zemřel na zranění 26.03.1945 v Polsku.

Barakulev Dmitrij Danilovič, 1920. Něnec. Vojín, rozvědčík 31. brigády horských střelců. Řád Rudé hvězdy a dvě medaile za odvahu. Zahynul 22.04.1945 v Čechách.

Zeljanin Ivan Jakovlevič, 1908. Starší seržant 31. brigády horských střelců. Zahynul 30.04.1945 u Moravské Ostravy. Řád Slávy 3. stupně (1945) a řád Rudé hvězdy (1944).

Chozjainov Vasilij Jakovlevič, 1920, Usťje. Komi. Vojenský lékař, nadporučík, 31. brigáda horských střelců. Zahynul 05.04.1945 na Oderském nástupišti. Vyznamenán řády Vlastenecké války 1. a 2. stupně (1944, 1945).

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Nebudeme moci vzdát úctu ani našim osvoboditelům z Rudé armády. Blaha tvrdě reagoval na antikomunistický zákon
Ruské ministerstvo odtajnilo dokumenty o úspěších Rudé armády v prvních dnech války
„Nekonečné neštěstí osvobození.“ Pavel Šafr ve své nové knize o roli Rudé armády
Rudá armáda maršála Koněva zabránila epidemii tyfu v Terezíně, dobový tisk velebil nacisty
Štítky:
válka, Československo, SSSR
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář