23:46 08. března 2021
Názory
Získat krátkou URL
13464
Sledujte nás na

Prioritou českého předsednictví v EU ve druhé polovině roku 2022 bude vstup Albánie a Severní Makedonie do Unie, stabilita v širším sousedství EU a spolupráce s asijskými státy, uvedl minulý týden ministr zahraničí Tomáš Petříček. Podaří se dosáhnout těchto ambiciózních cílů? Na otázky Sputniku odpověděl bývalý poradce v orgánech EU Milan Syruček.

Syruček: Evropa dnes má na svém území 46 států. Všechny země kromě Vatikánu jsou členy OSN; všechny země kromě Vatikánu, Běloruska a Kazachstánu jsou členy Rady Evropy a 27 států je součástí EU. Evropská unie tedy zdaleka nezahrnuje všechny státy z různých důvodů – jak kvůli některým svým politickým specifikám, což je třeba případ Švýcarska, nebo své rozloze a přesahu na jiný kontinent, což je příklad Ruské federace. Vždyť její Sibiř, ležící v její asijské části, je sama o sobě svým územím větší než sama Evropa od Atlantiku po Ural, ačkoliv v porovnání s ostatní Evropou, má jen o něco více než 17 milionů obyvatel.

Přijetí do EU dalších dvou balkánských států by nemělo nějak výrazněji nic měnit na samotné podstatě Unie za předpokladu, že oba naplní tzv. kodaňská kritéria. V politické oblasti to znamená mít stabilní instituce, zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a menšin, v ekonomice mít tržní ekonomiku, schopnou čelit konkurenčním tlakům uvnitř Unie a také schopnou přijmout tzv. acquis communautaire, tedy závazky vyplývající z členství včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

Z toho důvodu by měla být už v první polovině letošního roku zahájena mezivládní konference s oběma zeměmi, což je nástroj k jednání o přistoupení kandidátských zemí k evropské legislativě.

České předsednictví v EU se naplní ve druhé polovině roku 2022, vláda ale zahájila přípravy na tento úkol už v červenci 2018. Kromě toho se musí dohodnout s Francií, jejíž předsednictví bude předcházet, a Švédskem, které bude následovat. Je to tak?

Ano to je. Rád bych vám to připomněl, že předsednickou funkci plnila naše republika už v roce 2009, ta byla však do jisté míry narušena tím, že v tomto období padla vláda a do nových voleb převzala řídící funkci tzv. úřednická vláda. Pokud si však vzpomínám, vedla si úspěšně a vyjednala v Evropském parlamentu více než 80 konkrétních opatření. Ukázala se jako dobrý krizový manažer, rozhodně odmítla ochranářské tendence v ekonomice a zasadila se o opatření na podporu evropského hospodářství. Pod českým vedením také Unie udělala důležité kroky směrem k diversifikaci dodávek energií a ochraně klimatu.        

V současné době příprava na naše předsednictví nezahrnuje jen otázku přijetí dvou nových členů, ale také zajištění stability v širším sousedství Evropské unie i s ohledem na problematiku migrace a konfliktů zejména v Africe. ,,A také hovoříme o spolupráci s asijskými státy, to by mohla být důležitá priorita,“ řekl ministr zahraničí Tomáš Petříček.

Jaké jsou povinnosti předsednictví v EU?         

Předsednický stát vede zasedání Rady EU a většiny jejich pracovních formací (s výjimkou těch, které mají stálého předsedu, tedy nejčastěji v oblasti vnějších vztahů EU) a zastupuje ji na jednáních s Evropským parlamentem, Evropskou komisí, vnějšími partnery i v rámci mezinárodních organizací.

Předsednický stát také úzce spolupracuje se stálým předsedou Evropské rady a jeho týmem. Celkově se předsednický stát ujme místa v čele téměř 195 pracovních skupin Rady, včetně Výboru stálých zástupců, kterému se také říká COREPER. Vedle toho se na území předsednické akce, mezi které patří především summit, tedy neformální setkání hlav států a vlád, dále také neformální jednání Rady EU a další akce na nižší úrovni.

Dá se očekávat, že takových akcí je až ke třem stovkám, přičemž do předsednického státu za dané pololetí přijede kolem 15 000 zahraničních delegátů a návštěvníků. Je toho hodně, co má na starosti a v současné chvíli má náš ministr zahraničí mj. starost, aby měl také na to dost finančních prostředků. Rozpočet českého předsednictví bude 1,24 miliardy korun, proti předchozímu předsednictví v roce 2009 je zhruba třetinový. 

Když hovoříme o rozšíření Evropské unie, vždy existují obavy, že pomoc členským zemím bude omezena. Na vstup do EU se přece připravují dvě země, které nelze označit za bohaté…

Mate pravdu. Dva noví kandidáti na přijetí do svazku Unie nejsou právě bohatí a bude to spíše otázkou toho, jak jim pomoci, aby se dostali na úroveň ostatních, než se jich ptát, čím sami přispějí. Ale to je to podstatné – chceme přece usilovat o to, aby se Evropa dostala celkově na vyšší úroveň, a domnívám se, že jako členské země EU mohou rychleji dosáhnout politického a ekonomického pokroku, než kdyby o to usilovaly mimo Unii.

Co musí za to obětovat? Otevřeně řečeno, část své suverenity – v EU platí zásada tzv. sdílené suverenity, protože zahraniční politiku a zajištění bezpečnosti by měly členské státy EU řešit společně.

Nezapomínejme však, že současně platí i právo veta, což jinými slovy znamená, že se nemusí plně podrobit tomu, s čím by zásadně nesouhlasily. Naopak v rámci EU mají jednotlivé státy a občané jednotlivých států mnohá privilegia, která nečlenské země nemohou využít.

Přesto se EU stává stále pestřejším sdružením zemí. Jak jste zmínil, každá země má navíc při řešení některých otázek právo veta. To komplikuje přijímání rozhodnutí. Nemohou se dohodnout ani na sankcích kvůli Navalnému. Měly by v EU proběhnout institucionální, strukturální a případně ekonomické reformy? Máte představu, o jaké reformy by se mohlo jednat?

Jistěže rozhodování v tak početném společenství není jednoduché. Ale politika vůbec není jednoduchá ani uvnitř jednoho státu – i v něm jsou nejrůznější názory, politické proudy a většinou se ani nedospěje k jednotnému názoru a platí pravidlo většiny. To v zásadních otázkách v EU neplatí a tak je třeba jednat, dokud se nedospěje ke všemi přijatelnému kompromisu. To samozřejmě vyvolává otázku, zda se vždy k němu dá dospět.

Samozřejmě má EU své pomocné orgány, aparát, odborníky, celkem je to 56 000 zaměstnanců. Zdá se to možná až příliš a někdo hovoří proto o „bruselské byrokracii“. Ale například pařížská radnice, která má podstatně menší okruh působnosti jak teritoriálně tak počtem obyvatel, má 40 000 zaměstnanců.

Nezapomínejme, že EU z členských příspěvků a dalších zdrojů financuje i pro jednotlivé státy programy, které by samy, bez pomoci EU, nikdy nedokázaly realizovat. A to někdo musí připravovat, zajišťovat a také kontrolovat. A v tom je EU velmi úspěšná.

V čem spíš spatřuji nedostatek, to je ve vizi – jasně stanovenému cíli, kam chce EU směřovat a čeho chce dosáhnout. A to nejen v krátkodobé perspektivě, ale v cíli, který by motivoval jak její pracovníky, tak evropské občany. Chceme nakonec dosáhnout toho, že všichni budeme jen Evropany bez vlastní národní příslušnosti, že budeme mít v podstatě jeden stát? Nebo si chceme uchovat svou různorodost?

Zatím EU nemá ani tendence rušit to, co charakterizuje každý národ – vlastní kulturu, mentalitu, řekl bych i morálku. Není snaha ani sjednotit školství – jeho systém, osnovy atd. Například ve Francii stále žáci začínají jedenáctou třídou a postupují do stále nižší, až v nultém ročníku maturují, zatímco jinde je to obráceně, mají místo známek dvacet bodů, ale u nás pět stupňů, v Polsku šest, ale v obráceném pořadí atd. Myslím si, že je to tak dobře. Jinou záležitostí je už uznávání diplomů apod.

Je nekonečné rozšiřování EU v podstatě pozitivní proces? Kdo se připojí k alianci po Albánii a Severní Makedonii?

A proč by tu mělo být nějaké ohraničení? Evropa je také jen jeden kontinent. Hranic jsme si užili až dost a nejrůznějších omezení také. Což bychom v tom měli pořád pokračovat? Což by nebylo všem lépe, kdyby se i ostatní státy co nejrychleji dostaly na potřebnou úroveň a nezůstávaly stále na periferii?

Ruští liberálové, kteří se orientují na Západ, občas vyslovují hypotézy o možném, ve vzdálené budoucnosti, vstupu do EU i Ruska. Nespadá to spíš do říše fantazie?

To je otázka. Nejde tady o politiku a současný režim – kolikrát se měnil v uplynulém století! Určitě bych si přál, aby Ruská federace byla rovněž členem, ale na druhé straně chápu, že při její velikosti, potenciálu, světovém postavení by se v EU smířila, že bude mít stejně platný jeden hlas jako naše republika nebo třeba Belgie.

Už nyní je problém, že o dominantní postavení soupeří Francie s Německem, když z toho vypadla Británie. Není divu, když také nejvíce platí do pokladny EU a mají více přirozené odpovědnosti. Už tak jsou to někdy dva kohouti na jednom smetišti, jak se u nás praví v jednom úsloví – a přibyl by třetí?

Na druhé straně to nejhorší, co by mohlo nastat, by bylo vyloučit Rusko z evropského dění a rozhodování. To do Evropy neodmyslitelně patří a to nejen proto, že za svobodu Evropy tvrdě bojovalo a nejvíce ztratilo svých synů, ale z prosté logiky, že Evropa bez Ruska není prostě Evropou. I to je jedním z požadavků na evropskou vizi – jak tedy uspořádat budoucí Evropu, aby uspokojila všechny. Kdybych to věděl, neseděl bych v Praze u počítače, ale v Bruselu v předsednickém křesle.

Ale zpět k nadcházejícímu českému předsednictví v EU. Pokud byste měl právo se k tématu vyjádřit, jaký cíl, jakou prioritu byste zvolil? Co by dnes mělo byt pro Českou republiku, jako předsedu v EU, hlavní prioritou?

Už jsem to naznačil: otevřít diskusi všech, nejen politiků, ale také občanů, jakou by chtěli mít Evropu, co si od ní slibují a naopak, v čem ji nepotřebují.

Já osobně bych si nejvíce přál vidět v čele takové politiky, kteří by obdobnou vizi dokázali formulovat. Pracuji pro Evropský parlament, jezdím i do Štrasburku, setkávám se tedy s desítkami, stovkami politiků, ale upřímně řečeno, žádného typu generála de Gaulla nebo Winstona Churchilla na obzoru nevidím.

Divíte se, že nejmenuji žádného ruského? K těm dvěma bych přidal do trojlístku toho, který v době války zastupoval SSSR – Stalina. Ale nelze mu odpustit zločiny, kterých se dopustil na vlastním obyvatelstvu a které v úhrnu přesáhly oběti druhé světové války.

Snažil se o to Gorbačov a měl by šanci, kdyby mu doma nepodrazili nohy. Hodiny jsme o tom spolu diskutovali, přátelíme se dodnes. Jeho manželku Raisu jsem vodil po Praze a rozuměli jsme si. Ale Gorbačovovou tragédií bylo, že ho v Rusku nepochopili a on to pochopil příliš pozdě.

Pokud se týče Vladimira Putina, nejsem si jistý, zda by souhlasil s kompromisy, nutnými k tomu, aby se Rusko přiblížilo evropským institucím a neznám současného evropského lídra, který by chtěl o tom vést s Putinem konstruktivní dialog. Zatím takového lídra neznám…

 

 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Byli migranti nelegálně odsunováni? Evropská unie vyšetřuje Frontex
Chtěli do Německa. Migranti „minuli“ a skončili v Česku
Čeští policisté ulovili 12 nelegálních migrantů. Když uprchlíci zjistili, že nejsou v Německu, rozbrečeli se
Štítky:
EU, migrační krize, migrace, ČR, názor, Milan Syruček
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář