03:55 14. dubna 2021
Názory
Získat krátkou URL
,
341220
Sledujte nás na

Můj otec Čech si zachoval dobrý vztah k Rusům, i když v roce 1968 zažil psychický stres, řekl v rozhovoru pro Sputnik ruský novinář Edvard Česnokov. S panem Česnokovem jsme mluvili o Oidipovském komplexu vedení městského obvodu Praha 6, české rusofobii a o ochotě ruských vlastenců použít atomové pumy.

Edvard Česnokov se narodil v roce 1987 v ruském Čerepovci. Absolvoval moskevskou Gorkého vysokou školu literární. Je to blogger, publicista, novinář, zástupce redaktora rubriky mezinárodní politiky populárních novin Komsomolskaja pravda, jeho články zveřejňují zahraniční noviny PuntAvui (Katalánsko, Španělsko) a Aydinlik (Turecko). Píše pod svým jménem pro řadu anonymních kanálů na Telegramu (ty jsou v ruské politice zvláštním fenoménem se statisíci návštěvníků). O sobě mluví jako o „prvním ruském básníkovi, který napsal verše o psíku mývalovitém“. V roce 2020 dostal zvláštní cenu Ruské rady pro mezinárodní záležitosti a Svazu ruských novinářů za reportáž pod titulkem „Chovanci ‚táborů pro Ujgury‘ v Číně: Dříve jsme byli muslimové, ale nyní už nejsme.“

V jednom z nedávných streamů na YouTube jste se zmínil o tom, že váš otec je Čech. A v roce 2011 na schůzce s tehdejším ruským prezidentem Medveděvem jste ho poprosil, aby „urovnal situaci s vízy“, tedy s bezvízovým režimem mezi Ruskem a EU, protože se nemůžete setkat se svým otcem. Řekněte nám, prosím, něco o něm.

Můj otec se jmenuje Otakar Výšek. Narodil se 11. května roku 1948 v Ústí nad Labem. Je to obyčejný člověk, pracoval dlouho jako učitel ve Frýdlantu v Čechách v Severočeském kraji. Náš příběh je zcela neuvěřitelný jako v indickém filmu.

Jde o to, že jsem o něm nevěděl nic kromě toho, že mám ruské jméno po otci Otakarovič. Neexistují ani žádné dokumenty, v nichž by bylo zapsáno, že je mým otcem a já že jsem jeho synem. V roce 2007, když mi bylo 20 let, přebíral jsem v bytě různé papíry a našel jsem jeho staré dopisy zaslané snad ještě před mým narozením. Na obálkách byla adresa odesílatele. I když jsem skoro žádnou naději neměl, napsal jsem na tuto adresu, ale nikdo mi neodpověděl. Pak jsem našel jiný jeho dopis, s jinou adresou, někde v Neratovicích, znovu jsem mu napsal (obyčejnou poštou) a zcela nečekaně přišla odpověď. Tak začala naše korespondence. V lednu roku 2008 jsem vzal všechny peníze, které jsem měl (byl jsem tehdy studentem) a vydal jsem se do Česka. Byl to snad ten nejsilnější dojem v mém životě, kdy jsem poprvé v rozumném věku uviděl svého otce, kdy jsme se objali, procházeli jsme se po Praze, a otec mi ukazoval svá oblíbená místa – Vyšehrad a orloj na Staroměstském náměstí…

Současně mi vyprávěl svůj příběh, jakým šokem pro ně, dvacetileté chlapce, byl vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Studoval tehdy v Praze na univerzitě a spolu s přáteli přistupoval k sovětským tankistům, chtěl s nimi hovořit a pochopit, co se vlastně děje. Otec vyprávěl, že tankisté byli neméně šokováni a nechápali, proč vojska najednou vstoupila do země lidové demokracie. A tento příběh s tanky jím tak otřásl, že se po nějakou dobu léčil na psychiatrické klinice, protože zažil psychický stres.

V roce 2008 se blížilo 40. výročí oněch událostí. Dělali jsme s otcem jakýsi společenský projekt, přivezli jsme malou delegaci moskevské mládeže, osm nebo deset lidí, aby se setkali se svými českými vrstevníky a položili květiny k pomníku u radnice v Liberci. Navštívili jsme také Prahu, kde položili také věnec ke hrobu rudoarmějce Běljakova, abychom tak ukázali, že uctíváme památku všech zahynulých: jak v roce 1968, tak i dříve při osvobození české metropole.

  • Edvard Česnokov u hrobu rudoarmějce Běljakova
    Edvard Česnokov u hrobu rudoarmějce Běljakova
    Edvard Česnokov
  • Edvard Česnokov s otcem v Praze
    Edvard Česnokov s otcem v Praze
    Edvard Česnokov
  • Edvard Česnokov s otcem v Praze
    Edvard Česnokov s otcem v Praze
    Edvard Česnokov
1 / 3
Edvard Česnokov
Edvard Česnokov u hrobu rudoarmějce Běljakova

Přátelé mého otce měli velmi vřelý vztah k Rusům a k Sovětskému svazu nehledě na vstup vojsk do Československa. Někdy slyším, že jsou prý Češi patologickými rusofoby. Není to pravda.

Česky bohužel neumím. Snad bych se mohl česky naučit a dostat povolení k pobytu a občanství České republiky, považuji se však za ruského vlastence a svou budoucnost spojuji s touto zemí. I když jako napůl Čech s rozhořčením vidím tu falzifikaci dějin, která se tam v posledním roce rozpoutala.

Udržujete styky s otcem?

Otec je starší člověk, má malý důchod. Před asi deseti lety si koupil malý domek ve Frýdlantu a po dlouhá léta prakticky všechny své peníze dával za hypotéku. Jednou se mu porouchalo auto, a to byla pro něho katastrofa: bydlel skoro na venkově a hodně jezdil – přednášel, dobře ovládá němčinu a jiné jazyky. Pamatuji si, že jsem mu tehdy trochu pomohl, poslal jsem mu pár tisíc korun, i když jsem byl ještě mladý a neměl jsem vážnější zdroje příjmů.

Pak se bohužel stalo něco, v čem jsem se neprojevil jako dobrý syn. Před asi rokem a půl mi oznámili, že otec se dostal do nemocnice s mentální poruchou. Připomenu, že už tam ležel v roce 1968 s podobnou chorobou, která se současnými prostředky nevyléčí, ale jen se potlačuje. Chystal jsem se do Česka, ale neměl jsem peníze, pak jsem musel ukončit nějaké projekty, pak začala ta epidemie koronaviru. A teď bohužel ani nevím, kde je můj otec a jestli vůbec žije. Je to velmi smutné a nedá se to omluvit. Volal jsem na staré otcovo telefonní číslo a na číslo jeho ženy, ale nikdo tam telefon nebere. Možná, že čtenáři Sputniku v Libereckém kraji mi pomohou tatínka najít? Budu jim velmi vděčný za jakoukoliv informaci.

Edvard Česnokov s otcem
Edvard Česnokov
Edvard Česnokov s otcem

Na populárním ruském Telegram kanálu Nězygar jste mluvil velmi nepochvalně o Česku po zbourání Koněvova pomníku – v tom smyslu, že Česko hodně vydělává na ruských turistech a na obchodu s Ruskem, ale přitom ho ponižuje.

Měl jsem samostatný příspěvek o panu Ondřeji Kollářovi, starostovi Prahy 6. Ten naprosto vážně napsal na Facebooku (bylo to asi před rokem), že pomník „neměl roušku“. Tedy naprosto cynicky plivl do tváře statisícům zemřelých na koronavirus. To zcela stačí, abychom pochopili, co má ten člověk v hlavě. Sepsal jsem jeho psychologický portrét. Je pravděpodobně obětí Oidipovského komplexu. Jeho otec, Petr Kolář, byl skutečně vynikajícím diplomatem, byl velvyslancem v USA a v Rusku. Je jasné, že jeho syn chce za každou cenu otce překonat a ponechat ještě větší stopu v dějinách. Jsem ale přesvědčen, že v Česku mají od dob Rakouska-Uherska a doktora Freuda velmi dobré psychoanalytiky. Doporučil bych panu Kolářovi, aby se svým problémy šel k nim.

Moskva a Praha se chystají jednat o normalizaci vztahů. Je to nutný krok?

Je to samozřejmě nutné, protože v Česku jsou lidé, kteří názory pana Koláře nesdílejí. Zdá se mi, že kdyby Kolář a jemu podobní pánové byli opravdu demokraty, naslouchali by všem názorům. Řeknu vám, proč se to dělá – proč zbourali pomník Koněva a staví pomník vlasovcům. Je taková technika neustálých špendlíkových bodnutí. Děláte něco, co uráží národní city vašich oponentů, třeba zbouráte pomník, který je jim drahý. Oponenti tomu nemohou nijak zabránit a jejich místní liberálové začínají říkat, že se prý má Rusko vrátit do 90. let, kdy jsme se přátelili se Západem, a naše pomníky nikdo neboural. Vlastenci naopak říkají, že ne, musíme se zachovat tvrdě, shoďme někam tu atomovou pumu, a všichni se nás budou bát. To všechno nesporně destabilizuje politickou situaci v zemi vašich oponentů. Nemyslím si, že Kolář a starosta Řeporyjí Pavel Novotný si to sami vymysleli. Euroatlantické struktury, do nichž jsou těsně integrováni, jim pomohly pochopit nutnost podobné taktiky.

Co si myslíte, kde bude nejlepší místo pro pomník – na náměstí, kde stál dříve, na území Velvyslanectví RF, v Moskvě anebo v pražském Muzeu paměti 20. století, který v tisku někdy nazývají Muzeem totalitních režimů?

Bylo by dobré, jako v džudu, obrátit energii soupeře proti němu samému. Myslím si, že by bylo možné postavit na území Velvyslanectví RF jakousi hyperboloidní Šuchovovou konstrukci (a to je přece ruská avantgarda), která by připomínala postavu Koněva. A aby byla vidět zdaleka, aby se stala městskou dominantou a symbolem, který bude dráždit místní ctitele kolaborantů.

Ve druhé části rozhovoru se dozvíte, jestli je možné omluvit činy vlasovců, o projektu přesídlení konzervativních cizinců do Ruska a o tom, proč je Česko velmocí.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Více:

Muzeum 20. století tají další osud demontované sochy Koněva. Otevřený příběh pomníkové diplomacie
Maršál Koněv před 76 lety osvobodil Osvětim. Ale kdo si to dnes pamatuje? Názor
Jindrák: Pomník Koněva si zasluhuje důstojné umístění, respekt si zasluhují ti, kteří v něm vidí osvoboditele Prahy
Štítky:
Ivan Koněv, Československo
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář