15:49 13. listopadu 2019
Americký prezident Donald Trump

Proč Trump potřebuje vzkříšení G8? O Rusko vůbec nejde

© AP Photo / Andrew Harnik
Politika
Získat krátkou URL
10992
Sledujte nás na

Když rozebíráme situaci, která vznikla po prohlášeních amerického prezidenta Donalda Trumpa o návratu Ruska do formátu G8, tedy změně G7 na G8, bylo by dobré hned zapomenout na všechny prognózy ohledně vzkříšení někdejšího formátu vrcholných jednáních. Protože podstata toho, co udělal Trump, s tím vůbec nesouvisí.

O vzkříšení G8 se může a je třeba uvažovat, pouze však na okraji uvažování o mnohem významnější otázce. Jak vnímá nynější prezident USA ukrajinskou krizi a vůbec „ukrajinský aspekt“ vztahů mezi Washingtonem a Moskvou. Když se mimochodem podíváme na reakci nejzarytějších protiruských amerických novinářů a expertů na geopolitiku, ti se právě soustředili nikoli na uvažování o osmičce a přítomnosti v ní Ruska, ale právě na „historický“ aspekt prohlášení amerického prezidenta.

Trump chce vlastně trochu pozměnit část oficiálního amerického výkladu událostí z let 2013-2016. A tohle má mnohem větší význam pro budoucnost americko-ruských vztahů než jakékoli diplomatické a jednací formáty, dokonce takové významné jako G8.

Stačí se podívat na samotné Trumpovo prohlášení, jež vyprovokovalo takový velký skandál (citujeme stenogram The Washington Post):

„Dlouhou dobu existovala velká osmička, nyní je to velká sedmička, a mluvíme většinou o Rusku. Zúčastnil jsem se četných schůzek G7 a myslím, že prezident Obama (poněvadž ho Putin přechytračil), že si prezident Obama pomyslel, že přítomnost Ruska ve velké osmičce není žádoucí, proto si přál, aby Rusko vystoupilo. <…> Po větší čas to byla velká osmička, do které patřilo Rusko, a prezident Obama si nepřál, aby Rusko bylo jejím členem, protože ho přechytračili.“

Je příznačné, že mediální a političtí oponenti Donalda Trumpa, třeba novináři z Washington Post, se obořili s kritikou ani ne tak na Trumpovy plány ohledně návratu Ruska do G8 (což nejspíš nepotřebuje ani samotné Rusko), jako na to, jak prezident USA interpretuje minulost. Americká média a experti na zahraniční politiku opakují tezi, že prezident USA lže a že ve skutečnosti nevyloučili Rusko z G8 proto, že Vladimir Putin obehrál Baracka Obamu, ale proto, že Rusko údajně uskutečnilo „protizákonnou anexi Krymu“. A také proto, že i nadále podporuje „separatisty“ na Ukrajině. Proč má rozdíl mezi těmito dvěma interpretacemi takový význam pro americkou politiku, význam, který daleko přesahuje rámec ochrany reputace Baracka Obamy, který se dnes netěší velké úctě ani v samotné Demokratické straně?

Význam konfliktu kvůli právu na vlastní výklad ukrajinské krize se dá pochopit jenom s ohledem na základní kámen americké zahraničněpolitické filosofie: „pokračování (dědičnost) zahraniční politiky“ (foreign policy continuity).

Když to budeme formulovat velmi jednoduše a velmi stručně, tak všechny zahraničněpolitické akce americké prezidentské kanceláře můžeme z hlediska samotné americké elity rozdělit na dvě velké kategorie:

  1. akce v rámci prosazování amerických národních zájmů, které jsou (teoreticky) důležitější než jakékoliv politické preference a přání konkrétních politiků a elitních skupin
  2. akce, o nichž můžeme říci, že jsou „podle vkusu“ konkrétního prezidenta nebo jeho týmu pro zahraniční politiku

Logika je následující: akce v rámci prosazování určitých strategických nebo „věčnýchzájmů USA musí trvat nezávisle na tom, jaký prezident nebo jaká politická strana přišli k moci v USA, neboť to zajišťuje možnost dlouhodobého plánování a řešení strategických úkolů, které „se nevejdou“ do jednoho nebo dvou (nebo dokonce několika) prezidentských období. Naproti tomu akce, které jsou podnikány na základě individuálních preferencí a emocí nebo za účelem řešení politických úkolů konkrétní administrativy, mohou být snadno zrušeny nebo dokonce otočeny o 180 stupňů, pokud to bude nutné.

To znamená, že americký prezident například řekl: „Dohady Obamy a jeho týmu s Ruskem kvůli Krymu a Ukrajině jsou osobní věcí Obamy, a ne odrazem dlouhodobých a neměnných amerických zájmů“. To neznamená, že Donald Trump navrhl přátelit se s Ruskem, má vůči němu dost nejrůznějších výhrad (od Nord Stream 2 až po jaderný arsenál), ale konkrétní „ukrajinský příběh“, který on zřejmě považuje za výsledek toho, že se „slabý Obama“ pustil do šachového utkání s Putinem a ostudně ho prohrál, chce vyškrtnout ze seznamu jablek sváru mezi USA a RF.

Je třeba uvést, že podobné přehodnocení zahraničněpolitického příběhu není pro Trumpa první takovou zkušeností a dokonce se může pochlubit značnými úspěchy v podobných situacích.

Současný pezident USA dokázal například ukotvit antičínské téma svého prezidentování, které se demokraté pokoušeli prezentovat jako osobní mstu, jako prvek právě té „věčné“ agendy, kterou musí prosazovat všechny části americké elity. Senátoři a kongresmeni za demokratickou stranu už podporují opatření proti Huawei a Hillary Clintonová na Twitteru podporuje antipekingské nepokoje v Hongkongu. V otázce obchodních válek s Evropou a nucení Evropanů vkládat stamiliardy eur do rozpočtu NATO takový konsenzus ještě není, stejně jako není v otázce vztahu s Ruskem nebo dokonce interpretaci ukrajinské krize.

Podařilo-li se Donaldu Trumpovi změnit „status“ ukrajinské krize, neuvidíme podle přítomnosti nebo absence ruské delegace na summitu G8 v příštím roce. Důležité je něco úplně jiného – výsledky Trumpova úsilí budou vidět podle toho, jak aktivně budou nebo nebudou různé americké struktury bránit realizaci záhadných „návrhů Zelenského“. Právě těch, o nichž zdroj z Macronova okolí hovoří jako o něčem, co se má zalíbit Putinovi.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

Více:

Italský premiér vyzval k návratu Ruska do G8
Trump oznámil, že návrat Ruska do G8 mu nebude vadit
Trump chce vrátit Rusko do G8, ale co sankce?
Štítky:
Mezinárodní vztahy, USA, Rusko, Donald Trump
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář