Autorka — redaktorka polského Sputniku Jekatěrina Bespálová.
Píšeme s dcerkou domácí úkol. Prezentace v Power Point věnovaná druhé světové válce. „Nezapomínám, jsem hrdý". Sedmileté děti vyprávějí o svých předcích, kteří bojovali v letech 1941-1945. Byl to dobrý nápad, myslím si. Jak jinak přistoupit k tomuto tématu, jak ho zpřístupnit těm, kdo se narodil už v tomto století? Jen prostřednictvím rodinného příběhu. Teprve pak se to stává osobním prožitkem.
Jedním z diapozitivů prezentace je rodokmen. Úplně nahoře je osm mužů — moji a manželovi pradědové. Všichni bez výjimky bojovali ve válce. Někdo došel až do Berlína a vrátil se domů. Někdo byl raněn a stal se z něj mrzák. Někdo je nezvěstný. Jeden byl v zajetí, podařilo se mu uprchnout a pak se dostal do sovětských táborů. Jeden zahynul u Stalingradu. A další bojoval u Stalingradu, byl raněn a po propuštění z nemocnice se znovu vrátil na frontu. Zahynul v Polsku v roce 1945, 4 měsíce před vítězstvím.Jeho manželka ho přežila o celých 50 let. Fotografie praděda vždycky visela v jejím domě na nejčestnějším místě. Povídala si s ním. Až umřu, zase se setkáme. Její synové se smáli: vůbec tě nepozná, byl přece mladý, když umřel, a tobě je už přes devadesát! Prababička pokaždé zmlkla. Nevěděla, kde je pohřben. Celý život se za něj modlila. Měla uložené všechny jeho dopisy z fronty. Chtěla ale vzít do ruky hlínu, ve které je pohřben.
Když se v médiích píše, že sovětští vojáci přinesli do Evropy nesvobodu, pociťujeme při čtení roztrpčení. Je nám nepříjemné, když slyšíme, že do boje šli Sověti „Za vlast, za Stalina". Ne, on odešel s jinými slovy — vím to z jeho dopisů, z jeho vzpomínek.
„Hezký den, moje drahá rodino. Hned na začátku svého dopisu bych chtěl oznámit, že jsem živ a zdráv, což přeji i Vám — buďte zdrávi a mějte se hezky". Je to zvláštní pocit, držet po tolika letech v rukou tyto časem zažloutlé lístky. Není to stránka z učebnice ani web nějakého předního listu.Spolubojovníci ho pochovali na kopci v lese: „postavili kříž a šli dál bojovat s nepřítelem, jen s ještě větší nenávistí".
Byla jsem ve vesnici, ve které zahynul, vyhledala jsem jeho hrob. Ke konci války se více méně podařilo dát do pořádku systém nenávratných ztrát v SSSR, a vyhledat v archívech údaje o účastnících Velké vlastenecké války, kteří zahynuli v letech 1944-45, bylo mnohem snazší, než o těch, kteří zahynuli, nebo se stali nezvěstnými v letech 1941-1942. Měla jsem štěstí — obyvatelé té vesničky vyprávěli, že vojáky, kteří zahynuli ve zdejších místech, znovu pohřbili po válce v okresním městě, na zvláštním hřbitově sovětských vojáků. Je tu dvaapadesát hrobů s betonovými náhrobky. Někde jsou jména a příjmení, někde jen nápis tolik a tolik neznámých vojáků Sovětské armády. Pradědovo jméno na jeho hrobě není.
Uprostřed hřbitova se tyčí bílý obelisk s nápisem v polštině a ruštině. „Věčná sláva sovětským vojákům, kteří zahynuli v boji za svobodu Polska". Slova „za svobodu Polska" jsou zacementována. Ano, vím, že TAKOVOU svobodu teď Polsko nepotřebuje. Je mi líto, že v tomto smyslu byla jeho oběť zbytečná. Je mi líto jeho dětí, čtyř mých blízkých, kteří vyrostli bez otce. Všechny znám mnohem déle, než je znal on. Znám jeho vnuky a pravnuky. Jsem pyšná na to, že se mi podařilo zjistit o něco víc o jeho posledních dnech. Nikdy na něj nezapomeneme.

Kliknutím na tlačítko „Přidat“ vyjadřujete výslovný souhlas se zpracováním údajů na vašem účtu Facebook, abyste mohli pomocí tohoto účtu komentovat zprávy na našem webu. S podrobným popisem zpracování údajů se můžete seznámit v Zásadách ochrany osobních údajů.
Souhlas můžete zrušit smazáním všech vašich komentářů.
Všechny komentáře
Ukázat méně komentářů (0)
Odpovědět(Ukázat komentářSkrýt komentář)