My tu válku neznáme. Můžeme si pouze pamatovat ty, kdo ji poznali

Neznáme ji my, neznají ji ani naši rodiče. Moji dědečkové a babičky vyprávějí, jaká byla válka, když vzpomínají na své dětství. Ti, kdo odešli na frontu, jsou už pro mou generaci prarodiči.

Autorka — redaktorka polského Sputniku Jekatěrina Bespálová.

Píšeme s dcerkou domácí úkol. Prezentace v Power Point věnovaná druhé světové válce. „Nezapomínám, jsem hrdý". Sedmileté děti vyprávějí o svých předcích, kteří bojovali v letech 1941-1945. Byl to dobrý nápad, myslím si. Jak jinak přistoupit k tomuto tématu, jak ho zpřístupnit těm, kdo se narodil už v tomto století? Jen prostřednictvím rodinného příběhu. Teprve pak se to stává osobním prožitkem.

Jedním z diapozitivů prezentace je rodokmen. Úplně nahoře je osm mužů — moji a manželovi pradědové. Všichni bez výjimky bojovali ve válce. Někdo došel až do Berlína a vrátil se domů. Někdo byl raněn a stal se z něj mrzák. Někdo je nezvěstný. Jeden byl v zajetí, podařilo se mu uprchnout a pak se dostal do sovětských táborů. Jeden zahynul u Stalingradu. A další bojoval u Stalingradu, byl raněn a po propuštění z nemocnice se znovu vrátil na frontu. Zahynul v Polsku v roce 1945, 4 měsíce před vítězstvím.

Jeho manželka ho přežila o celých 50 let. Fotografie praděda vždycky visela v jejím domě na nejčestnějším místě. Povídala si s ním. Až umřu, zase se setkáme. Její synové se smáli: vůbec tě nepozná, byl přece mladý, když umřel, a tobě je už přes devadesát! Prababička pokaždé zmlkla. Nevěděla, kde je pohřben. Celý život se za něj modlila. Měla uložené všechny jeho dopisy z fronty. Chtěla ale vzít do ruky hlínu, ve které je pohřben.

Když se v médiích píše, že sovětští vojáci přinesli do Evropy nesvobodu, pociťujeme při čtení roztrpčení. Je nám nepříjemné, když slyšíme, že do boje šli Sověti „Za vlast, za Stalina". Ne, on odešel s jinými slovy — vím to z jeho dopisů, z jeho vzpomínek.

„Hezký den, moje drahá rodino. Hned na začátku svého dopisu bych chtěl oznámit, že jsem živ a zdráv, což přeji i Vám — buďte zdrávi a mějte se hezky". Je to zvláštní pocit, držet po tolika letech v rukou tyto časem zažloutlé lístky. Není to stránka z učebnice ani web nějakého předního listu.

Spolubojovníci ho pochovali na kopci v lese: „postavili kříž a šli dál bojovat s nepřítelem, jen s ještě větší nenávistí".

Byla jsem ve vesnici, ve které zahynul, vyhledala jsem jeho hrob. Ke konci války se více méně podařilo dát do pořádku systém nenávratných ztrát v SSSR, a vyhledat v archívech údaje o účastnících Velké vlastenecké války, kteří zahynuli v letech 1944-45, bylo mnohem snazší, než o těch, kteří zahynuli, nebo se stali nezvěstnými v letech 1941-1942. Měla jsem štěstí — obyvatelé té vesničky vyprávěli, že vojáky, kteří zahynuli ve zdejších místech, znovu pohřbili po válce v okresním městě, na zvláštním hřbitově sovětských vojáků. Je tu dvaapadesát hrobů s betonovými náhrobky. Někde jsou jména a příjmení, někde jen nápis tolik a tolik neznámých vojáků Sovětské armády. Pradědovo jméno na jeho hrobě není.

Uprostřed hřbitova se tyčí bílý obelisk s nápisem v polštině a ruštině. „Věčná sláva sovětským vojákům, kteří zahynuli v boji za svobodu Polska". Slova „za svobodu Polska" jsou zacementována. Ano, vím, že TAKOVOU svobodu teď Polsko nepotřebuje. Je mi líto, že v tomto smyslu byla jeho oběť zbytečná. Je mi líto jeho dětí, čtyř mých blízkých, kteří vyrostli bez otce. Všechny znám mnohem déle, než je znal on. Znám jeho vnuky a pravnuky. Jsem pyšná na to, že se mi podařilo zjistit o něco víc o jeho posledních dnech. Nikdy na něj nezapomeneme.