18:37 20. září 2017
Praha+ 15°C
Bratislava+ 13°C
    Transsibiřská magistrála

    Sueddeutsche Zeitung: Jízda po Transsibiřské magistrále jako způsob poznání Ruska

    © Foto: Public domain
    Svět
    Získat krátkou URL
    1357831241

    Novinářka Sueddeutsche Zeitung Margit Kohlová uskutečnila cestu po transsibiřské magistrále, aby se seznámila s každodenním ruským životem.

    Většina cestovatelů zná Transsibiřskou magistrálu pouze z jízdy speciálním luxusním vlakem Carské zlato, v kterém je sprcha a plyšová kupé. Ale cestující z obyčejných vlaků mají možnost seznámit se s nepřikrášleným ruským životem, píše Kohlová. Vlak č. 43 nemá patetičnost zvučného názvu, zato projíždí po původní hlavní trase Transsibiřské magistrály z Vladivostoku do Moskvy, která v tomto roce slaví sté výročí.

    Ruská vesnice
    © Sputnik/ Alexey Malgavko
    9288 kilometrů do Moskvy, 150 hodin čistého času na cestě, sedm časových pásem a přibližně 400 zastávek.

    Osobní vlak, čítající 400 míst, je prakticky zcela obsazen. V Rusku dávají lidé přednost jízdě vlakem, když chtějí ušetřit čas a peníze. V první třídě jsou dvoumístná kupé, ve druhé třídě — čtyřmístná. Třetí třída se podle názoru Kohlové spíše podobá sportovnímu táboru — je tady 54 lidí v jednom velkém vagónu s otevřeným prostorem.

    Průvodčí přináší každému cestujícímu světle fialovou vlněnou deku a čisté ložní prádlo. Zkušení cestující nejdříve kladou svá největší zavazadla pod sedadla, rozdělují věci, které budou potřebovat ve dne a v noci, do různých sáčků, a postaví i odpadkový koš. A jakmile si všichni připravili svá lůžka, objeví se typický oděv pro Transsibiřeskou magistrálu — dámy si oblékají sportovní oblečení a pánové se objevují v šortkách a pantoflích.

    „Klasické představy o vodce a hlučných Rusech se během této cesty nepotvrzují. Právě kvůli tomu, že lidé ve vagonu nemají své soukromí, baví se spolu velmi zdvořile. Ačkoliv si stále vzájemně překážejí, zůstávají klidní — všichni chápou, že soused se nachází ve stejné situaci", říká Kohlová.

    Ve vlaku po dobu celé cesty platí moskevský čas. Takové rozhodnutí bylo přijato vedením magistrály proto, aby otázka času nebyla pro někoho příliš složitá, vždyť vlak jedoucí po Transsibiřské magistrále, během své dlouhé cesty překoná sedm časových pásem.

    V sedm hodin přichází doba večeře. Většina cestujících si bere na cestu jídlo z domova, ale pár lidí jde do jídelního vozu. Kuchařka Viktoria Pankratovová ví, že dobrý výdělek bude mít pouze v tom případě, že její jídlo bude čerstvé. Jejím koníčkem jsou tradiční polévky, jako je boršč a soljanka.

    Číšník Alexandr Iljin často marně čeká klienty. „Dříve stála porce soljanky 60 kopejek, a dnes 290 rublů", říká tento asi padesátiletý muž. Podle jeho slov je to pro většinu Rusů příliš drahé. Proto se Iljin opět vydává na cestu se svým vozíkem. Vozík je naložen obloženými chleby a nealkoholickými nápoji a on s ním musí projít celým vlakem po úzké chodbičce.

    „Měli jsme štěstí s výběrem lůžka — není na začátku vagónu, kde vojáci slaví konec své základní služby. Každý den je zápach odtud stále zřetelnější. Tito mladí muži si totiž nemění svá modrobílá trička. „Mohou je nosit pouze ti, kteří udělali alespoň 500 kliků", hrdě prohlašuje Dmitrij, a někteří jeho přátelé s radostí předvádějí ostatním cestujícím na nástupišti během zastávky své schopnosti v maratónu a počtu kliků", píše Kohlová.

    „Na velkých nádražích může stát vlak někdy půl hodiny. Ale k tomu, abychom se mohli seznámit s nějakým městem, je třeba přerušit svou cestu", říká Kohlová. Cestující využívají zastávku k tomu, aby si protáhli nohy, vykouřili cigaretu, a také k tomu, aby si koupili domácí pirožky od žen, které je prodávají ve stáncích na nádraží.

    Někteří cestující se příliš zapovídali a následkem toho zůstali na nástupišti v pyžamu nebo v šortkách, bez peněz a dokladů, provázejíc pohledem ujíždějící vlak. Vlak odjíždí přesně podle jízdního řádu, ale bez hvízdání a bez upozornění. Prostě se dá do pohybu, jakmile výpravčí mávne praporkem.

    Mobilní telefony přestávají fungovat, jakmile se vlak vzdaluje od města. Na území tundry a tajgy vládne hrozné radiové mlčení, a oknem vlaku můžeme vidět pouze březové lesy.

    „Cestující se postupně začínají podřizovat věčnému koloběhu, který tvoří spánek, jídlo, dívání se z okna, stání na nástupišti a dřímota. Někdy bývá najednou velmi ticho a hlavní světlo ve vagónu zhasíná. Čas od času pronikne světlo do vozu, když se vlak zastaví na dobře osvětleném nádraží. Otázka: „A jestli teď začne někdo hlasitě chrápat?" stejně nevznikne, jelikož hlasitý klapot kol a práce lokomotivy způsobují, že se vše slévá do monotónního tichého hluku, při kterém se krásně spí — ta-tam, ta-tam…", vypráví Kohlová.

    Nakonec vlak přijíždí k jezeru Bajkal a zde je konečně možné vystoupit.

    Více:

    Walt Disney natočí v Rusku pohádku o bohatýrech
    Přátelská „nepřátelská“ Moskva
    The Guardian o ruských pohádkách: podivuhodný a krásný svět
    Autor Financial Times o Moskvě: Co se skrývá za vnějším leskem
    Štítky:
    cestování, cesta, vlak, Transsibiřská magistrála, Rusko
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku