18:13 14. listopadu 2018
Rudé náměstí

Proč v Rusku nedošlo k dekomunizaci jako ve Východní Evropě?

© Sputnik / A. Polikashin
Svět
Získat krátkou URL
21595

Rozpad socialistického tábora byl doprovázen odmítáním komunistické ideologie. Aktivní proces dekomunizace ve Východní Evropě probíhal na vlně revolučních nálad a měl masový charakter. Měl uzavřít celou epochu v historii země a definitivně se rozloučit s komunistickou minulostí. Většinou v souvislosti s dekomunizací se hovoří o třech věcech:

Lustracích — zákazu veřejné činnosti osobám, spojených s minulým režimem.

Restitucích — návratu majetku jeho původním majitelů.

Konfiskaci účtů a majetku, patřících komunistickým stranám.

Celoevropský pohled na věc se odrazil především v Pražské deklaraci o evropském svědomí a komunismu, podepsané v roce 2008 známými evropskými politiky, bývalými politickými vězni a historiky.

Národní státní převraty ve Východní Evropě probíhaly při krizi komunistické ideologie. Boj za nezávislost byl založen na historických mýtech, které legitimovaly a dokonce podporovaly národně-osvobozenecký boj.

Řada sametových revolucí připomínala efekt domina. Teď, po více než dvaceti letech, je možné docházet k závěrům. Většině Východní Evropy se podařilo provést proces dekomunizace, který spočíval v lustracích, restitucích, konfiskaci účtů a majetku, patřících komunistickým stranám, a také v návratu historických názvů. Proč k ničemu podobnému nedocházelo v Rusku? Co chybělo v roce 1990 v Moskvě z toho, co bylo v Praze, Varšavě a Bukurešti?

Nelze říci, že Rusové nemají historické mýty. Každý Rus může okamžitě vyjmenovat tucet historických osobností, o něž je možné se opřít při zdůvodňování výjimečných práv na moc. Důvod je zřejmě v něčem jiném.

Odmítnutí dekomunizace je většinou vysvětlováno tím, že sovětský režim existoval v Rusku téměř dvakrát déle, než v zemích Východní Evropy. Dlouhá přestávka v právním dědictví a konflikty s posledními majiteli se staly nepřekonatelnými překážkami v provedení restitucí. Nicméně k pokusům o lustraci docházelo i v Rusku.

V roce 1991 byl přijat návrh zákona, podle něhož měla být zakázána veřejná činnost osobám, spojeným s bývalým režimem. Zákon však nebyl přijat kvůli osobnímu stanovisku Borise Jelcina, který hovořil o nutnosti konsolidace společnosti. Kromě toho vyrostly celé generace sovětských lidí. Úplné odmítnutí sovětského dědictví by u nich vyvolalo tu nejhlubší existenční krizi.

V roce 1991 se Rusko ocitlo před stejnou volbou jako o něco dříve země Východní Evropy: obnovit historickou a právní kontinuitu s předsovětským státem, existujícím do revoluce v roce 1917, nebo se prohlásit za právního nástupce SSSR. Byla zvolena druhá varianta.

První prezident Ruské federace Boris Nikolajevič Jelcin až po odstoupení z funkce napsal:

„… V roce 1991 se Rusko prohlásilo za právního nástupce SSSR. Byl to naprosto rozumný, logický právnický krok — především v oblasti našich mezinárodních vztahů, kde jsme měli celou řadu důležitých závazků vzhledem k členství v různých mezinárodních organizacích, úmluvách, dohodách. Ale teď přemýšlím: co by se stalo, kdyby nové Rusko šlo jinou cestou a obnovilo své následovnictví s jiným Ruskem <…>. Nemuseli bychom znovu vytvářet podmínky pro vznik byznysu, svobody slova, parlamentu a mnoho dalšího, co už bylo v Rusku do roku 1917 <…> Zdá se mi, že nepochybné výhody takového rozhodnutí bychom tehdy v devadesátém prvním nejspíše propásli. Možná někdy budou chtít Rusové udělat takový krok."

K provedení dekomunizace je nezbytné: požadavek společnosti a politická vůle vedení. Ani jedna z těchto podmínek v Rusku začátkem 90. let nebyla.

Více:

V Záporoží v rámci dekomunizace „opravili“ památník Krasnoarmějcům
Na Ukrajině vysvětlili, proč nebyla dekomunizována Matka vlast
Na Ukrajině zveřejnili skutečný cíl dekomunizace
Štítky:
Polsko, Česká republika, Rusko, SSSR
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku