15:05 12. srpna 2020
Svět
Získat krátkou URL
0 320
Sledujte nás na

Jak díky Čechům vznikly nejoblíbenější sovětské dorty? Které divadlo rád navštěvoval Stalin? Kde se konala pánská jízda Puškina? Dnes máte unikátní možnost projít se jednou z nejpopulárnějších moskevských ulic, Arbatem. Co k tomu potřebujete? Doslova nic. Jenom připojení na internet a trochu volného času.

Takže můžete klidně zůstat doma, udělat si čajíček a my vám všechno ukážeme.

Prohlédnout si videozáznam exkurze, kterou jsme vysílali v přímém přenose, a dozvědět se více, můžete ZDE, v naší skupině na Facebooku

Co je to vůbec zač

Ulice Arbat je v centru města, táhne se od Kremlu k řece Moskvě. Ve starobylé době Kreml obléhaly lesy, močály, řeky a rokle a existovalo jen několik cest, kterými mohly projet karavany kupců a vojáci na koních. Jednou z těchto cest byl dnešní Arbat, který se nachází na pískovité půdě, což dodnes připomínají názvy vedlejších uliček, které ve svých názvech zahrnují slovo pesok — česky písek (Spasopeskovskij pereulok — ulička Spasitele a písku, Nikolopeskovskij pereulok — ulička Nikolaje a písku).

Malíř na Arbatu
© Sputnik / Vitalij Belousov
Malíř na Arbatu

V minulosti byl Arbat významnou dopravní tepnou na Západ. Právě tam, kde končil Arbat, začínala cesta, která vedla ke Smolensku a spojovala Moskvu se západními zeměmi. Právě proto je tu hodně toponym poukazujících na Smolensk: vedle je Smolenské náměstí, ke kterému vede Smolenský bulvár, a na protější straně vozovky najdeme Smolenskou ulici.

Arbat, graffiti s maršálem Žukovem
© Sputnik / Ilya Pitalev
Arbat, graffiti s maršálem Žukovem

Teď už nikdo přesně neví, co znamená slovo arbat. Existuje několik verzí vysvětlujících jeho původ. Možná, že bylo odvozeno od ruského slova gorbat, totiž hrbatý, což by mohlo poukazovat na hrbolatý terén prostředí. Možná, že bylo odvozeno od tatarského slova arba, totiž vůz. Tuto verzi spojují s Tatary, kteří tu zastavovali.

Krám se suvenýry
© Sputnik / Jevgenij Odinokov
Krám se suvenýry

Nejrozšířenější hypotézou je verze, že slovo arbat přišlo z arabštiny od tatarských kupců a má znamenat předměstí.

Původně se v tomto předměstí usazovali střelci (pěší vojíni zvláštních vojsk v 16. — 17. století), kováři a čeledíni u koní, v 17. století se k nim přidali tesaři, kteří pomáhali s obnovou Moskvy po polské invazi (Poláci se dostali do Moskvy ze západního směru, takže není divu, že právě Arbat byl jednou z nejpoškozenějších moskevských čtvrtí). Ale v první polovině 18. století došlo k velkému požáru, který ulici vážně zasáhl, a bylo rozhodnuto, že Arbat bude rozšířen. Po této události si tuto čtvrť oblíbilo šlechtictvo, téměř každá významná šlechtická rodina tady měla svůj dům. Což není divu, bylo to nádherné místečko nedaleko Kremlu se spoustou zahrad. V polovině 19. století se k nim připojila inteligence, pak kupci, na začátku 20. století i další společenské vrstvy. Ale podrobněji si o tom řekneme dále.

Inspirace pro Bulgakova

Naši procházku začneme místem, které dříve znal každý Moskvan.

Před říjnovou revolucí se tady nacházela luxusní restaurace a obchody Smolenského trhu, v roce 1928 tady vznikla první podoba této budovy ve stylu konstruktivizmu, kterou ve 30. letech přestavěli. Zatímco v horních patrech byly obytné prostory, kde v jednom bytě žilo několik rodin, v přízemí se nalézal přepychový obchod.

Посмотреть эту публикацию в Instagram

В двадцатые годы в Москве стали открывать большие Продмаги. Один из них был открыт в 1928г. на Смоленской площади в этом здании, но потом преобразован в магазин системы Торгсин — от сокращенного "Торговля с иностранцами". Это была весьма своеобразная коммерческая схема по "абсолютно честному отъему денег у граждан". Помимо снабжения иностранцев качественными товарами, смысл ее заключался в следующем. В то тяжелое время нехватки самых насущных предметов быта и продуктов питания у советских людей была совершенно легальная возможность, не вступая в конфликт с НКВД, существенно улучшить свое материальное благополучие. Если у вас оставались нажитые в прошлом драгоценности или валюта, вы могли их обменять на всяческие товары, которые в обычные магазины не поступали. При том, что вне этой схемы обращение драгметаллов и валюты было незаконным. Ценности, полученные от граждан через Торгсин, шли на индустриализацию страны — на них были построены такие гигантские предприятия, как Нижегородский (ГАЗ) и Московский (ЗИС) автомобильные заводы, Харьковский и Сталинградский тракторные заводы, Магнитогорский металлургический комбинат (Магнитка), и многие другие. В общей сложности из населения было выкачано около 80 миллиардов рублей. Система Торгсин прекратила свое существование в 1936 г. за ненадобностью, а в этом здании на Смоленской площади открылся Гастроном №2. 😸Попутно здание успело прославиться в литературе: именно в этом Торгсине в "Мастер и Маргарита" Коровьев и Бегемот устроили дебош) —--------------------------------------------------#прошлоесегодня #история #москва #тогдаисейчас #аяидушагаюпомоскве #стараямосква #моямосква #окновпрошлое #люблюмоскву #аяидушагаюпомоскве #россия #москваимосквичи #ссср #улицымосквы #past_today #архитектурамосквы #тогдасейчас #лучшийгородземли #moscow #moscowcity #mskpit #экскурсия #thenandnow #былостало #thennow #назадвссср #странаменяется #фотосравнение #торгсин #собянин #арбат

Публикация от ПРОШЛОЕ СЕГОДНЯ 📸 (@past_today) 18 Окт 2017 в 9:58 PDT

Na začátku se tu rozkládal Torgsin. Zní to hezky, ale ve 20. — 30. letech panovala v ruštině móda zkratek a Torgsin je vlastně také zkratka. Tento název znamená „Torgovlja s inostrancami — Obchod s cizinci", byl to jediný obchod v Moskvě, kde se za valutu a klenoty dalo koupit nedostatkové zboží, jinak v SSSR od 1929 do 1935 platil lístkový systém. Nákup v Torgsinu byl závažnou záležitostí, často lidé odevzdávali své poslední cennosti, aby je vyměnili za potraviny a oblečení, proto ke koupi lidé přistupovali velice vážně.

Torgsin je známý tím, že se tu odehrála jedna ze scén Mistra a Markétky, když Kravinkin a Behemot vyváděli v luxusní prodejně.

V roce 1936 byl Torgsin zrušen a v domě otevřeli lahůdkářství Smolenské. Lahůdkářství ale mělo i jiný název, říkalo se mu také Číslo Dvě, protože jako první vzniklo lahůdkářství Jelisejevskij na Tverské, hlavní ulici Moskvy.

Teď v přízemí najdeme elitní samoobsluhu Azbuka vkusa (Abeceda chuti), zatímco horní patra byla předána Ministerstvu zahraničí RF. Hlavní budova tohoto ministerstva je přímo naproti bývalému Torgsinu.

Profesorský dům

V 19. století se tu nacházely byty některých z profesorů Moskevské univerzity, a proto se domu říkalo Profesorský dům. Žil tu i profesor matematiky Nikolaj Bugajev. Toto příjmení vám asi nic neříká, ale nezmínili jsme se o něm jen tak. Měl syna Borise, který v souladu s otcovým přáním studoval přírodní vědy. Borise však bavily i jiné věci, začal se věnovat poezii a jednou navštívil v témže domě svého souseda, historika Solovjova, a deklaroval tam své básně. Solovjov a jeho rodina byli nadšeni, uznali ho za skutečný talent, ale poradili mu, aby si vymyslel pseudonym, aby nenaštval otce. Takže díky Solovjovovi se tady narodil literát, kterého my známe jako Andreje Bělého — možná jste četli jeho román Petrohrad. V tomto domě se Bělyj často scházel s dalšími symbolisty, například s Alexandrem Blokem. Teď se tu nalézá muzeum Bělého.

Muzeum Puškina zleva, muzeum Bělého zprava
© Sputnik / Vitalij Belousov
Muzeum Puškina zleva, muzeum Bělého zprava

 

Hlavní pamětihodnost Arbatu

Před námi je dům, kde určitou dobu pobýval známý ruský básník Alexandr Puškin. Původně byl tento palác vybudován v 18. století, ale v 19. století během války s Napoleonem vyhořel a jeho majitel ho vybudoval znovu. V roce 1831 si ho na půl roku pronajal Puškin. V únoru se tady konala jeho pánská jízda a příští den sem přivezl svou manželku Natalju hned po svatebním obřadu. Ale nežili tu dlouho, asi proto, že tento dům byl hodně drahý, protože, jak jsme už pochopili, Arbat s jeho paláci v okolí Kremlu byl elitní čtvrtí, a Puškin i přes vznešenost svého rodu moc peněz neměl. Mezi další slavné nájemníky bytů v této budově patřila i básnířka Marina Cvetajevová, která část života strávila v Československu.

V 80. letech minulého století tady bylo otevřeno muzeum Puškina. Původní výbava jeho bytu se samozřejmě po tolika nájemnících nedochovala, ale můžete tady uvidět věci, které kdysi básníkovi patřily a byly sem dovezeny z jiných muzeí nebo poslány jeho potomky.

Pomník Puškina a jeho manželky Natalji
© Sputnik / Maxim Blinov
Pomník Puškina a jeho manželky Natalji

O významu přátelství

Tento na začátku 20. století postavený ve stylu secese dům vyniká tím, že tu žil prozaik Boris Zajcev. Není mimo Rusko moc známý, ale je zajímavé, že ho tu navštěvovali mnozí ruští spisovatelé té doby, například Andrej Bělyj, Leonid Andrejev, Konstantin Balmont, Vjačeslav Ivanov a další. Ale dokonce ani toto není to nejzajímavější. Právě v Zajcevově bytě potkal svou budoucí manželku Věru Ivan Bunin, nositel Nobelovy ceny. Takže navštěvovat kamarády se občas vyplatí.

Místo kostela šéf NKVD

Dříve tu stál kostel sv. Mikuláše postavený v 17. století, ve 30. letech 20. století jej však zbourali a vybudovali nový prestižní obytný dům. Proč byl prestižní? Zaprvé se tu nacházel obchod, kam dováželi potraviny, které byly původně určeny pro politiky nejvyšší úrovně, ale nebyly jimi koupeny. Zadruhé vláda sem přesídlila (žilo tu) hodně známých osobností, například polárníka Ivana Papanina, vedoucího posádky na první sovětské plovoucí stanici na ledové kře v Arktidě, revolucionářku Věru Fignerovou, která se účastnila příprav atentátu na cara Alexandra II., šéfa NKVD Nikolaje Ježova, za kterého bylo represím vystaveno hodně lidí, a potomky Puškina a Tolstého.

Co Moskva a Praha mají společného?

Zatímco v Praze je Lennonova zeď, v Moskvě — Cojova.

Před námi je Cojova zeď. Viktor Coj byl sovětská rocková hvězda, lídr kapely Kino a idol mládeže 80. let. Proslavil se díky novátorským experimentům s hudbou a texty, jeho písně vyjadřovaly duch epochy a pobízely ke snům o svobodě. V roce 1990 ale tragicky zemřel v dopravní nehodě u Rigy, podle oficiální verze usnul za volantem kvůli vysílení a narazil do autobusu v rychlosti 130 km za hodinu. Srážka byla tak silná, že ani nebyly nalezeny všechny části auta. Samotný zpěvák pak musel být pohřben v uzavřené rakvi. Jeho smrt společností otřásla.

Cojova zeď
© Sputnik / Olga Golovko
Cojova zeď

Cojova zeď vznikla na Arbatu těsně po hudebníkově smrti. Kdosi napsal na zdi domu „Dnes zahynul Viktor Coj", někdo další v reakci na to připsal „Coj je naživu", postupně se přidávaly další a další nápisy. Tato zeď se stala místem setkávání všech Cojových fanoušků a dalších milovníků rocku a undergroundu. I dodnes zde ponechávají lidé připálené cigarety ve speciálním popelníku na památku Coje. Ale místní obyvatelé tuto zeď moc nemusí, protože je tu prý občas rušno.

I v Moskvě jsou rytíři

Na začátku 20. století zažívala Moskva hospodářský boom, stěhovalo se sem hodně lidí z jiných míst, a proto město rychle rostlo, v té době v Moskvě vzniklo hodně činžovních domů pro nové obyvatele. Arbat nezaostával za trendem, už to nebyla klidná čtvrť aristokratů, ale rušná ulice plná činžovních domů, luxusních hotelů a obchodů, kde se prodávalo nejlepší zboží, které znali v celém Rusku, třeba žemle od Filipova a bonbony společnosti Einem, která se později přeměnila v Krasnyj okťabr (Rudý říjen). Byly tu i nejrůznější restaurace a kavárny, kde básníci často deklarovali své nové básně.

Před námi je Dům s rytíři, jeden ze slavnějších arbatských činžovních domů, který byl postaven v roce 1913 ve stylu secese s elementy neogotiky. Má 7 podlaží, a proto ve své době byl považován za mrakodrap, byl skoro nejvyšší budovou v Moskvě. Byl určen pro bohaté nájemníky. Kdybychom měli stroj času, uvnitř bychom mohli najít mramorové schody s dubovým zábradlím a vitráže. Dodnes se to všechno bohužel nedochovalo.

Po revoluci v roce 1917 byla část bytů předána obyčejným rodinám, jenže neměly moc dobré podmínky, protože v jednom bytě mohlo žít hned několik rodin. Ale další část bytů stejně zbyla pro elitu, tady například žil Nikolaj Podvojskij, autor sovětské rudé pěticípé hvězdy. V 70. letech se sem nastěhovalo ministerstvo kultury, v 90. Ústřední dům herců.

Existuje pověst, že právě jeden z místních rytířů se dostal do románu Mistr a Markétka v podobě Kravinkina, Wollandova důvěrníka.

Do kterého divadla rád chodil Stalin

Na začátku 20. století známý ruský režisér Konstantin Stanislavskij, který založil Moskevské umělecké akademické divadlo (MCHAT), vytvořil vlastní metodiku výchovy herců, která předpokládala, že musí prožívat ty city, které prožívají jejich hrdinové, nejen je zobrazovat. Později ji pojmenovali po něm, nyní ji známe jako systém Stanislavského, respektive Stanislavského školu nebo také Stanislavského metodu. Tohle byla průkopnická myšlenka a brzy se proslavila jak v zahraničí, tak i mezi laiky. V Moskvě se vytvořila skupina amatérů, kteří by ji chtěli zkusit, ale žádný profesionální režisér s nimi nechtěl pracovat. Jediný, koho se jim podařilo přemluvit, byl Jevgenij Vachtangov, mladý nadaný režisér MCHAT. Nové studium získalo jméno Třetí studium MCHAT, po smrti Vachtangova bylo pojmenováno na jeho počest Vachtangovovým divadlem.

Toto divadlo bylo moc populární ve 20. letech, navštěvoval ho i Stalin.

Původně se na tomto pozemku rozkládal statek kupců Sabašnikovových, kteří si nahromadili jmění díky těžbě zlata na Sibiři a obchodování s čajem. Ve 20. letech minulého století byl jejich dům zestátněn a předán Vachtangovovu divadlu. Během Velké vlastenecké války tuto čtvrť aktivně bombardovali, jelikož se tu nacházelo hodně vojenských objektů, a Vachtangovovo divadlo bylo zasaženo v prvních dnech, přesněji řečeno v červenci 1941. Po válce byla jeho budova značně přestavěna.

Před divadlem můžeme vidět kašnu Princezna Turandot, kterou instalovali v roce 1997. Proč právě Princezna Turandot? To není náhoda. Princezna Turandot Carla Gozziho je nejúspěšnější hra tohoto divadla, kterou hráli několik desetiletí. Když ji Vachtangov spolu se svými herci studoval, byl už smrtelně nemocný a nedokázal navštívit premiéru. Na první představení ale dorazil Stanislavskij. Byl tak nadšen, že o přestávce jel kočárem k Vachtangovovi, který ležel doma sám, a vyjádřil mu svůj obdiv. Přitom začátek druhého dějství posunuli, aby Stanislavskij viděl vše.

Tato hra opravdu okouzlila všechny pamětníky, začali po ní dokonce vyrábět voňavky Princ Kalaf na počest hlavního hrdiny. Její tajemství úspěchu spočívalo ve spojení tradičního námětu s moderními žerty.

Jak pro literáty, tak i pro mediky

Na začátku 19. století patřil tento pozemek příbuznému dramatika Gribojedova, autora komedie Hoře z rozumu. V roce 1826 tu žil Děnis Davydov, slavný ruský vojín a husar. Během války proti Napoleonovi velel jednomu z prvních oddílů partyzánů, který připravoval Francouze se spojenci o proviant. Davydov se kamarádil s mnoha spisovateli, protože i sám básnil. Jedním z jeho přátel byl třeba Puškin. Davydov byl údajně předobrazem Vasilije Děnisova, veselého chrabrého důstojníka, který žádal Natalju Rostovovou o ruku.

Ve 2. polovině téhož století tu postavili tento dům, který se pronajímal různým organizacím. Sídlily tu kurzy malování a Společenství ruských lékařů. Společenství vzniklo v roce 1858, věnovalo se jak vědecké činnosti, tak i léčbě pacientů, přičemž poskytovalo své služby o 30-40 % levněji než v jiných místech, chudí lidé dostávali lékařskou pomoc a léky zdarma. To bylo možné díky tomu, že zakladatel Společenství, doktor Fjodor Inozemcev, předal organizaci velkou část svého jmění a sám skončil skoro jako žebrák.

Zleva je Ječkinův činžovní dům, uprostřed je budova Společenství ruských lékařů

Co prodávali Češi v Moskvě před revolucí?

V 19. století tady stávala velká dřevěná vila, která patřila Bantyš-Kamenským, kteří pronajímali část domu rodině Něčajevových. Jeden ze synů Něčajevových se věnoval malování a ponechal po sobě jediný obraz Arbatu z Puškinovy doby. Později se do tohoto domu přestěhoval slavný filozof a slavjanofil Alexej Chomjakov, v 70. letech tu žil advokát Vladimir Převalskij, jehož často navštěvoval jeho bratr, cestovatel Nikolaj. Asi ho znáte díky koni Převalského, kterého popsal jako první Evropan.

Ale na začátku 20. století tento pozemek odkoupil Ječkin, majitel firmy na výrobu a pronájem bryček, Ten si tam nechal postavit moderní luxusní činžovní dům ve stylu secese. V přízemí se nacházelo 6 obchodů, mezi nimiž byla i pobočka české společnosti Brabec, která prodávala kovové výrobky. Ječkin nebyl pouhý obchodník, ale i mecenáš, založil Slovanské charitativní společenství.

Prokletý palác

V 18. století patřil dům na tomto pozemku rodině slavného ruského generalissima Suvorova. Traduje se, že se budoucí vojevůdce narodil právě tady. Později ale matka Suvorova dům prodala, jenže brzy byl zničen požárem z roku 1812, kdy Napoleonova vojska obsadila Moskvu. Po požáru bylo toto území rozděleno na dvě části. Dům zprava je činžovní, postavili ho na začátku 20. století. Dům zleva byl znám jako dům s přízraky. Po požáru tu byl vybudován moc hezký bílý palác se sloupy a portikem, žil zde kníže a vedoucí archivu ministerstva zahraničí Michail Obolenskij, který pronajímal část prostor historiku Vukolovi Undolskému. Panovaly mezi nimi naprosto famózní vztahy, protože se oba zajímali o ruské dějiny a sbírali starobylé rukopisy.

Palác Obolenských. Obraz od Michaila Germaševa ze začátku 20. století
© Foto : Public domain
Palác Obolenských. Obraz od Michaila Germaševa ze začátku 20. století

Pak ale v osudu paláce došlo k tragickému posunu, oběsil se tu syn Obolenského. Legendy praví, že pak rodina Obolenských pronajala tento dům knížeti Chilkovovi, který měl zájem o magii a dokonce disponoval nějakou kouzelnou knihou. Chilkovův sluha svému pánovi záviděl a tajně vzal tuto knihu, aby ji přečetl. Když ji jednou chtěl schovat, dal ji do pece a kuchař, který nic netušil, ji omylem spálil. Když se o tom Chilkov dozvěděl, oběsil se. Jeho sluhu trápily výčitky svědomí, začal pít a skončil jako žebrák, který vyprávěl kolemjdoucím na Arbatu, jak nechtě zmařil život svému pánovi. Pak si palác pronajal nějaký kupec, ale hned po několika dnech se odstěhoval, protože prý pravidelně viděl přízrak Chilkova. Konec konců se do paláce přestěhoval nějaký plukovník se ženou. Ten se přízraků nebál, ale jeho manželka mu začala být nevěrná a ten začal pít a spáchal sebevraždu. Pro zpestření se neoběsil, ale zastřelil se.

Ale i přesto, že dům byl po plukovníkově smrti prázdný, místní obyvatelé často viděli v oknech podivná světla a slyšeli záhadný hluk. Říkalo se, že za to můžou přízraky. Ale jednoho dne se tu nečekaně objevila policie a zatkla nějakou bandu. Obyvatelé však stejně říkali, že i po jejich zatčení je slyšet hluk a vidět světlo. V roce 1941 byl tento krásný, ale strašný dům vybombardován spolu s Vachtangovovým divadlem. Kdo ví, možná, že k lepšímu. Kolují fámy, že ho mohou znovu postavit, takže se možná dočkáme návratu fantomů.

Téměř nejošklivější budova v Moskvě!?

Původně se tu nacházelo hned několik domů s dlouhou a slavnou historií. V polovině 19. století tu byla jedna z nejlepších soukromých moskevských knihoven, jejíž majitelka schovávala hodně zakázané literatury. Dobře to nedopadlo, knihovnu policie uzavřela. Později se tu nacházelo jedno z prvních moskevských kin, které se jmenovalo Grand Parisiene. Vyniká tím, že ho jednou navštívil Lev Tolstoj. Kino se mu ale moc nelíbilo. Pak tu bylo divadelní studio Mastfor, kde zahájil svou činnost režisér Sergej Ejzenštejn, který je považován za průkopníka v dějinách nejen ruského, ale i světového kinematografu. Natočil film Křižník Potěmkin, který se několikrát dostával na seznamy nejlepších filmů všech dob.

Na konci 20. století ale byly tyto budovy zbourány a vzniklo toto obchodní centrum, které se jmenuje Arbat Plaza. Časopis Forbes, který dotázal architekty, dokonce zařadil tuto stavbu na seznam nejošklivějších moskevských budov, kde obsadila druhou příčku. Hlavním důvodem je prý její velikost, která nesouzní s historickou zástavbou.

Moskevská Praha

Tady je před námi malý kousíček Česka v Moskvě, protože vidíme restauraci Praga, česky Praha. Původně tu stával činžovní dům, kde v roce 1872 otevřeli hospodu Praga. Ta se těšila velké popularitě mezi místními drožkáři, kteří tu měli své parkoviště. Ti jí žertem často říkali Braga, to je druh domácího piva rozšířený na Rusi. Ale v roce 1896 tuto budovu vyhrál během partie kulečníku kupec Semjon Tararykin. Ten měl nadání pro byznys a hned pochopil, že toto místo v centru města by se dalo využít s větším přínosem. Tararykin přeměnil hospodu na prvotřídní restauraci, která se stala lákadlem pro tehdejší elitu. Například tu slavil úspěšnou moskevskou premiéru Racka Anton Čechov a četl úryvky ze svého románu Vzkříšení Lev Tolstoj. K Tararykinovým inovačním rozhodnutím patřila myšlenka vzdát se jednoho z velkých společných sálů a rozdělit ho na několik soukromých salonků, aby se tu mohli scházet lidé z různých stavů a s různými cíli. Tararykin zvelebil Pragu, vybavil ji zrcadly a štuky, zimní zahradou a terasou.

Restaurace Praha na Arbatu
© Sputnik / Natalya Seliverstova
Restaurace Praha na Arbatu

Ve 30. letech byla restaurace uzavřena, údajně proto, že Stalin často jezdil Arbatem na chalupu a bezpečnostní orgány dělaly vše, aby zajistily jeho bezpečí. V roce 1955 restauraci znova slavnostně otevřeli, tuto událost spojili s jubileem osvobození Prahy od hitlerovských vojsk. Do jídelního lístku se dostala i česká kuchyně — špekáčky, knedlíky a pivo, přičemž ceny byly tak nízké, že sem občas chodili i studenti. Při restauraci bylo také zřízeno lahůdkářství, které se stalo v Moskvě fantasticky populárním. Právě tu třeba byly vytvořeny oblíbené sovětské dorty Praha a Ptačí mléko. Byly tak populární, že se na ně na Arbatu stála mnohakilometrová fronta. Jejich autorem je vynikající cukrář Vladimir Guralnik, který se mimochodem učil nejen od sovětských, ale i od českých kuchařů.

Zleva je Arbat Plaza, zprava je Praha

Dort Praha nemá s Českem nic společného, pojmenovali ho na počest restaurace. Chutná jako Sacher, ale je sladší, poněvadž má krém, který se skládá z kakaa, kondenzovaného mléka, másla a žloutků. Ptačí mléko bylo naopak inspirováno Československem! I když nepřímo. Jak je známo, Ptačí mléko v podobě bonbonů bylo vytvořeno v Polsku. Ale v roce 1967 sovětský ministr potravinářství ochutnal tyto bonbony během návštěvy Československa a byl tak nadšen, že nařídil zorganizovat jejich výrobu v SSSR. Po té, co tyto bonbony získaly popularitu i v Sovětském svazu, v restauraci Praha vymysleli recept dortu Ptačí mléko ze suflé s čokoládovou polevou.

Teď jsou restaurace a lahůdkářství v provozu, ale budou brzy prodány v dražbě.

Více:

John Kerry nakoupil na Arbatu suvenýry za 35 tisíc rublů. VIDEO
Jak se změnila Moskva za dvě století? Najděte rozdíly
Přátelská „nepřátelská“ Moskva
Moskva: pohled shora
Štítky:
exkurze, kultura, dějiny, Česká republika, Rusko, Moskva
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí SputnikuKomentovat pomocí Facebooku
  • Komentář