Widgets Magazine
02:01 24. července 2019
Bombardování Jugoslavie

Srbský režisér žijící v Praze promluvil o tom, jak přežil bombardování Bělehradu

CC BY-SA 3.0 / JU580 / Bombed building of Serbian MUP (Ministry of Police) in Knez Miloš Street
Svět
Získat krátkou URL
8511

Producent, režisér a profesor srbského původu Igor Spasov, který dnes žije v Praze, promluvil o bombardování Jugoslávie, k němuž došlo dne 24. března 1999. Letecké útoky trvaly celkem 78 dnů a vyžádaly si dva a půl tisíce obětí. Sám Spasov na vlastní kůži zažil bombardování budovy televize v Bělehradě, k němuž došlo v noci na 23. dubna. Podrobnosti prozradil v rozhovoru pro portál Týden.cz.

Na začátku Igor Spasov portálu prozradil, že měl v televizi původně vlastní pořad, který se zabýval kriminální problematikou. V době bombardování však v televizi pracovali na válečných událostech. Poté zavzpomínal na osudovou noc, kdy došlo k útoku, při němž mohl přijít o život.

„Natáčeli jsme s naším štábem ve městě škody po nočních náletech. Asi deset minut před druhou ráno jsem volal do „masteru“, technického centra televize, kde se shromažďoval natočený materiál. Tam mi řekli, že ve dvě půjdou hlavní zprávy, ať tedy dorazím o něco později, aby byl klid na to kazety přehrát. Přijeli jsme a byla ještě spousta času. Dostávali jsme tehdy v práci jídlo, ale já jsem se jako vegetarián musel spokojit jen s chlebem a balkánským sýrem. To bylo asi půl hodiny před útokem. Byl jsem strašně neklidný, chodil jsem po chodbách, kouřil, tehdy se ještě v práci mohlo. Byl jsem jako na trní, nemohl jsem se vůbec soustředit. Najednou jsem začal cítit strašný hlad. V tu chvíli mě napadlo – proboha, tady je válka, padají bomby, umírají lidi, před chvílí jsi jedl, a stejně myslíš na jídlo? Ale nemohl jsem to vydržet, dostal jsem úplně zvířecí hlad. Tak jsem šel ven. Naproti přes ulici byla pekárna, která měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Zeptal jsem se ještě kluků ve vrátnici, jestli taky nechtějí něco vzít, ale oni se na mě podívali jako na blázna a řekli: Co blbneš, před chvílí jsme jedli. Tak jsem šel. A to mi zachránilo život,“ řekl.

Poté, co ušel asi 80 metrů, uslyšel letadlo. „Jak jsem se později dozvěděl, šlo o stíhačku Harrier, stroj s možností kolmého letu. Pilot překonal naši protivzdušnou obranu, která měla dosah pět kilometrů, a spustil se dolů. Pak jsem slyšel zvuk, jak se tře kov o kov, když se raketa oddělovala od letadla. Nikdy na to strašné skřípání nezapomenu. Začal jsem rychle utíkat po hlavní ulici, doběhl za roh a tam se schoval,“ popsal svůj hrůzostrašný zážitek.

Srbský režisér uvedl, že samotnou explozi moc dobře neslyšel, jelikož letadlo dělalo velký rámus. Prozradil však, že raketa zasáhla právě „master“, tedy srdce televize, kde měl být původně i on.

„Najednou jsem už žádný hlad necítil. Běžel jsem zpátky a viděl tu hrůzu. V budově byla spousta lidí, nebylo jasné, kolik jich zemřelo, byl tam strašný chaos. Doběhl jsem do vrátnice, zavolal na centrálu záchranné služby a informoval je, že došlo k útoku. Slíbili, že pošlou vše, co mají,“ pokračuje ve svém vyprávění režisér.

Místo tragédie dle něj vypadalo hrozivě – všude bylo mnoho rozbitých věcí, všechno napadrť, kouř, střepy, prach. Na místě navíc bylo i hodně lidských obětí. Zavzpomínal i na to nejhroznější, co kdy viděl. Jeho kolegu elektrikáře totiž zmáčkly mramorové panely a lékař mu musel amputovat nohy. Protože však ztratil moc krve, nepřežil. V televizi přitom tou dobou bylo kolem 130 lidí.

„(…) Zemřelo jich šestnáct. Někteří měli štěstí, jiní ne. Střihači zůstali živí, ale stěna za nimi zmizela, když lehl prach, koukali přímo na park. Byl to ten typ bomby, který se provrtá dovnitř a teprve pak vybuchne. Budova byla uříznutá jako žiletkou. Zasáhli místnost, kde bylo hlavní technické vybavení, mozek televize, což vedlo k okamžitému vyřazení vysílání. Spekuluje se o tom, jestli někdo nenechal na místě radiomaják, který bombu navedl. Každopádně měla Aliance velmi přesné informace, kam střílet, a to nejen v případě televize,“ myslí si Spasov.

Režisér okomentoval i skutečnost, že se hovořilo o tom, že byl za útok na srbskou televizi zodpovědný Slobodan Milošević. A bylo možné vůbec takové tragédii zabránit? Podle Spasova se o této verzi hodně mluvilo, ale nic oficiálního nebylo uvedeno.

„Je to vůbec poprvé v historii, kdy nějaká armáda během války útočila na televizi nepřítele. Už bylo hodně válek, mnohem krutějších než tahle, stala se různá zvěrstva, ale něco takového ještě ne,“ okomentoval útok a dodal: „Já rozhodně nejsem Miloševičův fanda, ale tady jde o princip. Tím, že trefíte jednu budovu, přece nikomu nezabráníte vysílat. Přenosná technika, kterou jsme už tehdy měli, vám umožní vysílat kdekoli jinde, i ze sklepa. Tohle prostě není pravda. Byl to brutální čin, který měl lidem nahnat strach.“

Sám režisér však uvedl, že neví, co konkrétně na vysílání jugoslávská televize mohlo Americe tolik vadit. Řekl, že se jim těsně před útokem podařilo odhalit několik falešných zpráv západních médií a že to mohlo někoho naštvat.

„Atmosféra byla hodně napjatá a stále houstla, ale říkali jsme si, že něco takového přece není možné. Hrozba tu byla, ale nebrali jsme ji úplně vážně. Jsme přece média, na ta se neútočí. Ale mýlili jsme se. Tato válka byla hlavně mediální,“ podotkl.

Poukázal také na to, že se tehdy sirény v Bělehradě rozeznívaly v osm večer, tedy v dobu, kdy v Americe běží hlavní zprávy. Proto si dle něj lidé připadali jako nedobrovolní účastníci nějaké videohry, v níž se divákům za mořem měla servírovat jejich krev.

Spasov se zmínil také o tom, že Milošević nebyl moc oblíbený. Údajně chtěl být jako nový Tito, ale neměl charisma a také postrádal cit pro měnící se dobu, stejně jako svou neschopností přivedl zemi do neštěstí. „Často měnil stanoviska, byl jako splašený kůň, co běží každou chvíli na jinou stranu. (…) On svou úlohu absolutně nezvládl. (…) Já ho nikdy nebral jako svého prezidenta,“ prozradil.

Také se domnívá, že se společný stát jižních Slovanů rozpadl proto, že se na konci 80. let projevil nacionalismus, a to nejen ten srbský. Nacionalismus podle něj ve skutečnosti nemá kořeny, spíše tak pluje a chytá všechno okolo. „Mnoho lidí, kteří nic nedokázali, se této metly chopili. A podle toho to dopadlo. Smutné je, že tenhle stav trvá dodnes. Sebestředný šovinismus si v těchto zemích všichni dál pěstují. Aby mohli neschopní přežít, vytvářejí nepřítele, hrozbu. Takže i když se navzájem nenávidí, ve skutečnosti jeden druhého potřebují,“ představil svůj pohled na věc.

Uznává ale, že se společnost za těch dvacet let změnila a že lidé na 90. léta vzpomínají s nostalgií, protože to bylo jedno z nejhorších období.

„Byli jsme pod těžkými ekonomickými sankcemi, scházely tehdy základní potraviny, léky, všechno. Příjmy byly nízké. Lidé stáli celý den někde ve frontách, aby nakrmili děti, které zůstávaly samy. Všude byla spousta zbraní, střílelo se, byla obrovská kriminalita. Ať si říká, kdo chce co chce, dnes je to o hodně lepší,“ myslí si.

Závěrem pak prozradil, že nyní pracuje na novém filmu o válce v Jugoslávii, který se bude jmenovat Přece jsme lidé. Ten ale nebude negativní, jelikož bude pojednávat o tom, jak si lidé pomáhali.

„Nechci vysílat negativní věci, těch už jsme viděli dost. Je to o tom, že si lidé různých národností a vyznání dovedli v nejtěžších chvílích navzájem vyjít vstříc,“ řekl závěrem.

Více:

Akt agrese. Kreml reagoval na ospravedlnění bombardování Jugoslávie
Štětina brání bombardování Jugoslávie: NATO zastavilo exodus milionů kosovských Albánců
Ochuzený uran, chlór a kyselina solná: „Toxické“ vzpomínky svědků bombardování Jugoslávie
Štítky:
režisér, televize, letadlo, letecký útok, NATO, Jugoslávie, bombardování
Pravidla společenstvíDiskuse
Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku
  • Komentář