11:01 20. dubna 2018
Praha+ 11°C
Bratislava+ 17°C
    Americký prezident Donald Trump

    Foreign Policy: USA zapomněly na rovnováhu sil a samy tím trpí

    © AFP 2018 / Nicholas Kamm
    Světový tisk
    Získat krátkou URL
    Foreign Policy
    8700

    Ačkoliv pojem „rovnováha sil“ existuje už dávno, zdá se, že americká zahraničně-politická elita na ni často zapomíná, píše sloupkař Foreign Policy Stephen Walt.

    A místo toho, aby si položili otázku, jaké jsou příčiny spolupráce Ruska a Číny nebo co donutilo Írán spolupracovat s jinými státy Blízkého Východu, tvrdí, že podstata spočívá v autoritářství, protiamerických náladách a jiné ideologické solidaritě.

    Ale logika teorie rovnováhy sil je následující, vysvětluje autor článku. Na světě neexistuje světová vláda, která by chránila státy jeden před druhým, a proto se každý musí spoléhat na vlastní síly a strategii. Jestliže před někým stojí silný a nebezpečný protivník, tak tato země může mobilizovat vlastní zdroje nebo uzavřít spojenectví s jiným státem, kterému hrozí stejné nebezpečí, aby se poměr vyvážil.

    Někdy je třeba vytvářet koalici i se státy, které dříve tato země považovala za své nepřátele nebo které jimi budou v budoucnu.

    A přesto bývá pro současné politology těžké vidět rovnováhu sil jako hlavní příčinu chování jak přátel, tak i nepřátel USA. Částečně je to proto, že v USA si zvykli vysvětlovat zahraniční politiku země jejími vnitřními vlastnostmi: osobností vůdce, politickým a ekonomickým zřízením, ideologií. V takovém případě se stávají přirozenými spojenci USA státy se stejnými demokratickými hodnotami. Celkově nelze říci, že to tak není, ale tento přístup hrozí některými chybami, upozorňuje autor článku.

    Za prvé, jestliže budeme považovat za sjednocující sílu právě společné hodnoty, můžeme snadno přecenit soudržnost a trvanlivost některých existujících aliancí. Tak například po rozpadu Sovětského svazu prožilo NATO těžkou krizi, kterou nezmírnily ani pokusy najít pro alianci nové úkoly. Dočasně odstranil tento problém konflikt na Ukrajině, ale tato skutečnost pouze zdůrazňuje důležitost právě zahraničního nebezpečí pro jednotu NATO. Společné hodnoty prostě nedokáží udržet pohromadě téměř 30 států, tím spíše, že Turecko, Maďarsko a Polsko se vzdávají liberálních hodnot, na nichž je údajně založena aliance.

    Za druhé, jestliže nebudeme přemýšlet o rovnováze sil, můžeme být dost překvapeni, když se ostatní aktéři postaví na stranu těch sil, které vystupují proti nám. Tak to například bylo s USA, když Francie, Německo a Rusko vystupovaly proti vstupu vojsk do Iráku, protože věděly, že svržení Husajna může pro ně mít nepříznivé následky.

    Za třetí, jestliže se podíváme pouze na politické nebo ideologické předpojatosti, existuje velké riziko, že budeme považovat aliance protivníků za mnohem pevnější, než je tomu ve skutečnosti. Tak například v době studené války USA považovaly komunistický svět za jakýsi monolit a v každém komunistovi viděly agenta Kremlu. Tato chyba vedla nejen k tomu, že Washington neviděl neshody ve vztazích mezi SSSR a Čínou, ale i k tomu, že levicové nekomunistické síly byly také považovány za příznivce Moskvy. Téhož omylu se dopuštěl i SSSR, když se snažil získat na svou stranu socialisty třetího světa.

    Dnes se tato chyba projevuje, když se hovoří o jakési „ose zla", která údajně spojuje Írán, Irák a Severní Koreu, nebo je používán termín islamofašismus. Američtí úředníci se domnívají, že všichni tito hráči jednají podle jednoho scénáře, ale ti ve skutečnosti trpí vnitřními neshodami a osobním nepřátelstvím a spojují síly spíše z nutnosti než z přesvědčení.

    Navíc to vypadá, že USA místo toho, aby posilovaly neshody v řadách protivníků, je naopak nutí pevněji se spojit. Například pokud hovoříme o Íránu, Hesbolláh, Hútíech v Jemenu, režimu Asada a hnutí al-Sadra v Iráku, tak všechny tyto skupiny mají své zájmy a jejich spolupráce je spíše strategická unie než jednotná ideologická fronta. Jestliže však na ně bude vytvářen soustavný nátlak, budou mít protivníci USA pouze další důvody k tomu, aby si vzájemně pomáhali.

    A konečně, ignorování zásady rovnováhy sil připravuje USA o hlavní přednosti. Na Západní polokouli jsou jedinou velkou silou a mohou si samy vybírat spojence a tím je nejvíce ovlivňovat. Vzhledem k zeměpisné odloučenosti USA mohou bez obav provokovat ostatní země ke vzájemným konfliktům a těžit z nich, nutit druhé země usilovat o americkou pozornost. K tomu je třeba se dobře orientovat v regionálních záležitostech a nedémonizovat ostatní státy.

    Bohužel během posledních desetiletí USA dělají pravý opak, zvláště na Blízkém Východě, uvádí autor článku. Místo pružnosti Washington buduje zvláštní vztahy s Egyptem, Izraelem a Saúdskou Arábií, ačkliv k tomu má stále méně důvodů. A protivníky typu Íránu a KLDR zařadily USA k vyvržencům a slyšet je nechtějí. „Výsledky bohužel hovoří samy za sebe," dochází k závěru sloupkař Foreign Policy Stephen Walt.

    Více:

    Lavrov řekl o rozporech mezi Ruskem a USA v otázkách Ukrajiny a Sýrie
    Garantovaná smrt: proč Rusko a USA nespěchají likvidovat kazetové bomby
    MZV RF okomentovalo prohlášení o tom, že teroristy v Sýrii porazily USA
    Odborník: USA se snaží přisvojit si vítězství Ruska v Sýrii
    Štítky:
    rovnováha sil, Blízký východ, USA, Rusko
    Pravidla společenstvíDiskuse
    Komentovat pomocí FacebookuKomentovat pomocí Sputniku